Již v druhém vydání je zde kniha s názvem Tisíc tváří hrdiny od Josepha Campbella – zájem o ní trvá ba narůstá. Vůbec poprvé se publikace objevila na knižních pultech ve Spojených státech již v roce 1949 a od té doby se opakovaně šíří s úspěchem do všech světových stran. Toto nadčasové a stále podnětné dílo si našlo miliony čtenářů, procházelo obdivnými i kritickými reakcemi v odborných kruzích. Ale vše nasvědčuje tomu, že je dnes tento spis stále platný a velmi aktuální.
Joseph Campbell (1904 – 1987) ani u nás není neznámým autorem, ale museli jsme si počkat. V českém překladu vyšlo sedm knih; k těm nejoblíbenějším patří Síla mýtu (originál z roku 1988 vyšel u nás před dvěma lety). Jedná se o šesti hodinový cyklus rozhovorů tohoto amerického antropologa, religionisty a filozofa s moderátorem Billem Moyersem. V něm se odvíjí zasvěcené a zásadní sondy do nejrůznějších kultur, civilizací a náboženství ve světle proměnlivých úloh mytologií v dějinách lidstva, jakož i v etapě současného globalizovaného světa. Knihu iniciovala Jacquelline Kennedyová Onassisová (coby redaktorka newyorského nakladatelství Doubleday). Campbellovy myšlenky zde zveřejněné ovlivnily řadu čtenářů, včetně významných osobností, jakým byl i Campbellův přítel George Lucas, který promítl nově nabité zkušenosti do filmové trilogie Hvězdné války.
Také další Cambellova kniha Mýty Západu, pocházející z širší série, vzbudila zaslouženou pozornost. „Představy o bozích v dějinách civilizace“ – jak zní podtitul spisu je systematickým a fascinujícím porovnáváním témat společné lidské paměti, která se zvláště promítá do kultury západního světa s jejími proměnami. Při dokončení tohoto díla Cambell v roce 1964 poznamenal: „Hlavním výsledkem pro mne bylo, že jsem dosáhl potvrzení myšlenky, jíž jsem se dlouho a neúnavně zabýval: myšlenky jednoty lidské rasy nejen v její biologii, ale také v její duchovní historii, která se všude zjevovala jako jediná symfonie s ohlašovanými, rozšiřovanými, obrácenými, pozměňovanými a znovu potvrzovanými tématy o duši ve velkém fortisimu všech částí znějících společně nenávratně spěje k mohutnému vyvrcholení, z něhož vzejde další velký impulz.“
Ano, Campbellův poučený optimismus nalezl zvláště během druhé poloviny šedesátých let jisté naplnění v revolučně laděných sociálních a kulturních hnutích jedné generace. Tato vlna časem vyprchala – roztříštila se pod sílícím tlakem ekonomické globalizace, nicméně zaseté pozitivní impulzy a principy zůstaly již zasety. To se potvrdilo a opět rozvinulo v dodnes sílícím hnutí New Age, respektive v transpersonální psychologii a dalších „alternativních“ vědách (biologii, fyzice, astronomii apod.)
Kniha Tisíc tváří hrdiny z roku 1949 je však Campbellovou základní prací a sumou – a pro dnešek se jeví jako mimořádně aktuální. Poukazuje totiž k nápravě a novému vědomí (uvědomění, probuzení, posouzení) společnosti – a to skrz jedince vyvázaného zřejmě již definitivně z institucí (církví, idejí) jakéhokoliv společného druhu. Obrací se tedy k nitru člověka. Nahlíží a dokládá fenomén dávných mýtů také jako archetypální soubor pod/vědomých vzorců lidského chování, prožívání a jednání – jako více či méně skrytý základ (matrici), který v nás trvale je a rezonuje.
Mýty, zvyky a rituály od dávných (přírodních) národů se vinou a modifikují celou historií lidstva. Jejich povaha, funkce a smysl však byly v moderní době zaznamenávány a interpretovány různě. První skutečně rozsáhlou knihou, která dokonce přesáhla z akademických kruhů až ke široké kulturní veřejnosti byla pověstná Zlatá ratolest antropologa Jamese Georga Frazera. Začala postupně vycházet roku 1890 – ze dvou svazků se v průběhu let 1906 – 15 rozrostla na dvanáct svazků a stala se klasickým dílem (v českém překladu vyšla v Odeonu roku 1977). Autor se zde zabývá vznikem a počátky magie (kterou však nazývá pseudovědou) – silami zvláště primitivních národů, ale i mýtickými bájemi antického starověku a částečně i Orientu.
