„Lidské tělo jako předmět i nástroj poznávání je tématem výstavy představující čtveřici středoevropských autorů, Luboše Plného, Teu Smetanovou, Józsefa Hajdú a Štefana Osleje. Společným jmenovatelem jejich tvorby je hledání osobní identity, propojenost s exaktními vědami a téma zrození a zániku. Vybrané realizace se dotýkají příkladů vědecké praxe (rentgenové snímky, anatomické kresby), přičemž je posouvají do nových souvislostí. Výstava reflektuje člověka jako svébytné universum, kterým se zabývá nejen exaktní věda, ale i výtvarné umění, přičemž tyto dva odlišné přístupy se invenčním a obohacujícím způsobem prostupují,“ říká kurátorka výstavy Šárka Belšíková. Expozice, která je představena veřejnosti v Muzeu moderního umění – Trojlodí v Olomouci byla uspořádána v rámci Trienále SEFO 2021 (24. 6. – 2. 1. 2022)
V následujícím textu si přibližme životní i tvůrčí příběh Luboše Plného (1961), jednoho z vystavujících. Širší veřejnost jej možná zaregistrovala jako úspěšného účastníka Benátského bienále v roce 2017. Ten rok jsem jej poprvé navštívil v jeho domku s ateliérem a zahrádkou plnou vlastnoručně pěstěné zeleniny). Jeho práce vlastní slavné Centre Pompidou v Paříži i v další významné sbírky. Kdo je tento svérázný umělec a otužilec, který chodí plavat od dubna do listopadu do nedalekého „Olšaňáku“?
Luboš Plný bydlí stranou pražského centra na Chodově. Procházím uličkou lemovanou rodinnými domky. V jednom z nich bydlí již sám. Opravil jej pro svého syna a ženu, se kterou se před časem rozešel. Vcházíme do prvního patra, kde jsou tři pokoje, z nichž jeden je dokola obložený policemi s knihami o umění, psychologii, a zvláště pak o anatomii. Mezi nimi mi pozorný hostitel začíná při kávě nesměle vyprávět svůj příběh. Nahlížím i do vedlejší místnosti – ateliéru, ale vidím jen jednu rozpracovanou kresbu skvoucí se mezi obvyklým pracovním chaosem s řadou pracovních pomůcek, ale i zdánlivě zbytečných předmětů a krabic. „Já tady nic víc nemám, všechno je někde na výstavách či v galeriích,“ komentuje s klidem Luboš Plný. O tohoto šestapadesátiletého rodáka z České Lípy je v poslední době ve světě zájem. Zjevně se však touto náhlou pozorností nenechává vyvést z míry; jako vždy – každý den – se trpělivě věnuje rodící se drobnopisné kresbě, která je tak náročná na čas i soustředění.
Blázen, podivín, outsider, amatér… takovými přízvisky bývá Plný dosud zpravidla označován od své první výstavy, na které se představil v Praze roku 2003 v Galerii Millennium. Vskutku, jeho nezvykle vzrušující práce je podle běžných měřítek jen stěží uchopitelná a zařaditelná. O to více, jak už to bývá, však budí emoce. A doma není nikdo prorokem… Ale ani jejich autor nejde divákovi nijak naproti: „Všichni se mi ptají, co ty moje věci představují nebo znamenají. Ale já k tomu moc neumím mluvit. A ani nechci. Ty kresby jsou prostě takový můj deník. Zobrazuji svou vnitřní podobu těla asi tak, jako když při vyšetření tomograf snímá tělo pacienta postupně a přesně po vrstvách. Pracuju na základě znalosti anatomie, která mě od dětství zajímá, ale navíc do toto vnáším vlastní intuici, fantazii a subjektivitu. Kdybych totiž měl zobrazit najednou všechny vnitřní orgány, tak jak jsou, překrývaly by se a nebyly by vidět… Tak je dělám takové transparentnější,“ poznamenává po chvíli o něco otevřeněji Plný.
Luboš Plný není blázen, ví přesně co dělá, zkoumá a zobrazuje na svých rozměrných papírech analyticky byť svérázně. K tomu dodává: „Například štítnou žlázu dělám černou, tu už nemám, vyoperovali mi ji.“ Ano, tato řekněme osobitá a osobní anatomie je zde zaznamenávána s nevídanou pečlivostí a jinakostí. Vedle četných linií, různých vrstevnic a šrafur místy kombinovaných s vlepovanými reprodukcemi, je na ploše i řada písemných záznamů. Nezbytnou součástí díla je i podrobná „legenda“- zápisky s názvy orgánů, ale i zaznamenaný přesný čas práce: datum, pak číslo s hvězdičkou (začátek) a křížkem (konec) denního kreslení a také množství podivných čísel, na jejichž význam se ptám. „To jsou údaje o tom, kolik mi právě bylo dní, prostě konzervuji čas,“ dodává s přehledem Plný.
S Lubošem Plným, kterého registruji již od jeho první pražské výstavy, mluvíme v jeho útulném domku o všem možném. A když se opět stočí řeč na jeho tvorbu, vždy překvapivě vyzdvihne nad jiné svou životní etapu – působení na Akademii výtvarného umění v Praze, kde působil jako model. „Všechno ostatní je pak už jen vedlejší a méně podstatná činnost. To, co dělám dnes, se jen od tohoto času pouze odvíjí,“ zdůrazňuje Plný své úvodní či iniciační šestileté působení. A jak k tomuto nezvyklému účinkování došlo?
Plný od dětství rád kreslil a chtěl se stát malířem. Až dospěl, hlásil se tedy na uměleckou školu, avšak nebyl ke svému zklamání přijat. Avšak nemínil se vzdát, akademická budova jej nadále mocně přitahovala, dokonce se kvůli tomu přestěhoval do Prahy. Plný na tu dobu začíná vzpomínat: „Když jsem viděl v novinách inzerát, že na akademii hledají model, podle kterého by studenti mohli kreslit, přihlásil jsem se. Říkal jsem si, že bych se takto mohl do školy infiltrovat – zjistit, jak se tam pracuje a co se vyžaduje – a mohl bych pak zkusit přijímačky znova. To bylo těsně před revolucí v roce 1989. Pak se ledacos změnilo včetně profesorů, ale já jsem tam modelem zůstal. A postupně jsem si uvědomoval, že mi to takto vyhovuje. To, o co jde na umělecké škole především, je kontakt s ostatními studenty, výměna názorů a sledování toho, co kdo a jak dělá. A takovou možnost jsem měl, navíc jsem nemusel odevzdávat žádné práce.“
Plný se stal oblíbeným modelem, pracoval se svým tělem, ale byl také inspirativním „kolegou“. Vedl studentský život, nalezl si zde přátelé, jezdil s nimi dokonce i na zahraniční poznávací výlety. Ale přesto cítil potřebu tuto etapu nějak dále pro sebe zhodnotit a ztvrdit. Svůj post „modela“ pojal nakonec seriózně. Vymyslel si dokonce vlastní diplomovou práci, která by měla být odměněna řádným, byť dosud nevídaným absolventským certifikátem. „Po úvaze jsem si pronajal profesionální fotografický ateliér a pořídil tam snímky, na nichž jsem pózoval a napodoboval svým tělem známé historické obrazy a sochy. Aranžoval jsem se například jako Zavražděný Marat J. L. Davida, Myslitel Augusta Rodina, Čtenář Dostojevského Emila Filly nebo David Michelangela Buonarrotiho. Pak jsem k tomu napsal doprovodný text se sehnal si vedle psychologického posudku o ´příčetnosti´ obhájce mé práce – malíře Jiřího Černického, sochaře Pavla Opočenského a další spřízněné a dnes známé osobnosti. Na ministerstvu školství mou oficiální žádost o vysokoškolský diplom zamítli, ale na akademii byli pro – školní rada v čele s tehdejším rektorem Jiřím Kotalíkem mou žádost akceptovala. A tak jsem nakonec v Anežském klášteře obdržel na slavnostní promoci svůj diplom. Ovšem místo obleku jsem si stylově uvázal kolem těla prostěradlo a vytvořil tak tuniku, v které jsem předstoupil…“.
A tak se zrodil Luboš Plný s titulem „akademický model“ a je na něj patřičně hrdý. Dodnes veškeré své práce takto signuje zvlášť vyrobeným kulatým razítkem. Ale cesta to nebyla snadná; než došel k tomuto cíli, prošel řadou zaměstnání i příležitostných brigád. Po absolvování železničního učiliště zakončeného maturitou strávil osm let na dráze jako opravář elektrozařízení. Po práci pravidelně sportoval – posiloval a na kole zvládal trasy až sto kilometru dlouhé a večer se pak věnoval výtvarné činnosti. Mezi železničáři spokojený nebyl a také ani sám se sebou. Kresby a koláže mu byly jakousi art terapií. „Dělníci byli od rána v lihu, často místo práce seděli v hospodě, vedli řeči a hráli karty. Byla to divná doba. Jednou jsem musel jet za traťovými údržbáři do Nymburka. Přijdu do jejich dílny a tam vidím viset staženého psa, z kterého si připravovali guláš. Koukal jsem, jak z tohoto prostředí vypadnout. Po nepřijetí na akademii jsem však na čas na umění zanevřel.“
V roce 2004 Plný zkoušel už v Praze různá zaměstnání – prodával v antikvariátě, a také absolvoval hrobnický kurz. „Dostal jsem certifikát a mohl dělat hrobníka v celé Evropské unii,“ sděluje mi Plný svou nekonvenční cestu za poznáním i sebou samým. O to více si uvědomoval naléhavé plynutí času a pomíjivost života. Možná i proto si vede již dvacet let také podrobný deník. V něm proti proudu času zaznamenal vše dostupné od svého narození. Jinak si každý den zapisuje jeden řádek na velký list papíru – jeden kus – jeden rok. A podobně vede deník už i svému synovi. Drobné písmo, výstřižky z denního tisku, značky, vlastní obrázky…
Plného volné umělecké práce z posledních let jsou působivé svou anatomií a jakousi blíže nespecifikovanou magií. Kresby přirovnává k hloubkovému vrstevnatému skenování nebo k analytickému kubismu. Ale žádnou „duchařinu“ zde nepřipouští. „Spoustu nápadů mívám, když si vyjdu na kole k nedalekému rybníku Olšaňák u Kunratic. Nejlepší je to na podzim; plavu tam sám, nikde nikdo, a vnímám kolem sebe jen přírodu a ticho. Některé kresby se mi tam vybavují úplně živě, i když doma pak bývá výsledek trochu jiný…“.
Plný díky své vnitřní potřebě, tvůrčí umanutosti, originalitě i nezbytnému štěstí se stanul na výsluní mezinárodní umělecké scény. To se u nás poštěstí jen málokomu, a neškolenému tvůrci už vůbec ne. Snad s výjimkou insitní malířky Anny Zemánkové či podivínského fotografa Miroslava Tichého. A Plný se stal ceněným navíc v době, kdy už přestal mít umělecké ambice, i když občas své práce na veřejnosti vystavoval. Na jedné z pražských komorních expozic v roce 2003 si jeho práce všiml „náhodně“ francouzský sběratel a galerista Bruno Decharme a hned si zde zakoupil tři díla. Ty se tak staly součástí rozsáhlé reprezentativní kolekce zaměřené na umění zvané art brut. O co se jedná?
Pojem art brut prošel od svého ustavení vývojem. Zahrnuje projevy jedinců „jiných a na okraji“. Na počátku zájmu o tento fenomén stá slavný francouzský sochař Jeanne Dubuffet, který art brut teoreticky ukotvil a shromažďoval jeho projevy za účelem výstav. Během čtyřicátých let se u příležitosti výstavy L´Art Brut préféré aux arts cultureles vyjádřil následovně: „Jedná se o výtvarné produkce všeho druhu – kresby, malby, výšivky, modelované či tesané plastiky atd., které vykazují spontaneitu a velkou tvůrčí představivost a jsou co možná nejméně poplatné běžnému umění a kulturním šablonám. Autoři art brut jsou neznámé osoby zcela vzdálené prostředí profesionálních umělců. Tito lidé čerpají náměty, výběr materiálů, slovosled, rytmus, způsob psaní atd. ze svých vlastníc zdrojů, aniž si berou za vzor klasické umění, anebo umění, které je právě v módě. Jsme zde přítomni zcela čisté, syrové umělecké činnosti, která ve svém celku i v jednotlivých fázích vychází výhradně z autora a jeho vlastních podnětů. Jedná se o umění, pro které je podstatnou funkcí invence, a nikoliv vlastnosti chameleona a opice, které jsou tolik vlastní kulturnímu dění.“
Kromě zmíněného Dubuffeta se „uměním šílenců“ s obdivem zabývali také surrealisté pobízeni objevnými pracemi psychoanalytika Sigmunda Freuda. Na rozdíl od surrealistů však Dubuffet a jeho následovníci zabývali více díly samotnými, a nejen duševním poruchami jejich autorů. S postupem času se začaly dokonce bořit hranice mezi uměním „příčetných a nepříčetných“ a dnes je art brut celkem běžným pojmem v mezinárodním galerijním provozu. O takový posun a zaslouženou pozici se však zasloužilo jen pár nadšených a osvícených jedinců. Mezi takové patří zmíněný „objevitel“ Luboše Plného, jehož sbírka se rozrůstá již přes třicet let. Dnes čítá na 3500 výtvorů od zhruba 300 umělců, datovaných od poloviny 19. století až po současnost. Decharme po studiu filozofie a dějin umění na pařížské Sorboně byl zásadně nasměrován, když v roce 1977 uviděl sbírku Jeana Dubuffeta, kterou umělec věnoval městu Lausanne. Decharme začal také sbírat – prvním dílem jeho kolekce byla kresba slavného Adolfa Wölfiho a přibyli další „klasici“ oboru z celého světa.
A tak si časem Decharme nalezl i svého Luboše Plného, o kterém říká: „V souhrnu se jedná o grandiózní dílo… Lubošův život se odehrává v systému, který pozvolna vytváří již třicet let. Den, co den provádí různorodé experimenty s neochvějnou vůlí k ovládnutí vlastního těla, které zaznamenává ve svých dílech. Lidské tělo je pro Luboše podstatnější než jakýkoliv koncept; je to jediná věc, kterou si může být jistý. Jenomže tělo nám nepřetržitě uniká; stárne, porouchává se, stávají se mu různé nepříjemnosti. Luboš cítí, že musí jakýmkoliv způsobem zabránit tomuto rozkladu, pokud by selhal, byla by to katastrofa… proto je pro mě Luboš Plný umělec art brut nejryzejšího typu.“ Tak komentuje Decharme tohoto umělce v katalogu, který vyšel u příležitosti výstavy art brut z jeho sbírky v pražském DOXu v roce 2015.
Za veškerými podstatnými akcemi nejen u nás stojí asociace abcd (art brut connaissance & diffusion) Bruna Decharmeho, kterou založil v roce 1999 a jejímž prostřednictvím otevřel svou sbírku veřejnosti. Asociace abcd sídlí v Paříži, je badatelským pracovištěm, jehož činnost zahrnuje publikační činnost, semináře, produkce filmů a pořádání výstav. V roce 2002 vznikla pražská pobočka abcd vedená Terezií Zemánkovou a Ivanou Bradkovou. Vedle DOXu tak mohli návštěvníci shlédnout velkou přehlídku art brut také v Galerii U Kamenného zvonu v Praze v roce 2005 Terezie Zemánková doprovázela Luboše Plného na letošní benátské bienále, kde se jeho díla těšila nebývalému zájmu. Také ona má pro Luboše Plného jen slova uznání: „Celá jeho tvorba drží a má koncept i jedno velké téma. Jsem přesvědčena, že přesahuje běžné hranice art brut a náleží po zásluze do současného světového umění té nejnáročnější kategorie. Jeho budoucí výstavy to jistě potvrdí.“ Luboš Plný nadále v klidu a přesném rytmu pracuje na svém nejnovějším díle. Co bude dál, příliš neřeší.
Radan Wagner
foto: Luboš Plný, Radan Wagner a archiv
Diskuze k tomuto článku