Rembrandtova Noční hlídka je výjimečný obraz visící na stěnách slavného Rijksmusea v Amsterdamu. Známá ze sociálních sítí je však také fotografie sedících dívek ignorujících tento umělcův skvost – jedná se patrně o skupinku puberťaček na školním výletu. Tato momentka prozrazuje jejich nezájem o realitu a vystavené umění, před kterým dávají nepokrytě přednost virtuálnímu světu ukrytému v jejich mobilech. Ani jedna z na lavici sedících dívek se na malbu nedívá. Je to symbolický záběr, který ilustruje posedlost novými technologiemi (čím mladší generace, tím větší závislost). Co není v pohybu a krátkých povrchních sekvencích, uniká rozptýlené pozornosti… Jak si to vysvětlit?
Také „biopsychologie“ je obor postupující rychle vpřed – a tak odhaluje a nám vysvětluje řadu způsobů chování lidského mozku. Na tomto základě byla sepsána kniha, která nedávno vyšla a dočkala se nemalé pozornosti. Jiří Kryštof Jarmar a Vojtěch Hlaváček – dva biologové či biohackeři fascinováni lidským mozkem se již od roku 2018 prezentují úspěšnými podcasty známými jako „Brain We Are“. O mozku a naší mysli je rovněž jejich společná kniha Svět levného dopaminu s podtitulem Průvodce pro přežití v době rychlého uspokojení. (To by snad měla být povinná četba).
Spis začíná výstižnou citací E. O. Wilsona: „Problém dnešní doby je, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a téměř božskou technologii.“ Je to tak: „Kulturní a technologicko-společenská evoluce tak proti evoluci biologické probíhá skokově rychle… naše mozky zůstaly téměř nezměněné, zatímco technologie se vyvíjejí exponenciální rychlostí,“ dodávají autoři knihy. Prostředí se mění rychle a strategie pro přežití se musí stále měnit. Hlavní roli v této situaci prý hraje dopamin. Ten byl zásadní již v pravěku, neboť řídil a dosud řídí motivace k překonání překážek a hledání odměny.
Motivace v podobě vyplaveného dopaminu („pohonu“ pro akci) musela vydržet na dlouhou prostorovou i časovou vzdálenost; dosažení cíle vyžadovalo fyzickou námahu. Proto byl dopamin drahý. Dnes je levný. Člověk a jeho lidský mozek bývá v naší době na cestě za vytčeným cílem totiž ošálen: především díky mobilu „je uspokojení najednou blízko a na dosah.“ Rychlá odměna, byť sebekrásnější, se ale časem omrzí. V prostředí bohaté na informace máme tendenci hledat (rolovat) stále něco nového – a vlastně nevíme, co je cílem.
„Sofware požírá svět,“ pravil prorocky Marc Andreeseen s ohledem na vývoj posledních třiceti let. „telefon je takové malé nekonečno (dříve by se to považovalo za magii), které nás dobrovolně i nedobrovolně přitahuje,“ praví se v knize.
„Chceme objevovat, konzumovat a spoluvytvářet virtuální svět a něco nás k tomu pohání. A magie to není. Co je ta síla zač? Odkud se bere?“ To jsou otázky autorů pozoruhodné knihy. Dopamin umí čarovat, je to prý neurohormon související s „emocemi a pocity… chtíčem a bažením… s odměnou. Směřoval pozornost na dříve podstatné a nyní náhražkové (nepodstatné, ale pro mnohé vzrušující) cíle. Nebo ještě přesněji: v pravěku byl dopamin důležitý k náročnému přežití, dnes spíše navádí k virtuální náhražce a rychlému rozptýlení bez námahy. Toto telefonní rozptylování – spíše než soustřeďování, okamžité bažení než poznávání, prosazování než respektování – se stává závislostí. „Dopamin chtíče a odměny se v kyberprostoru násobí,“ dočítáme se.
Kniha: Svět levného dopaminu: průvodce pro přežití v době rychlého uspokojení, Vojtěch Hlaváček a Jiří Kryštof Jarmar, ilustrace na obálce Lukáš Tomek
„Ztrácíme kontrolu… vyvinuli jsme se totiž ve světě, kde byl dopamin signálem něčeho smysluplného… nyní je tento pocit ve většině případů mylný. Takový dopamin, který nás motivuje a odměňuje za lajk, je neadekvátně dostupný, laciný,“ uvádějí autoři knihy.
Naše „mapa významnosti“ – jakýsi orientační návod na přežití je soubor veledůležitý v reálném světa. Tuto mapu však neustále ovlivňuje telefon, který hierarchii důležitosti přepisuje. „Když se určitý stimul stane supervýznamným, ostatní věci ustupují do pozadí… levný dopamin způsobuje, že se uzavíráme světu a následně se svět uzavírá nám,“ dočítáme se podstatnou skutečnost.
„Nyní se nacházíme v atmosféře, kdy se „rodíme do světa jednoho, ale následně žijeme ve světě jiném… musíme se aktualizovat pro svět, ve kterém žijeme dnes… musíme si uvědomit, za které pudy a biologické nitky tahají naše moderní motivace a chtíče,“ píše se.
Všímavost, poznání, akceschopnost – jsou důležité pro další potřebné kroky, abychom mohli „aktualizovat sami sebe a převzít život zpět do svých rukou.“ Naše mapa významnosti se musí stavět s „vědomějšími architekty“, což jsem ovšem především my sami.
Pozornost je to nejcennější, oslabuje ji však ignorování velké části reality – dopaminový systém v mozku však ukládá to, co nás minulosti dovedlo rychle k příjemnému cíli a také upozaďuje jeho smysluplnost. Není zde však jen tato dráha. Vedle „dráhy odměny“ (mezolimbické) je zde i „dráha vůle“ (mezokortikální). Očekávání odměny je silné, mozek se věnuje spíše vyzkoušeným (byť virtuálním) cílům a šetří tak energii. Stále vše vypočítává – a tak nabádá k telefonu a rychlému známému uspokojení. Vždyť je to „malá snaha a velká odměna.“ Dopamin oklamává náš mozek.
Tedy shrnutí: „Levný dopamin v mozku vyplavuje při dosažení subjektivně vnímané velké odměny za málo snahy. Klame náš systém odměny a vytváří falešný pocit nadměrné důležitosti, který může přebít v hierarchii potřeb jiné smysluplné aktivity.“
Navíc stres či hédonistické pudy způsobují „hlad po odměně, který je v nás silnější než naše schopnost kontroly a vůle. “Dopamin, který je v našem těle (různě) aktivní neustále může přinést i „dopaminovou kocovinu“. O to důležitější je mít dlouhodobější pozitivní plán, který posiluje vůle. Zkrátka ještě jednou „můžeme převzít otěže a být architekty vlastní mapy významnosti.“ V kapitole Reciproční otevírání… se uvádí: „Levný dopamin nás světu a jeho možnostem nenápadně dlouhodobě uzavírá. Existuje ale také protipól tohoto procesu, který se nazývá reciproční otevírání, což je konkrétně popsáno v úspěšné teorii pozitivních emocí Rozšiř a vybuduj.“ V následujících kapitolách knihy (Cesta ke smyslu, Rozhodování, To nejdůležitější atd.) se dočtete, jak na to…
Je to také neschopnost být sám se sebou, komunikovat, mít plán…
Kniha: Svět levného dopaminu: průvodce pro přežití v době rychlého uspokojení, Vojtěch Hlaváček a Jiří Kryštof Jarmar, ilustrace na obálce Lukáš Tomek, Mimochodem 2024, koupit ZDE
Radan Wagner
foto: Lukáš Tomek
P.S. Z dopisu čtenářky Beebee na www.databazeknih.cz Úžasný počin. Konečně někdo shrnul to, co my psychiatři a psychoterapeuté víme už minimálně deset let: levný dopamin je cesta do pekel a bude plodit nové a nové lidi bez motivace, očekávající dopaminový rauš bez námahy. Nebudou potřebovat vztahy a vlastní děti, protože to je nepohodlné. A budou se propadat do bezesmyslnosti svých prázdných životů, aniž by viděli světlo na konci temnoty. Jestli nějaká kniha dokáže laikovi přiblížit, kde je problém a jak z něj ven, za mně – je to tahle. Doporučuji ji všem blízkým, učitelům, pacientům, obzvláště mladým a ochotným se sebou něco udělat, než bude pozdě. Uvažuji, že tohle by mělo být povinné čtení na druhém stupni ZŠ. Moc a zhluboka děkuji autorům: chytrým a sečtělým klukům z Brain we are. Čerpají z ověřených zdrojů a operují s „base evidence“ informacemi (založenými na důkazech). Pro dnešní svět je tahle kniha neuvěřitelným přínosem v záplavě nesmyslů.
Diskuze k tomuto článku