Zlatá ratolest je výsledkem mnohaletého univerzitního studia (zlé jazyky připomínaly, že „Frazer svého divocha nikdy nespatřil“). Je souborem a popisem počátků, rituálů a mýtů s ohledem spíše na sociální aspekty a souvislosti. Přesto se zde již objevuje porovnávání rozličných kultur a společných témat, tedy jakési „jediné základní východisko“ a také „asociativní psychologie“. Historická podmíněnost vzniku a podoby knihy Zlatá ratolest vedla ale k doložení a interpretaci viktoriánského „pokroku“ od primitivního k náboženskému až civilizovanému. Avšak i tak měla význam a vliv značný – dodnes přinejmenším pro unikátní shromážděná fakta. Zvláště v meziválečném období bylo toto dílo v Evropě mimořádně podnětné a hlásili se k němu Anatol France, Sigmund Freud či Henry Bergson.
Joseph Campbell šel pak ve stejném oboru poněkud jinou cestou než Frazer. Na stránkách Tisíce tváří hrdiny spojuje nové pojetí srovnávací mytologie s moderní psychologií. V rozličných kulturních pramenech hledá a nachází společného jmenovatele – podobnosti v četných variacích. Toto dokládá zvláště na jednom „univerzálním“ mýtu, v němž se hrdina vydává na cestu za poznáním a následnou vlastní proměnou (prozřením, iniciací, probuzením). Campbell se tedy nespokojuje s pouhým popisem historických jevů a zvyklostí, ale chce rozklíčovat základní pohnutky a hlubinné významy. „Mytologické symboly nejsou vymyšlené, nelze je objednat, vynalézt ani trvale potlačit. Jsou spontánním plodem duše a každý z nich v sobě nese zárodečnou moc svého zdroje… Mezi četnými mytologickými a náboženskými soustavami samozřejmě existují rozdíly, ale tato kniha je o podobnostech. Jakmile je pochopíme, zjistíme, že rozdíly jsou mnohem menší, než se všeobecně (politicky) předpokládá,“ tvrdí Campbell.
Jeho výklad se tedy z hlediska psychologie blíží více C. G. Jungovi než Sigmundu Freudovi – více se zaobírá dospělostí než dětstvím, společnou lidskou pamětí (archetypy) než individuálními neurózami (potlačenými pudy). Campbell a Jung mluví o tom stejném, směřují ke společnému jádru, jen každý po svém a ve svém oboru. Podle těchto klíčových myslitelů mýty nejsou smyšlené příběhy o dobrodružstvích imaginárních postav v neexistujících zemích, ale máme, co dočinění s produkty lidské fantazie jednotlivců na základě společného lidského ustrojení. Mýty nejspíše pocházejí z kolektivního nevědomí lidstva a jsou propojeny prvotní organizovaností principu psychiky a vesmíru. Tyto archetypy jsou nadřazené individuální psychice a fungují jako jejich řídící principy.
Campbell který publikoval svou zásadní knihu, dochází v ní tedy k závěru, že všechny mýty obsahují variace jediné univerzální archetypální formule, kterou nazval „monomýtus“. To je příběh hrdiny – ať už ženy či muže – který na základě „volání“ opouští domov, zažívá fantastická dobrodružství, plní úkoly, a to vše vyvrcholí psychospirituální smrtí a znovuzrozením, kdy se vrací do své původní společnosti radikálně transformován – jako osvícená či zbožštělá bytost, léčitel, vizionář, velký učitel…
Campbell: „Hrdina podstupuje cestu z běžného světa do oblasti nadpřirozených divů; setkává se s neobyčejnými silami a dosáhne rozhodujícího vítězství; hrdina se vrací z tohoto záhadného dobrodružství s mocí poskytnout spásu svým druhům.“ A tak je zde časová i místní osa: odloučení – iniciace – návrat. Takovou cestu podstoupila řada osvícených a neznámých, ale i Osiris, Dionýsos, Orfeus, Théseus, Prométheus, Hérakles, Persefona, Odysseus, Mojžíš, Buddha, Faust a řada dalších hrdinů známých z duchovních nauk či uměleckých děl, ať již putovali pouští, po moři, plnili úkoly, bojovali s býkem, drakem, ďáblem, respektive – a to hlavně: s temným podvědomím.
