Publikace Inverzní romantika se zabývá současným uměním… Avšak svým záběrem překračuje tuto oblast a nabízí zamyšlení v širších souvislostech. Historik umění a respektovaný kurátor Petr Vaňous sestavil knihu, v níž na několika tvůrcích poukazuje na jeden z hlavních trendů dnešní kulturní scény. Malby, sochy či fotografie vybraných autorů nepřinášejí líbivou podívanou, ale naopak se snaží burcovat a diváka probudit k drsné reflexi závažných aspektů přítomnosti. Inverzní romantika je zde společným pojmem a strategií tvorby. S potřebnou nadsázkou se dotýká problémů jedince i společnosti – uměním poukazuje do sfér psychologie, sociologie či politického provozu, zkrátka k obecnějším i hlubším úvahám.
(V roce 2019 proběhla v bratislavském Kunsthalle stejnojmenná výstava vycházející právě z tématu Vaňousovy knihy).
Doba a její duch jsou veličiny v čase proměnlivé. Postihovat jistý aktuální proud a jeho vynořující se obrysy, pojmenovat v základních rysech podobu řečiště, hledat společné jmenovatele, to vše je úkol pro teorii nelehký. Uplynulá tvůrčí minulost se jeví celkem přehlednou, logickou a smysluplnou – rezonující se svou dobou. Někdy je však pozdějším ohlédnutím zjednodušena, a ne zcela uchopena, ale v zásadě má podobu jasnou a již ustálenou.
Přítomnost je pro bezprostřední chápání paradoxně složitější. Jsme jí blíž, v ní se přímo nacházíme, ale chybí nám odstup. Přesto je žádoucí pokoušet se definovat aktuální otázky a zkoušet odpovědi, byť jsou ještě v dialogickém pohybu. Některá témata nabízejí již pevnější rámec. Jinými slovy: každá generace či nová vlna citlivěji kumuluje „pocity“ své doby. Teoretická či filozofická úvaha nad „stavem věcí“ vyžaduje jistý nadhled, schopnost mezioborově abstrahovat a operativně pracovat se zvolenou strategií.
Kniha Petra Vaňouse s názvem Inverzní romantika (2018) přináší řadu aktuálních témat k zamyšlení: Má umění realitu pouze stvrzovat (kultivovat) či diverzí zpochybňovat (přízračně dramatizovat)? Je „temné“ umění cestou k nápravě (léčba šokem) či jen rozmnožením negativních úkazů a prohloubením celkové krize? Jaký je rozdíl mezi umělci tzv. inverzní romantiky a současné dekadence? Jaké je místo kritického umění v dnešní společnosti a kam by mohlo (mělo) směřovat?
Publikace Petra Vaňouse ( s 5 různými titulními stranami) nabízí studii o jednom z podstatných fenoménů naší současnosti. Nepředkládá ale předem vykonstruovaný umělecký program. Mapuje a formuluje určitý proud posledních let, který se začal vynořovat během několika výstav, jejichž byl autor zpravidla i kurátorem. Vaňous etapu rozpoznávání nové tendence přibližuje: „Na přelomu let 2007 – 2008 byl v Galerii hlavního města Prahy realizován projekt nazvaný Resseting. Jiné cesty k věcnosti. Projekt, který v průběhu příprav vygeneroval obrysy pojmu ´inverzní romantika´, pracoval s kurátorsky jasně vymezenou tezí, jejíž východisko bylo odvozeno z reflexe vztahu stávající malby k předmětnosti, jež je v každé generaci znovu opakována a znovuprožívána… V souvislosti s konstitucí pojmu inverzní romantika byly podnětné především projevy přítomné v části vystavených obrazů, které jako by se oddělily od ostatních prací a během instalace výstavy začaly v rámci projektu vystupovat jako samostatná, názorově svébytná podskupina; jednalo se o projevy určitého resentimentu, introverze a nostalgie k minulosti, postrádající však politický charakter (rezidua z minulosti, traumata zrození, dětství, dospívání apod.)“
Tyto vizuální tendence jsou spojeny s novou figurací či předmětností. Jednalo se a jedná o nejen vizuální opakované návraty (k dětství, tělu, smyslům) i útěky (ke snům, fantaziím, úkrytům). Emocionálně obnažený subjekt – umělec vězí zde v podivném světě, nahlíží jej a odvážně zkoumá. V jakémsi exaltovaném romantismu jde vstříc temnému pokoušení, vypjatě zraňujícímu a pramálo líbeznému. Běžná realita však k takto nastavenému podobenství nestačí. Formy i smysly musí být atakující i přízračně neuchopitelné. Vznikají obrazy, sochy či fotografie s naléhavou, temně nejednoznačnou, ale ve skrytu zřejmou autorovou situací s intimními či společenskými odkazy. Je to cesta do pekel, po kterém přijde očistec? Nebo hledíme na výraz bezvýchodné krize, o jejímž obsahu a dosahu nemáme ponětí? Hledíme na dočasně převrácený romantismus či konečný chillialismus?
