Henri Rousseau (1844 – 1910) byl či je považován za „naivního“ umělce i dobrotivého ba prostého člověka. Při bližším pohledu se jedná spíše o rozporuplnou a tajemnou postavu, jež se náhle vynořila na pařížské scéně až na prahu svého penzijního věku. Rousseau pocházel ze skromných poměrů, od mládí se věnoval hudbě, ve vojenské kapele hrál na saxofon. Zaměstnán byl nejprve jako písař u soudu, později pracoval coby zřízenec na Úřadu potravní daně. (Ve skutečnosti tedy nebyl nikdy celníkem; tuto přezdívku mu dal o dvacet let mladší přítel – bohémský dadaista Alfred Jarry). Až po své čtyřicítce – roku 1884 – začíná malovat intenzivněji, avšak stále jen ve volných chvílích. Záhy však překvapivě obdržel povolení malovat kopie obrazů ve státních muzeích včetně Louvru. A teprve zde je třeba hledat vlastní počátek Rousseauovy umělecké dráhy. Již následujícího roku si pronajal ateliér a prvně se zúčastnil dvěma obrazy Salonu nezávislých. Avšak i v tomto svobodomyslném prostředí se jeho malby setkávají s posměšky. A četní avantgardní kritikové je pokládali za směšně staromilské či akademické; ortodoxní kritikové zas za nepřijatelně revoluční.
Rousseau rozvíjí své malířství v době vrcholícího rozkladu impresionistické estetiky. S barvou, světlem i perspektivou pracuje zcela jinak a osobitě a také náměty nalézá nikoliv v přírodě, ale spíše ve své mysli. Obrazy citují skutečnost jen velmi volně a jsou více snovými výjevy insitního umělce. Mají nadreálnou povahu – vyrůstají ze spletité směsi intuice a napodobování, mísí exotismus i všední banality a celé děje. Tato umělcova „simultánnost“ evokující čistou infantilitu byla objevná. Vznikl tak jistý paradox. Nejenže Rousseau nevěděl, že je „nový“, ale pokládal se za „starého“ a chtěl jím být stejně tak jako jeho velké vzory v Louvru. „Trefil“ se však do širšího pohybu dějin umění, do právě rozbíhajícího se zlomu ohlašujícího nutnost nové etapy.
Pomalu, ale jistě – ba sebejistě – se ubíral svou cestou a vedl nanejvýš skromný život obohacený jen bujnými večírky, které ve svém ateliéru pravidelně pořádal. Neznal hranice mezi dovoleným a nedovoleným a namísto posedlého pozorování přírody v plenéru dával přednost instinktu a nespoutané imaginaci. Oddával se každodennímu úžasu s až dětskou bezelstností, do které se však ve výsledku vkrádal tušený řád s mystickým zabarvením. Díky své šťastné povaze a vnitřnímu přesvědčení byl noblesním, houževnatým a vyrovnaným „starcem“ vědomým si své velikosti. A tomuto osobně vyzařujícímu kouzlu i stále pozoruhodnějšímu dílu propadli mnozí „profesionální“ malíři i významní básníci. Mezi prvními byli: Alfred Jarry, Gulliaume Apollinaire, Jean Cocteau, Henri Matisse, Georges Braque, Paul Signac či Paul Gauguin. Jeho nezvyklému exotismu i podnětnému více pohledovému obraznému vyprávění však podlehl nejvíce Pablo Picasso. Právě on se stal iniciátorem pověstného banketu uspořádaného k Ceníkově poctě.
V Picassově ateliéru v Bateau-Lavoir na Montmartru bylo veselo. Psal se listopad roku 1908 a již třiašedesátiletý Rousseau, který měl za sebou jednu, navíc nepovedenou, výstavu se stal králem proslulého bohémského večírku. Picasso byl z jeho umění nadšen. Legendární oslava však vznikla vlastně proto, že se mu podařilo koupit „za babku“ u vetešníka jedno z Celníkových pláten. Fernanda Olivier, tehdejší Picassova milenka, vzpomínala na tuto bujarou událost (dnes bychom řekli happening) takto: „Výzdoba byla úplně hotová, sloupy, trámy a strop byly ozdobeny listovím. V pozadí, proti malovanému oknu, bylo odděleno místo určené Rousseauovi. Byl to jakýsi trůn, udělaný ze židle postavené na bednu s pozadím ze závěsů a lampionů. Nad tím se skvěl nápis: ´Čest Rousseauovi´. Za stůl sloužilo dlouhé prkno postavené na kozách. Hovořilo se a zpívaly popěvky, složené k této příležitosti. Rousseau proslovil několik slov, breptaje radostným pohnutím… a pak zahrál na své housle krátký kousek. Nakonec nám zazpíval svůj zamilovaný popěvek: ´Ouvej, ouvej, ouvej, jak mě zuby bolej…´. Dříve však než jej dokončil, znaven alkoholem, usnul a počal slabě chrápat… Byl milý svou slabostí a dojemnou ješitností. Když se probral, na oplátku vzdal Picassovi poklonu: ´My dva jsme největší malíři své doby, ty v egyptském žánru a já v moderním.“
Rousseaua vždy obestíral mýtus a jen někdy bylo možné rozeznat pravdu od fantazie. Málokdo zřejmě tušil, že byl svobodným zednářem (těžko by mohl být přijat do takové lóže nevinný „prosťáček“). A také Rousseauova smyšlenka o jeho pobytu v Mexiku dlouho dokonale mámila své okolí. „Důvěryhodný stařík“ přesvědčivě vzpomínal na léta svého exotického pobytu. Legenda o tom, že strávil sedm let v Mexiku jako příslušník vojenské hudby francouzského expedičního sboru, byla nadále s důvěrou přijímána. Nakonec se ukázalo, že malíř v Mexiku nikdy nebyl a své obrazy exotických krajin si vymýšlel nebo studoval z herbářů. Na působivosti jeho umění to však vliv nemělo. Dnes patří k nejoriginálnějším zjevům světového umění 20. století.
-red-
Foto: Celník Rousseau, Autoportrét, Národní galerie Praha
Diskuze k tomuto článku