Cambellův význam není jen v mimořádné encyklopedické znalosti, komparativní práci a nevšední až nečekané sdělnosti. Je nenahraditelným článkem spojujícím dřívější popisnost s novou interpretací – propojující příběh mýtů s moderní psychologií, kdy mýtus je podobenstvím probuzené duše. Toto směřování je potvrzováno a dále rozvíjeno. V tomto moderním ohledu je významná práce zvláště Stanislava Grofa, českoamerického vědce, průkopníka a současného završitele výzkumu vědomí a transpersonální psychologie. Jeho výzkumy (zpočátku na základě psychedelických látek a později holotropních technik) jsou pozoruhodné. Jako bývalý spolupracovník a přítel Josepha Campbella dokládá v součinnosti s ostatními příbuznými disciplínami mimořádné poznatky také o teorii mýtů. Stanislav Grof: „Moje vlastní oblast zájmu se v posledních padesáti letech výzkumu zaměřovala na mimořádné stavy vědomí – na podkategorii, pro kterou sem razil termín holotropní… Toto jsou stavy, které budoucí šamani prožívají během jejich iniciační krize a které později vyvolávají i u svých klientů. Starověké a domorodé kultury využívají tyto stavy při rituálech a léčení. Byly popsány mystiky všech věků a ve starověkých mystériích iniciují smrt a znovuzrození… a podobné je to u všech velkých náboženství.“ Jinými slovy: Grofovi pacienti se za řízeného procesu dostávají do mimořádného stavu vědomí. Zážitky a poznání, která „po návratu“ do normálního světa sdělují se překvapivě shodují anebo jsou si podobné. Dokládají tak kdesi uložené společné „matrice“ či archetypy, na jejichž základě vznikaly podobné mýty, ač se zrodily v různých částech světa.
Řečeno Cambellovými slovy, jedná se o „úžasně stálou soustavu základních pravd, podle nichž lidstvo žilo po tisíce let své existence na této planetě… Mýty vzkvétaly v celé lidmi obydleném světě, ve všech dobách a za všech okolností. Byly živoucí inspirací všeho, co mohlo povstat z činů lidského těla a ducha. Řekneme-li, že mýtus je tajný otvor, jímž se do projevů lidské kultury vlévá nevyčerpatelná energie kosmu, nebude to nijak přehnané tvrzení… Jaké je tajemství těchto nadčasových představ? Z jakých hlubin mysli se odvozují? Proč se pod různými převleky všude skrývá stejná mytologie? A čemu nás učí? Na rozluštění této hádanky se dnes podílí mnoho vědních disciplín… Ať už si myslíme o psychoanalytické práci cokoli, nelze nepřipustit, že Freud, Jung a jejich následovníci nezvratně prokázali, že logika mýtů a jejich hrdinové se svými činy přežili do dnešní doby.“
A na závěr ještě jednou nechme promluvit na prahu nového věku (2006) povolaného vědce a psychoterapeuta Stanislava Grofa: „Campbellův zvídavý a pronikavý intelekt se neomezil jenom na pouhé rozpoznání univerzálnosti jednoho mýtu v čase a prostoru. Jeho zvědavost ho přiměla položit si otázku, co činí tento mýtus univerzálním. Jak je to možné, že téma hrdinské cesty přitahuje kultury všech dob a zemí, a to dokonce i tehdy, když se jinak ve všem ostatním liší? Campbellova odpověď se vyznačuje prostou a přísnou logikou všech vynikajících úsudků: monomýtus hrdinské cesty představuje schéma transformační krize, kterou mohou zažít všechny lidské bytosti, když hluboko ukryté obsahy nevědomí proniknou do vědomí. Hrdinova cesta tedy popisuje prožitkové sféry, jimiž jedinec musí projít v průběhu hluboké transformace.“
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku