Dlouho už Paříž není výlučným centrem nejnovějšího umění, novátorský odkaz je zde však stále patrný… v těchto dnech vyšla nová kniha francouzské Constance Debré (1972), která zaujala i na mezinárodní scéně svou otevřeností – a tak nyní vychází i v českém překladu Petry Zikmundové. Otázka zní: Je hlavní postava (středního věku) v této autobiografické novele jen osaměle „prokletá“ rebelka par excellence nebo se jedná o obecnější fenomén naší doby? Příběh svým radikalismem v každém případě oslovuje a zároveň vyčnívá nad běžnými normami… je však přesto pravděpodobný – týká se nejen gendrové otázky, ale i způsobu života, respektive oddanosti vlastní tvorbě či prostě bytostné kreativitě. Děj inspirovaný zkušeností francouzské spisovatelky – která opustila prestižní zaměstnání i rodinu – je tiše dojemný a zároveň vzdorovitý: hluboce prožitý a zároveň vyprávěný s jistým (neupovídaným) odstupem. Tedy: autorka / postava románu tráví dny psaním, plaváním v bazénu a sexem se ženami, které má očíslované nebo jen poznamenává: „ta mladá“ nebo „ta hubená“. Sama se označuje jako CD – a v mnohém se vymyká i na pohled představě o spořádané komerční spisovatelce… Jedná se tedy o jakousi neřízenou střelu? V řadě ohledů zjevně ano, ale v podstatném směřování se drží jasného a dobrovolně zvoleného úvodního kurzu, ve kterém nalézáme i jistý – byť osobitý – pevný (záchranný) ritualismus coby základní skelet k (důstojnému) přežívání…
„Denně plavu, mám svalnatá záda a ramena, vlasy na ježka, hnědé s pár šedinami vpředu, na levé paži vytetovaný detail z jednoho Caravaggia a na podbříšku krasopisem Zkurvysyn, jsem vysoká, štíhlá, mám malá prsa, v pravém uchu kroužek, nosím džíny, plátěné kalhoty, černá nebo bílá trika, v létě pánské košile, starou koženou bundu, žádnou podprsenku, conversky… nelíčím se, zuby si čistím třikrát denně… taky jsem cítit chlórem, večer kouřím lehká marlbora, piji málo, nefetuju, žiju v Paříži… v garsonce… nábytek nemám… nemám ráda věci, protože mi na nich nezáleží, protože radši píšu než pracuju, vůbec si nepřipadám na sedmatřicet, nejspíš budu jednoho dne rázem stará…“. Tak se mimo jiné charakterizuje hlavní hrdinka, která na úvod knihy vystřelí svou pravdu: „Nechápu, proč bychom se na lásku nemohli jednou provždy vykašlat, na předstíranou lásku… co se za všemi těmi řečmi o lásce skrývá, co se po nás chce. Pozoruji ostatní a vidím jen samé lži a blázny…“. Jistě tyto názory odrážejí autorčinu zkušenost a následnou (dočasnou?) situaci, ale v každém případě to nejsou jen planá gesta. Kniha ukazuje a dokazuje radikální a skutečný řez.
Ale pojďme na začátek: tranzit.cz vydává knihy věnující se výtvarnému umění, ale také beletrii. Drobné svazky pomáhají dokumentovat aktuální dění, představují zajímavé projekty – novinkou, představenou na letošním Veletrhu knihy je titul Love Me Tender. Pozoruhodný je obsah i samotný příběh autorky – třiapadesátileté Pařížanky Constance Debré, která si zvolila radikální osvobození či alespoň změnu.
Spisovatelka a bývalá úspěšná právnička z vážené rodiny roku 2015 opustila dosavadní způsob života – opustila manžela, rodinu i zaměstnání, aby se naplno věnovala tvůrčí činnosti, také však ženám, s kterými prožívá nezávazný sex. Zhrzený manžel následně podniká právní kroky, aby se tato „nezodpovědná lesba“ nemohla běžně stýkat s jejich nezletilým synem. Následuje její čekání na verdikt soudu, mezitím se smí s dítětem sejít jen za přítomnosti dohlížejících osob. To vše v jednadvacátém století ve Francii.
Constance Debré na svou tvorbu upozornila již knihou Play Boy popisující právě zmíněné a další následky svého rozhodnutí; za tento román získala prestižní literární ocenění Prix La Couple. Nadále však zůstává dobrovolně a nezajištěná na okraji konzumní společnosti, protlouká se, pařížských podnájmech, dočasně pobývá u známých. Své zvolené cesty nelituje, jen jí glosuje. Nic nenaznačuje, co bude dál. „Homosexualita je pro mě jen prázdninami od všeho. Ano, přesně tak, velké prázdniny rozlehlé jak moře, na dohled nic než obzor, nic je neohraničuje, nic je neurčuje. Proto jsem skončila s prací. Abych byla pánem i otrokem, abych byla při pátrání po limitech odkázaná pouze na sebe. Práce, byty, rodiny – finito. Nedovedete si představit, jak je to super.“
Ve svém novém stručném románu tedy i nadále pokračuje v tématu z předešlé knihy – a jak se zdá: rezonuje to i v obecnější rovině. Navíc oproštěná forma žene a umocňuje naléhavost děje, přidává na autenticitě a zdánlivě bezprostředním slohu. Také v tom tkví úspěch. Love Me Tender se podobá krátkým deníkovým zápiskům, text je však dobře vystavěn a dávkován a tak je dokonce napínavý. Jeho výjimečnost spočívá rovněž v jisté vypravěčské odtažitosti, přitakává situaci (snad s výjimkou nedořešeného vztahu s desetiletým synem). A hlavně: neřeší obvyklé „hledání identity“. Alespoň ne vědomě a cíleně. Naopak se hlavní postava knihy snaží s úspěchem odbourávat vzpomínky a minulé vazby, dokonce i ty přítomné, které vnímá pouze jako sexuální setkávání. „Holky, další holky. Zvyšuju dávky, jejich účinek se stále snižuje…“ střídá je, zaznamenává si skóre, ale v žádném případě nechce vztah.
„Vím, že kdyby to tak dělali všichni, nastala by anarchie,“ přiznává hlavní a vlastně jediná „hrdinka“, která přiznává: „Moje práce spočívá v čekání, plavání a šukání holek.“ Střídá holky i bazény: „Držku pod vodou. Čtyřicet minut. Dva kilometry kraulem. To je má smlouva se sebou samou. Můj jediný závazek. Otázka života a smrti… Díky plavání mám celkem hezkou postavu. To jen tak mimochodem. Krása je důležitá. Krása a síla. Bez nich bych si to dávno hodila. Denně se zachraňuju. Další den musím samozřejmě znovu.“ Je to nutná disciplína proti zbláznění. A je to tedy i jistá obrana před potížemi, nezbytná kondice s kterou se dají zvládat krizové situace („V tu chvíli musí být člověk silný“), důležitější než citové zjitření, které vytěsňuje nebo se zkrátka už nedostavuje („Někde v mozku se zavře západka, nebo je to nějaká zvláštní chemie, nevím. Vím jen, že už nic necítím.“)
A tak čtenáře může jistě napadnout, zda se jedná o správnou cestu, ale vzápětí se vrací k četbě: tomu radikálnímu a uvěřitelnému ponoru, kterého není schopen každý, pokud vůbec o něj stojí. Člověk se však přistihne, že této ženě fandí. Hlavní postava románu nás nadále provází svým vnitřním i vnějším životem, čas obrušuje vypjaté situace, přináší smíření, ale směr trvá, ale více neprozrazujme… Love Me Tender zavržuje autorčiny předchozí romány Playboy a Nom – volnou trilogii, kterou stojí za to číst.
P.S. Titulní stranu románu Love Me Tender přináší reprodukci obrazu Sarah Dubné z roku 2023.
Bio: Malířka Sarah Dubná (1993) ve své práci propojuje zkušenosti získané pohybem napříč výtvarnou, včelařskou a tatérskou komunitou. Zkoumá, co se odehrává pod povrchem materiálů, ať už jde o papír, stěnu, nalezené plátno nebo lidskou kůži. Ohledává je mimo jiné technikami bodání, škrábání a perforace, přičemž zkouší hranici mezi jejich destruktivní a léčivou sílou. Sarah Dubná studovala na pražské Akademii výtvarných umění. Vystavovala samostatně ( Sift Through Stains, 2021, XY, Olomouc, Pěší únik, 2019, City Surfer, Praha ad.), i na skupinových výstavách (Nuance, 2023, Hermetika Gallery, Berlin, Only Transitions and Translations, 2023, Meetfactory, Praha, Představit si zahradu, 2022, Entrance, Praha ad.). Podílela se také na publikacích věnovaných tetování mimo salóny (PokePokePoke 2, 2020; PokePokePoke 3, 2022). Žije a pracuje v Praze
Radan Wagner
foto: Tranzit.cz a Sarah Dubná
Kniha: Love Me Tender, Constance Debré, překlad Petra Zikmundová, tranzit.cz, Praha 2025
Diskuze k tomuto článku