Svěží a v mnohém prozíravý text chápe problematický vztah umění a života, respektive tvorby, interiéru a jejich soužití. V neposlední řadě se Čapek již tehdy dotkl zvláštního dějinného paradoxu: sběratelství státního a soukromého, tradičního či intuitivně objevitelského. Na druhou stranu se nejednou Čapek mýlil při recenzování moderního umění, tak jak tomu například bylo při posměšném odsouzení. “Výstava Divokých“ z roku 1909 pořádaná v Topičově salonu byla strhána, například Josef Váchal se vyjadřuje „teátrálním démonismem jako kalkulant. Zpravidla však Čapkovy názory, zvláště ty společenského rázu, platí v mnohém dodnes. Karel Čapek: Národní listy, 4. 12. 1917:
Posledně dotkl jsem se hmotného postavení výtvarných umělců; řekl jsem, že je založeno na vratké a vrtkavé půdě soukromého zájmu, jenž přivádí krajní protivy blahobytu a bídy. Pohnutky, které oživují umělecký trh, jsou svrchovaně nahodilé; přednedávnem byla to reakce proti barvotiskům a společenská nutnost mít doma aspoň nějaký originál; dnes je to třeba snaha proměnit válečné zisky v jiné hmotné statky. Poměrně stálý, ale stejně neumělecký motiv je potřeba zařadit se; tato potřeba u nás živí, když ne všechny umělce, tedy jistě všechny obchodníky v obrazech.
Někdo se žení či stěhuje, i shání nábytek pro podlahu i stěny; zařizuje si svou „klícku“ a hledá umění, které je pro ni dosti krotké. Ten obraz je příliš smutný, pestrý, nápadný; do ložnice se hodí něžné břízky, nad psací stůl lept, nade dvéře slovácký talíř; tím je zařízení celkem hotovo. Posuďte sami, jak málo s tím má co činit umění. Pravda, mohlo by se stát, že skutečné umělecké dílo by bylo v této „klícce“ něčím tak soustředěným nebo svobodným, tak zamyšleným a strašným, že by se vyčítavě a nezbádatelně odráželo od těch milých a skromných stěn, popřípadě i od milého štěstí rodiny teple zařízené. Ve skutečnosti umělecké dílo není nábytek; opravdu nehodí se k zařízení a ohraničení vašeho bytu, je průsekem ve stěně, oknem otevřeným do světa velmi odlišného, vskutku rozbíjí vám byt a nemůže se mu podřaditi; tak sobecky a intenzivně žije.
Není to dávno, co bylo vydáno heslo: Ne umění pro umění, nýbrž umění pro lid, pro všechny, pro denní a intimní život! Dobrá, ale považte, zda by denní a intimní život v každém případě snesl stálou konfrontaci s uměním! Ti, kteří se zařizují a ohraničují, jsou vedeni přirozeným pudem k obrázkům nebo slováckému talíři; skoro nikdy k uměleckým dílům. Pravý kupec, čtenáři, je trochu podivín a zajisté případ vzácný, totiž milovník umění.
Na celé historii umění mají podíl tito velcí nebo menší amatéři a mnoho našemu srdci může říci fakt, že královští mecénové minulých dob jsou modernímu umění nahraženi nadšenými milovníky, kteří mají zpravidla více porozumění nežli peněz. Dějiny impresionismu nemohou pomlčeti o Chocquetovi, Rouartovi či Durand_Ruelovi, historie německého umění o hraběti Schackovi; ve vývoji českého umění nebylo takových jmen. Pravý milovník umění je spíše přítel nežli kupec; je hmotnou a zároveň morální oporou umělci v jeho těžkých dobách, je součinitelem jeho osobní historie a tichým spojencem jeho práce.
Amatér umění nepokládá obraz za nábytek, za dekorativní prostředek, nýbrž za něco, co je bytu nadřazeno. Pro něho není stěn, jež dlužno zdobiti, nýbrž obrazy, zázračné průhledy, do kterých se ponořuje. Hledá ta nejosobitější a nejhlubší díla; je veden spíše srdcem než vkusem, a věřte, že hodnoty srdce jsou trvalejší než hodnoty vkusu. Milovník umění není jen kupec, nýbrž složka dějin umění a činitel jeho života.
A druhým typem kupce, jenž může být umění samotnému nekonečně užitečný, je sběratel. Méně osobní než milovník, je obzíravější a soustavnější; ať sbírá určité umění jako Duret japonérie, nebo sestavuje bez mezer vývoj určité doby jako Moreau-Nelaton, pracuje poněkud jako historik; není tak objevitelský jako milovník, ale připravuje budoucí muzea, zatímco oficiální svět muzeí a galerií slepě přezírá skutečný, přítomný vývoj umění. Není to náhoda, že nejlepší galerijní sbírky moderního umění, jako Caillebottův v Luxemburku, odkaz Moreau-Nelatonův a Camondův v Louvru, Schackova galerie v Mnichově, Folkwangmuseum v Hagenu a Ščukinova galerie v Moskvě, jsou veskrze výsledky soukromého sběratelství. I u nás máme pět nebo šest zasloužilých sběratelů: český Louvre, jakého bychom si přáli, je dosud hodně rozptýlen.
Pravý umělec nerad prodává. Je mu líto obrazu, jenž odchází. Kdyby mohl voliti, přenechal by své dílo jen tomu, kdo je miluje. Nebo celému národu.
Diskuze k tomuto článku