Vyšel další svazek sebraných spisů Josefa Čapka – malíře, spisovatele a výtvarného publicisty: Eseje a kritiky z let 1921 – 1930. Jedná se převážně o soubor kratších zamyšlení či komentářů týkajících se tehdejší kulturní scény, avšak mnohá témata jsou platná dodnes. O tom svědčí nejen níže uvedená ukázka – příspěvek z roku 1922 pod výmluvným názvem:

Méně výstav a více umění!

Umění je nemnoho, ale mělo by ho býti mnohdy ještě méně. Mělo by býti méně výstav; střídá se jich v Praze tolik, že pro spoustu obrázků už není viděti umění. Brno si na takový nedostatek jistě nemůže naříkati, ale Praha měla nyní výstav mnohem více, než bylo prospěšno.

Kdo pročítá výstavní referáty z Prahy, ten nepochybně se již na výčtu jmen vystavovatelů přesvědčil, co nicotných výstav přijde na jednu významnou. Jistě, není v Praze zrovna přebytek pěkných výstavních místností, ale tu výstavních sálů přece jen tolik, že vyžadují si hodně mnoho výtvarnické produkce. Jsou sály v Obecním domě, místnosti ve sněmovně, kde střídají se nyní výstavy v rychlém tempu tříměsíčním, je tu Mánesova síň ve Vodičkově ulici, kde původně proponovány byly dokonce čtrnáctidenní, je tu salon Topičův a Rubešův, Uměleckoprůmyslové muzeum, výstavní sály v Havlíčkových sadech, ba někdy je vystavováno i v místnostech hotelových, v ateliérech a aukčních síních. Spotřeba obrazů a soch je tedy po této stránce velmi veliká, a přitom výstava opravdu dobrá je vzácnou událostí.

Jsem dalek myšlenky, že by se snad měla výtvarné produkci jakkoliv omeziti cesta k veřejnosti. Veřejnost je svou povahou hodně netečná, umění si všímá málo a, jak víme, musí být k zájmu o umění tuze často burcována a přímo nucena velikým voláním, stesky i prosbami. Zvláště mladým umělcům bývá těžko proraziti a dosáhnouti zájmu, který by pro ně znamenal aspoň povzbuzení a oporu morální. Bilance výstav tohoto roku však ukazuje, že většina nových jmen, jež se objevila na těch různých výstavách, neznamenala naprosto žádný cenný přínos umění. Nechci vypočítávati jména, neboť nemíním nikoho cejchovati na špatnou a zbytečnou hodnotu, že to bolí. Pravdou však je, že dříve, když bývalo výstav méně, bylo v nich více těch dobrých. Znamenaly především již mnoho po stránce výchovné; obecenstvo se učilo dívati se na dobré věci, jež mu byly podávány s vážným úmyslem. Špatné a bezvýznamné zboží svezlo se pak naráz ve větších uměleckých jarmarcích a nevylézalo na světlo boží každé tři neděle, jako je tomu teď.

Následky tohoto nevalného výstavního nadbytku budou nedobré. Obecenstvo nezískalo nikterak stykem s touto nízkou úrovní a je přesyceno ustavičnými výstavami, jež ostatně není schopno zkonzumovati.

Skoro až paradoxní na této výstavní horečce je to, že z velké části je toto přehojné vystavování marné a zbytečné, neboť nikterak nesplňuje očekávaných prospěchů. Jako divadelní konjuktura není již skvělá, i zájem o knihu poklesá, tak vykazuje dnes trh i ve výtvarnickém zboží ohromné poklesnutí. Válka a ještě doby bezprostředně po válce byly zlatým dolem pro špatné umělce. Lidé, kteří od syrečků nahoru zbohatli a keťasové bez kultury a vkusu ukládali bez výběru přebytečné peníze v nejbídnějších obrazech, v bezcenných kýčích, jen když hověly parádnickým rámem nebo plytkou líbivostí nejnižšího vkusu. Konzum špatných obrazů a soch byl vskutku namnoze neuvěřitelný a z této konjuktury profitovali paumělci, jimž pro tento styk s obecenstvem nebylo ani třeba obraceti se na výstavní trh. Nyní konjuktura poklesla, v ateliérech, hostincích a holičských a papírnických krámech není již poptávky po obrazech, snaží se proto i toto nejšpatnější umění vejíti v nový styk s obecenstvem, povzbuditi jeho zájem a koupěchtivost pořádáním samostatných výstav. A nejen že není poptávky, nýbrž i zájem publika je vyčerpán a návštěvy takových výstav jsou obyčejně žalostné. Je nepochybno, že tímto stavem bude trpěti namnoze i těm nemnoha výstavám dobrým. Půjde o nové neznámé jméno, za nímž může býti práce pozoruhodná a velmi poctivá, půjde o výstavy, jež nejsou kryty jmény běžnými, vyběhanou dobrou populární pověstí, a omrzelé publikum je mine. Bude pak mnohdy těžko odvážiti se pořádat dobré výstavy, neboť při nedostatečné návštěvě nemožno uhraditi výstavních výloh. Tak i pro umění dobré vytvořena situace nepříznivá.

Lidové noviny 5.5. 1922

Anotace nakladatelství Triáda

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou.

Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami.

Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními.

Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku.

Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví.

Informace týkající se výtvarného umění:

Například svazek Knihy o umění (2009) představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. 

Databázi děl Josefa Čapka naleznete ZDE. Informace o soupisu výtvarného díla ZDE, komplet ZDE.

-red-

foto: archiv