Každopádně autoři (Ivan Pinkava, Jiří Petrbok, Richard Štipl, Josef Bolf, Martin Gerboc), které Vaňous vybral do knihy jako reprezentanty sledovaného proudu, jakémusi naléhavému neklidu čelí. Jdou proti srsti sobě, ale ani divákům situaci neulehčují. Nabízejí otevřený a neřízený dialog. Nacházíme se tím na nekonformním pohyblivém teritoriu, kde navíc chybí jasné kódy vzájemného dorozumívání. Chybí ustálená reflexe sdílená většinovou společností. A tomuto živému neuspořádání odpovídá i nejednoznačná podoba předkládaných artefaktů: mnohé se skládá i hroutí, tvarosloví je zpravidla hybridní, nejednotné, jednotlivé vizuální i významové roviny se prolínají či mísí, scény bývají aranžované, divadelní až hororové, zvrácené, přízračné, iritující, ironické, panické, šokující, frustrující i mrazivě spektakulární.
Vaňous však na pozadí těchto temných charakterů vnímá kamsi směřující proces, respektive doufá ve světlo „na konci tunelu“. V tvorbě představených umělců shledává totiž distanc od nihilismu a dekadence. Pojímá s otázkou tento směr pro budoucnost jako jiný a pozitivnější, „…neboť je podstatné, zda předání takto pojímané bytostné zkušenosti je skutečně finálním výsledkem autorské činnosti, nebo zda je pouze jednou z jeho fází a směřuje k dalšímu horizontu proměny a negace, jež vede autora i diváka k emancipaci od napětí a úzkosti. Je to čistě autorské rozhodování – emancipovat se od úzkosti, nebo jí eskalovat, udržovat a šířit. Nastává zde prostor pro pojmenování takového jevu, který již Hegel označil za skutečnou či falešnou afirmaci.“
Dobrý i špatný svět, v kterém žijeme, zjednodušeně řečeno, svým působením (tvořením) buď v různých rovinách stvrzujeme nebo zpochybňujeme. Petr Vaňous, sledující spíše druhou alternativu, se nejprve ve své historické knižní exkurzi zaobírá Hegelovou systematizující filozofií, která je zde odrazovým můstkem k pojmosloví i dalším aktuálním úvahám. Hegel v souvislosti s tvůrčím procesem osvojování si světa hovoří o „afirmativním životě“ (potvrzujícím či stvrzujícím existování). Pasivnějším přitakáním nedokonalým jevům však prý hrozí zaznamenávání tzv. špatného nekonečna, které je provázené procesem negování, a které v sobě nemá potvrzení plné existence, respektive tušení (poznání) vrchovaté „vznešenosti“.
Při sledování tohoto tématu Vaňous v textu podotýká: „Převedeno do oblasti současného vizuálního umění se jedná o první stupeň negace, který se projevuje pouze tím, že manifestuje či deklaruje svůj odpor vůči něčemu, s čím nesouhlasí. Tím, že setrvává pouze v této první fázi, se uzavírá horizontu jejího překonání a generuje onu špatnou nekonečnost, jež se projevuje estetizací negativních jevů nebo přímo estetikou ošklivosti. To je moment, který je signifikantní pro projevy dekadentních tendencí v současné vizuální kultuře… Tyto tendence často na řešení ani nemají zájem, pouze generují jednorozměrnou negaci, tj. cosi nedialektického…“
Prostě řečeno: na jedné straně existuje umění, které akcentuje spíše pozitivní stránky světa. Na druhé straně je umění, které reflektuje jevy negativní či zneklidňující. U obou hrozí nebezpečí. V prvém případě hrozí estetizace bez živného vědomí protikladů, u druhého pouhé rozšiřování negativity bez dobrého vyústění. První volba směřuje k nadosobním / nadčasovým strukturám (jakési status quo se vztahem k předpokládanému metafyzickému celku), druhá k osobněji laděným zakoušením s dotazováním se po existenci celku v rámci vědomí atomizované společnosti).
V souhlase s dialektikem Hegelem, míní Vaňous, je však třeba jít dále. Hegel pro plné pochopení (uchopení) reality (světa) navrhuje zakoušení protikladů, řekněme reálného a ideálního, subjektivního a objektivního, výchozího a konečného. Tato operace však vychází z víry v existenci systému jako „přehledného“ celku, který se v novodobé (postmoderní) epoše pro mnohé jedince zhroutil. Smysl se nově hledá v základech. Z Hegelovy filozofující estetiky však lze převzít pro dnešní situaci jiný pojem a tím je „pud zvědavosti“. Díky němu jsme stále hnáni zkoušet, inovovat, kombinovat a nechat nové konstelace (překvapivě) působit. To je podle filozofa akt nejvyšší svobody. Pro sledované téma zas pole pro obousměrný pohyb tzv. inverzní romantiky, jednoho z fenoménů současného umění. Ten však moc nelze spojovat s vysokou kulturou, nýbrž se spodní hlubinou základnou. „Tato kulturní dimenze… nevystupuje na vrchol pyramidy, ale sestupuje k jejím pomyslným konstitučním základům… Rozhodujícím je v tomto směru stále platný ´pud zvědavosti´, který umožňuje jednotlivcům integrovat do své tvorby různé aspekty současnosti i minulosti prostřednictvím metod separace, negace, modifikace i asimilace různých impulzů…“ píše Vaňous a k inspiraci historií dodává: „…i minulost v sobě, zdá se, uchovává stále ´živé kapsy´ či ´žíly´ (dekodéry), v nichž lze aktualizací nalézt rezonanční formy neoperativní dimenze kultury platné pro nejsoučasnější současnost.“
Co je podle autora myšleno inverzní romantikou?Jak toto zvláštní označení, které Vaňous ustanovil a použil jako titul své knihy, chápat? „Pojem romantika bývá v širším významu mimo striktní terminologii dějin umění (coby historický termín) spojen s označením projevů různě exaltované a vyhrocené fantazie, realizovaných v jakémkoliv médiu a za jakékoliv technické či technologické podpory. Inverzní označuje potom cosi převráceného, obráceného či zvráceného. Stojíme tedy před pojmem, jenž sám od sebe již na samém počátku požaduje po recipientovi určitou schopnost empatie a obrazotvornosti, neboť projevy spojené s fantazií (romantika) uvádí do rámce, který ´mění osvětlení´ pojmu a převrací jeho původní význam (zvrat kódu). Termín má dynamický ráz, protože se vztahuje k čemusi a označuje cosi, co se odehrává v procesu a jako proces,“ píše Vaňous.
Řekněme tedy, že se jedná o romantiku se záporným znaménkem, o pohyb proti srsti, který není útěkem z tísně, ale naopak krokem do temného ne/známa a není také rozplynutím subjektu v metafyzický širý svět, ale naopak spíše trýznivou cestou do sebe (nejednoznačného dětství, lidství). A to vše se odehrává s neodbytným pudem zvědavosti tendujícím tam a zpět bez zatím zklidněného těžiště ba jisté hierarchie hodnot a významů, ale s touhou toto trauma ukázat a časem se z něj společně vymanit.
Nad úlohou, smyslem a místem živé kultury se Petr Vaňous ve své knize i dále zamýšlí. V kapitole Nová diagnostika kulturní afirmace sleduje toto téma také na myšlenkách předního filozofa Herberta Marcuse. Pojetí tohoto představitele Frankfurtské školy ovlivnilo studentské revoluční nepokoje na konci šedesátých let, ale dosud (opět) je toto učení inspirativní. A s Vaňousovým tématem úzce souvisí. Marcus pracoval s pojmem „neoperativní dimenze kultury“, kam tedy spadá i zdánlivě „nepraktické“ umělecké tvoření. Tomu je však zde připisována „nenahraditelná složka bytostného lidského rozměru“ stavícího člověka proti jinak „jednosměrnému“ existování. Umění podle Marcuse, respektive Vaňouse podléhá v naší době společenskému tlaku, je mechanicky škatulkováno a nevnímáno ve své skutečné (původní) naléhavosti. „Civilizace přejímá, organizuje, kupuje a prodává kulturu, neoperativní, na jednání neorientované ideje… jsou převáděny do neoperativních jednání přiměřených ´idejí´.
Toto převádění není pouze procesem metodologickým, nýbrž procesem společenským ba politickým… Pojmy, které nejsou orientovány na chování, jsou snižovány jako metafyzický zmatek.“ A Vaňous dodává: „Současná vizuální kultura, jako významná součást inverzní afirmace, tvoří nepřehlednou oblast, v jejíž struktuře a mechanismech dochází jak k produkci kulturního establishmentu, tak k vytváření protikladů, jež povstávají z nesouhlasu se statem quo, a to z hlediska alternativy stejně jako tradice.“ V této souvislosti zmiňme nedávná slova filozofa Miroslava Petříčka: „Jenže kultura je to, na čem společnost stojí, protože učí kritickému vztahu k tomu, co se za hodnoty pouze vydává, protože hledá nové cesty, a protože zbavuje strach z budoucnosti. Společnost, ve které je kultura pokládána jen za příhodnou dekoraci, je společnost ustrašenců, kteří se bojí ráno vyjít z domu, aby nezjistili, že se něco změnilo. Stát by měl – jinak řečeno – podporovat kulturu ne kvůli kultuře, ale kvůli sobě samému.“
Živé (společensky diagnostikující) umění přesto (proto) musí nabízet své inspirace zdola. Ze své podstaty by nemělo vstupovat (setrvávat) ve vysoké kultuře establishmentu, aby neztratilo svou diverzitu (kritickou operativnost). A Vaňous navíc ve svém apelativním textu dodává: „Aby byl afirmován nikoliv systém falešných potřeb, nýbrž život ve své skutečné podobě a bytostném rozměru, je nutné opustit úzké zájmy jednotlivce, prolomit svazující ego a vykročit směrem k principu bytostného sdílení, pospolitosti a společenství…“
A v úhrnu se v knižním epilogu dočteme: „Vstoupili jsme do časů zcela jiných, jejichž skrytým metafyzickým základem je planetární diktatura anti-ducha, rozrůzněného do množství neblahých duchů – strašidel, přízraků, fantasmagorií…. Pokud neprohlédneme tento skrytý základ převrácenosti a nevstoupíme do rezistence (odporovat zlu…), setrváme v nepravdě. Pokud si neujasníme pravý stav věcí, jsou všechny spory o zeštíhlení nebo posílení státu, o trh s přívlastky nebo bez nich, plytké ideologické hrátky, odvádějící pozornost od nejdůležitějšího: od potřeby nové orientace, od nutnosti zásadního obratu.“
Vaňousova kniha (kterou vydala galerie Rudolfinum a Vision Group v roce 2018 v Praze) je mimořádně fundovaným příspěvkem k situaci a směřování současného myšlení a umění. Existují i další návrhy, jak vystoupit z kruhu současné vleklé krize. Alain Badiou se například ve svém „Manifestu afirmacionismu“ staví netrpělivě do opozice vůči „všem těm, kteří chtějí pouze konec… umění, metafyziky, reprezentace, nápodoby, transcendence, díla, ducha: Dost! Vyhlašme bezodkladně konec všem koncům a možný začátek všeho toho, co je bylo a bude,“ prohlašuje vlivný francouzský filozof svou pozitivnější strategii. Ale i u nás se najdou myslitelé, kteří hledají a možná i nabízejí nové cesty k prolamování z postmoderního sevření. Michal Hauser ve své publikaci Cesty z postmodernismu píše v naději: „Dnešní podoba kultury, vyvanutí subjektivity, smíšení vysokého a nízkého, rozpuštění vazeb a souvislostí, rozkouskování celku, imitace mrtvých stylů, pastiše a všechny tyhle věci nemusejí být nic definitivního. Proč také?“
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku