Když slavný sochař August Rodin během svého pobytu v Praze roku 1902 shlédl na fotografiích Braunovy plastiky, byl nadšen, ale i zklamán, že je nestihne vidět přímo v Kuksu. Malíř a kritik Miloš Jiránek v té době také opěvoval „Braunova arcidíla“, i když měl ještě výhrady k „siláckému rozmaru.“ Josef Šíma jezdil z nedaleké Jaroměře s rodiči do Kuksu na výlet. A právě tam jej okouzlily Braunovy sochy – Ctnosti a zvláště Neřesti. A vskutku, blížíme-li se k rampě před místním Špitálem, dodnes se nám může zdát, že postavy Ctností a Neřestí v kameni ožívají a vznášejí se vzhůru k nebi. Unikátní barokní komplex s dominujícím dílem Matyáše Bernarda Brauna se trvale vtiskl do Šímových představ, vzpomínek a posléze kreseb a obrazů s levitujícími torzy lidských postav.
Zdejší sochařská výzdoba pod širým nebem je dnes neúplná a chátrá vlivem počasí. Přesto je stále fascinující. Plastiky z tvrdého, a přeci pomíjivého, pískovce dávno přišly o barevnou polychromii, někdy dokonce chybí celé partie – atmosféra je však stále podmanivá. Nemusíme znát a vnímat dobově kontroverzní náboženskou tématiku, abychom pochopili velikost a unikátnost tohoto rozsáhlého díla. „Theatrum mundi“ i dnes svými tvary a výrazy stále promlouvá.
Za celým tehdejším projektem stála legendární osobnost českého baroka – František Antonín Špork (1662 – 1738) – hrabě a pro katolickou doktrínu nepohodlný kverulant. Vystupoval jako ostrý kritik společenských poměrů, k podpoře svých obrodných snah vydával knihy. Jeho zásluhou proudily do Čech myšlenky tolerance, avšak jako „kacíř“ měl spory ba vážné problémy s jezuitskými cenzory. Šporkův osobitý myšlenkový svět zhmotnil v okolí své rezidence v Kuksu s lázněmi, divadlem, závodištěm a špitálem. Zdejší prostředí znělo hudbou, loveckými písněmi i operními áriemi.
Badatelé se dodnes přou o Šporkových skrytých aktivitách; možná prý byl zakladatelem zednářství v Čechách, jistě však osamělým „svobodným rytířem“. Také však egocentrikem se sklonem k exhibicionismu, despotou, provokatérem a prvním reprezentantem osvícenství na naší půdě. Špork se zkrátka výrazně odchyloval od norem státního katolického náboženství – sympatizoval s reformačním jansenismem i pietismem, což bylo zapovězeno.
V letech 1717 – 32 vznikal postupně významný celek barokní architektury a soch, zvláště pak úchvatný areál Nového lesa – zvaný Betlém. Sochy vytesány přímo do skal jsou unikátním počinem – k vrcholům patří nadživotní bytosti poustevníků Onufria a Garina i značně již omšelý Betlém, respektive Klanění pastýřů a králů narozenému Kristu. „Investor“ Špork a sochař Braun zanechali stopu zřetelnou do dnešních dní, která vyzývá návštěvníky k jedinečné imaginaci.
Diskuze k tomuto článku