Tvorba Josepha Beuyse klade otázky na téma humanismu, ekologie, sociologie a především antroposofie. To vše ho vedlo k definování konceptu „sociální sochy“ jako společného uměleckého díla, kdy „každý člověk je umělec.“ Umění, společnost a politika prý mají tvořit jeden provázaný celek… Dodnes se vedou spory, zda byl Beuys kontroverzní osobnost, provokatér s mezinárodní působností nebo velký světový tvůrce… Sám ze sebe udělal postavu, která nikdy neodložila typický klobouk a vestu bez rukávů – osobnost připomínající bojovníka s vlastní mytologií.
V těchto dnech si připomínáme 100 let od narození tohoto německého tvůrce a myslitele, jehož dílo i další aktivity jsou známé, avšak jen zřídka kdy náležitě pochopené. Ostatně, není to vždy vinou samotných diváků. Beuys se stal ikonou nejen kulturního života, jehož počínání je třeba nahlížet na pozadí historických, společenských a osobních událostí. S válečnou zkušeností zraněného německého letce byl aktivní v atmosféře uměleckých a politických debat 60. a 70. let 20. století. Doba i Beuys byli prostoupeni vnitřními rozpory (nadějemi i stereotypy). Na jedné straně šlo tehdy o „revoluční studentskou“ vlnu přinášející odpor k stávajícím (kapitalistickým i elitářským) strukturám, na druhou stranu se její projevy stávaly etablovanou (kontroverzní i výsadní) hodnotou. Na jedné straně anarchistický Beuys obecně napadal tradiční představy o autoritě, roli pedagoga, umělce i jeho díla – na straně druhé se při prezentaci svých projevů také ocital v tradiční inscenaci umělecké autority (významné galerie), od níž chtěl mít odstup. Beuys je plný rozporů či nejasností. Jeho „umění“ mělo být podle něj prostředkem k probuzení a uzdravení – směrníkem návratu k mýtickým počátkům a terapií pošpiněného moderního člověka. Beuys se stává veřejným hlasem mladé generace.
Beuysova úloha
Beuys vstoupil do role asketického vizionáře, uchýlil se k zavedenému spasitelskému vzoru – byl duchovní autoritou nebo léčitelem v plném souladu s moderním mýtem umělce jako mesiášské postavy (jeho světonázor do jisté míry vycházel z teosofie / antroposofie, které měly ospravedlnit ideologicky jeho uměleckou praxi). Snažil se hlásat konečné pravdy, ve výsledku však spíše šlo jen o nastolení otázek. Jeho akce, happeningy, fluxus či jak se to vše může nazývat, se staly připraveným divadlem naplňujícím i formujícím rovněž dobové trendy. Beuys byl muž velkých (někdy nečitelných) inscenačních gest. Vycházel z vlastních (válečných) zážitků, které povyšoval na obecnou platformu (na komunikační jazyk – formy a symboly). Jako bývalý německý voják (byť sestřelený) pociťoval pod/vědomě vinu za válečná zvěrstva svého národa. Sebe a lid volal nikoliv k odpovědnosti, ale spíše k léčbě z nacistického kolapsu. A tak vyzýval k návratu „necivilizované“ pohanské tvořivosti, k novému začátku. (Například akce vysazování „posvátných“ národních či archetypálních dubů).
Beuys a Warhol
Beuys byl zároveň pacient i léčitel – poslední avantgardista, který věřil v obecnou nápravu konzumní společnosti. Utrpení lidstva vykupoval a bral na sebe vlastním utrpením. Křesťanské paralely jsou zde nabíledni. Chtěl se vždy svým až dionýským způsobem (“Němci museli být vyléčeni ze své patologické víry v autoritu rozumu.“) uměním dotknout citlivého traumatu (svého i obecného) a tím jej uvolnit a zahodit. Svou medicínu – terapeutickou tvořivost předváděl jak v Německu, tak i v Americe. Zde vytvořil jednu z nejznámějších akcí, kdy strávil 3 dny v jedné místnosti s divokým kojotem (reminiscence na indiány a jejich původní kulturu bez traumat). Video ZDE. To bylo v roce 1974, kdy prohlásil: “Věřím, že jsem se dostal do kontaktu s psychologickým traumatem energetické konstelace Spojených států: celým americkým traumatem s indiánem – rudým mužem.”
Beuys se stal dobrovolně konfrontovanou obětí i šamanem. A je zajímavé, že měl blízko k Andy Warholovi. Tento americký pop artista měl však s německým konceptualistou více společného než by se mohlo zdát. 1) Oba povýšili svou osobu na součást vlastní umělecké strategie, stali se vizuálními ikonami se stříbřitou parukou, respektive kloboukem a vestou. 2) oba byli individualitou, kterou ve své tvorbě popírali a za 3) vytvářeli z originálu tisky, série či multiply s motivy všedního života.
Mesiášský cíl uzdravit moderního člověka z jeho odcizení klepnutím na prapůvodní síly může i připomínat jisté vůdcovské principy. Beuys měl na mysli celou řadu historických inspirací: keltské mýty, romantiky v čele s Friedrichem Schlegelem, Nietzscheho, Blavatskou či Rudolfa Steinera, tedy vesměs domácí vzory. “Nechci jen stimulovat lidi, chci je vyprovokovat.”
Život a tvorba
Joseph Beuys (1921 – 1986) byl zvláštní a jen stěží zařaditelnou postavou německého i světového umění. Své projevy a postoje zveřejňoval jako performer, sochař, malíř, estetik, filozof a teoretik umění, respektive života. Věnoval se také pedagogické činnosti ve státní akademii (jeho žákem byl i český malíř Milan Kunc), ale po konfliktech s vedením školy také jako nezávislý jedinec a hlasatel nových idejí. U nás se jeho dílo opět po čase připomenulo, když Milan Knížák jako generální ředitel nakoupil do sbírek Národní galerie v Praze jeho objekt Auto (železné kruhy) za půl milionu euro.
Beuysova osobnost, stejně jako životní cesta, byla dramatická a komplikovaná, což se promítalo i do jeho díla, které nese pečeť jakési osobní mytologie. V roce 1936 vstoupil do Hitlerjungend, během války se pak dobrovolně přihlásil do armády, kde byl přidělen k Luftwaffe. To se mu stalo osudným. V květnu 1944 byl sestřelen nad Krymem a tamější tatarští Kozáci jej značně popáleného zachránili svou tradiční metodou: pomocí tuku a plstí, do kterých jej nadlouho zabalili. Později se staly tyto materiály jeho oblíbeným či nezbytným uměleckým (terapeutickým) prostředkem. Sám se stal svéráznou chodící ikonou – nosil vždy plstěný klobouk a pověstnou vestu. Takto je znám z mnoha fotografií, dokumentů či z portrétu od Andy Warhola.
Po válce studoval na Akademii umění v Dusseldorfu, kde později také působil (v roce 1961 byl jmenován profesorem a učil sochařství). Do té doby však zažíval hlubokou krizi, traumata, existencionální i existenční krize. I jako pedagog byl poněkud výstřední či netradiční (k malbě se otočil zády, ale mezi jeho studenty, které vyškolil patřili Anselm Kiefer, Arne Pauese, Gerhard Richter). Jeho heslem se stalo: „každý může být umělcem“ (po vzoru Komenského „škola hrou“). Oblíbený termín „sociální socha“ se pak stal společným a vysvětlujícím momentem další tvorby, což jistě souviselo s poválečnou kocovinou a nadějí v novou a lepší, neboť poučenější, společností. Beuys – „šaman“ se stal inspirátorem a organizátorem mnoha akcí samostatných i společných. Věnoval se instalacím, happeningům, ale vytvářel i objekty, grafiky, plakáty či kresby. Ve svých performancích používal i mrtvá zvířata (zajíce), ale i živá (kojota jako symbol původní indiánské civilizace a kultury).
Známé jsou jeho objekty (piano, sáňky, nosítka) a multiply, což jsou autorské kopie originálů. Idea předmětů rozmnožených do signovaných sérií souvisí s jeho vírou v účinné (snadnější a levnější) šíření vlastních myšlenek – přenosu mezi umělcem a publikem. Předměty – multiply považoval za jakési baterie pro přenos požadované energie. Tedy také: multiply jako „kousky umělcovy duše.“ Umělec k tomu prohlásil: „Když máte všechny mé multiply, máte mne celého.“
V roce 1967 založil Německou studentskou stranu, kterou dále rozvíjel. V roce 1972 byl propuštěn ze Staatliche Kunstakademie v Dusseldorfu po demonstraci za integraci 50 studentů, kteří se nebyli schopni zapsat do jeho ateliéru. Následujícího roku založil Svobodnou mezinárodní univerzitu pro svobodnou kreativitu a interdisciplinární výzkum. Stále více se angažoval politicky – v roce 1976 kandidoval do Spolkového sněmu. O tři roky později spoluzaložil Stranu zelených a kandidoval za ní do parlamentu.
Beuysovo umění se tedy bezprostředně prolíná nejen s osobními drásavými zážitky, ale postupně stále častěji také s politikou. Jako reprezentant německé Strany zelených kandidoval do Evropského parlamentu, v tomto duchu stvořil své asi nejslavnější „dílo“: zasazuje 7000 dubů v Kasselu v rámci výstavy Dokumenta 7. Jeho světonázor vycházel především z odkazu antroposofie Rudolfa Steinera – nauky, zjednodušeně řečeno, hledající a vzývající společné lidské „náboženství“ spojující a zobecňující východní a západní duchovní prožívání – v politice pak konkrétně vedoucí k požadavku přímé demokracie.
Beuys byl jedním z hlavních zakladatelů konceptuálního umění – bořících hranice mezi všedním životem a kreativitou, kterou naplňoval mnohdy šokujícími akcemi, vzbuzujícími takto nové pohledy, prožitky a souvislosti. Vystavil například své – jak jinak – filcové šaty (zde reportáž jejich restaurování).Také v tomto ohledu se stal příkladným pro hnutí Fluxus, které se však rozvíjelo v jisté podobě již od šedesátých let. Beuysovo dílo plně vyznívá a rezonuje při znalosti – pochopení jeho vlastního života i společenské atmosféry, v které pracoval a kterou svou charismatickou osobností také spoluvytvářel.
Poté, co se Beuys v roce 1964 zúčastnil Documenta III v Kasselukde byl od té doby pravidelně zastoupen svými díly, následovalyjednotlivé prezentace a jeho rostoucí přítomnost veřejnosti.Jediná velká retrospektiva Beuysova díla, která byla uspořádána za Beuysova života, byla otevřena v New Yorku v Guggenheimově Museu v roce 1979. Výstava byla popsána jako “hromosvod americké kritiky”, což vyvolalo některé silné a polemické reakce.
Poslední instalaci Pallazo Regale prezentoval Joseph Beuys od prosince 1985 do května 1986 v Museu di Capodimonte v Neapoli. V lednu 1986 mu město Duisburg udělilo prestižní cenu. O jedenáct dní později, 23. ledna, zemřel Joseph Beuys na srdeční selhání ve věku 64 let ve svém studiu na Drakeplatz 4 v Düsseldorfu-Oberkassel po zánětu plicní tkáně. Dne 14. dubna 1986 byl pohřben na moři. Německá motorová loď Sueo (německy “Sen”) s domovským přístavem Meldorf plula v poloze ♁54° 7″ 5″ N, 8° 22″ 0″ O , kde byl jeho popel předán Severnímu moři. Poslední multipl vytvořil jeho syn Wenzel a položil jej k na otcovu smrtelnou loži.
Kdo byl Joseph Beuys? Dokumentární film ZDE.
Beuys u nás
Beuys, jak bylo řečeno, se snažil změnit zaběhnuté modely lidského myšlení. Uměleckou kreativitu chtěl vnést do všech oblastí života – a věřil, že každý člověk může být umělcem. V Československu se jeho tvorba objevila v létě 1968,když Jindřich Chapupecký uspořádal ve Špálově galerii v Praze výstavu německé avantgardy. V době normalizace jsme mohli pozorovat Beuysovo počínání jen stěží. Až po roce 1989 se u nás konala umělcova samostatná výstava na přelomu let 1991 / 92 v paláci Kinských, respektive Národní galerii. „Posuzování Josepha Beuyse se vždy pohybovalo mezi dvěma krajními polohami – naprostým neporozuměním a výhradním obdivem. Jeho práce nezapadají do žádné tradice, nebál se na veřejnosti upozorňovat na problémy doby a nikoho svým originálním jednáním nenechával bez názoru. I s tímto těžkým faktem se museli potýkat organizátoři výstavy a o to si lze více vážit úsilí, které vynaložili při první Beuysově ucelené výstavě na území tehdejšího Československa,“ napsala tehdy v katalogu výstavy historička umění Věra Jirousová. To už bylo 5 let po Beuysově smrti.
„Na další sólovou výstavu děl Josepha Beuyse si Praha musela počkat. Teprve v roce 2006 zavítala do Muzea Kampa bohatá kolekce Beuysových multiplů, tedy zmnožených výtvorů a grafických tisků zapůjčená ze sbírky Kunstmusea Bonn, kterému ji poskytla rodina sběratele umění Güntera Ulbrichta. Tato výstava byla důležitá především pro mladé lidi, kteří si po jejím zhlédnutí mohli uvědomit vzájemné souvislosti a trvalou aktuálnost umělcových myšlenek. Právě prostřednictvím multiplů, tedy zmnožených výtvorů, se totiž Beuys snažil promlouvat ke společnosti a oslovovat umělce v každém jednotlivci,“ zmiňuje ve své studii Známý neznámý Joseph Beuys kurátorka Olga Staníková.
Další výstavy (z překvapivě bohatých českých soukromých sbírek, především manželů Knížákových) následovaly. Například v Domě U Černé matky boží byla představena tvorba z hnutí fluxus, kde byl Beuys zastoupen. Jmenujme také přehlídku německého umění posledních čtyřiceti let v GHMP, která proběhla o 5 let později. Joseph Beuys byl velkou a vlivnou postavou světového umění 20. století. Odkaz Beuysova díla k nám živě promlouvá dodnes. Propojení umění se společností i poukazování na ekologická rizika nynějšího životního stylu jsou v našem prostředí neustále přítomná. ZDE si můžete poslechnout jeho “poslední řeč” z 12. ledna 1986.
Radan Wagner
Joseph Beuys: průřez tvorbou
Kombinací klavíru, hudebního nástroje a nosiče zvukových vln, s plstí, materiálem, který symbolizuje život a přežití umělce, chce Beuys udělat z tohoto objektu vektor energie. Prostřednictvím plsti je filtrován zvukový potenciál klavíru. Objekt se maskuje a je hádán za látkou, která ho otevírá dalším citlivým zážitkům. “Tyto dva kříže,” řekl Beuys, “znamenají naléhavost nebezpečí, které hrozí, budeme-li mlčet. Takový objekt je navržen tak, aby podporoval diskusi a v žádném případě jako estetický produkt.”
Objekt je tak stále více ozdoben symbolickými rezonancemi, které musí umělec vysvětlit, protože jsou jeho vlastní, jako je tomu i v případě Raynaudových psycho-objektů. Květináč a bílá hliněná dlaždice, které se v jeho práci znovu chytnou, odkazují jeden na život a druhý na smrt v chladném a stále více dezinfikovaném světě.
lidských bytostí. Alternativa ke kapitalismu a komunismu.
Necítím se dobře a dusím se. Chtěl nainstalovat podmínky před jakoukoli formou stvoření.
V roce 1982 začal Beuys v Kasselu vysazovat 7 000 dubů, což by pokračovalo po několik let, po celém světě, a to i po umělcově smrti v roce 1986.
Každý dub je spojen s čedičovým sloupcem. 7 000 čedičových sloupů je uspořádáno v hromadách na začátku akce v parku v Kasselu.
Kupující zaplatí pět set německých marek za výsadbu stromu, na jehož úpatí je uspořádán čedičový sloup, a obdrží účtenku.
Takže lidé mohou sledovat průběh akce v závislosti na hromadě čedičových sloupců.
Existuje také interakce mezi pevným dimenzionálním minerálem čediče a stromem, který roste: nejprve je strom menší, pak se stává větším než kámen.
Beuysův záměr v této akci je “vyvolat poplach proti všem silám, které ničí přírodu a život”.
“Mým záměrem je, aby výsadba dubů nebyla jen akcí potřeby biosféry, to znamená v čistě materiálním a ekologickém kontextu, ale že tyto plantáže nás vedou k mnohem širší ekologické koncepci – a to bude v průběhu let stále více pravdivé, protože nikdy nechceme zastavit výsadbu.
Výsadba 7000 dubů je jen symbolickým začátkem a pro tento symbolický začátek potřebuji i tento kontrolní kámen, odtud tento čedičový sloup. Tato akce proto musí ukázat proměnu veškerého života, celé společnosti, celého ekologického prostoru.”
Jeho syn v roce 1996 zasadil poslední dub.
Diskuze k tomuto článku