Miroslav Machotka (1946) patří mezi výrazné solitéry české fotografie. Jeho autorská citlivost rezonuje s tematizací všednosti. Opakující se skutečnost v sobě skrývá jádro silné poetiky, která se vyjevuje prostřednictvím „tvarosloví každodennosti“, coby zastřeného vhledu nebo totální situace. Fotografie tu funguje jako KONSTELACE zastavená v čase, jako statický otisk toho, co se neustále proměňuje a co uniká zvěcňujícímu lidskému zraku. Konstelace je jedinečná atmosféra vylovená z proudu pozornosti a vědomí.
Autor, když hovoří o svých fotkách, respektive o námětech, které nalézá v prostředí města, zmiňuje fascinaci tzv. přechodovými jevy. Pokud pomineme přesný význam „přechodového stavu“ jako fyzikálního děje probíhajícího mezi dvěma ustálenými stavy, pak ho lze vnímat také jako metaforu pro zájem o určitá rozhraní a proměnlivá vztahová pole. Ta mohou být fotografií jasně vymezena a vizuálně definována, nebo naopak zastřena a převedena ve zrakový jinotaj. Záleží na tom, o jaký jev se jedná, z jakého úhlu pohledu a z jaké vzdálenosti je vnímán a následně zachycen.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku