Na knižních pultech se objevila pozoruhodná kniha nazvaná Můj úžasný život se Zdeňkem Sýkorou… Lenka Sýkorová zde v rozhovoru s Petrem Volfem vypráví o životním i uměleckém partnerství s malířem, grafikem a pedagogem Zdeňkem Sýkorou (1920–2011). Příběh osmadvacetiletého uměleckého soužití o kořenech, lásce, společné tvorbě i každodennosti.
ukázka z knihy: „Zdeněk neměl rád tajemství a svoji tvorbu odtajňoval, jak se dalo, není jeho vinou, že mnoho věcí zůstalo nepochopeno. Například je základním faktem, že počítač hraje významnou roli u struktur, ale u linií už tomu tak není. V roce 1963, tedy po ročním experimentování se strukturami, které vznikaly v podstatě intuitivně, hledal nějakou cestu, jak by celý proces objektivizoval. Snažil se najít metodu, která by vylučovala subjektivní zkreslení, například vybírání elementů podle umělcovy preference barevné či tvarové. Vymyslel taková kombinatorická pravidla, aby vztahy byly předem dané a on do procesu subjektivně nezasahoval. Vkládání jednotlivých elementů se dalo určovat i pomocí „ručních“ výpočtů, ale bylo to poměrně zdlouhavé. Tak Zdeňka napadlo zapojit počítač, aby mu ušetřil práci a hlavně čas, který potřeboval na realizaci a další úvahy. A protože tehdy s počítačem uměli zacházet jen matematici, obrátil se na svého známého, původem také Louňáka, Jaroslava Blažka, docenta z matematicko-fyzikální fakulty. Jejich spolupráce skončila přibližně za čtyři roky, jak vyplynulo ze studia obrazů a partitur v sešitech: v roce 1968 začal Zdeněk Sýkora malovat šikmé struktury a makrostruktury, které vycházely z hotových číselných partitur, nebo dokonce z již realizovaných obrazů. Když jsem začátkem osmdesátých let přišla do Loun, znala jsem jméno Jaroslav Blažek pouze z článku pro časopis Leonardo, ale jeho osobně jsem poznala až v roce 1987. Nabídl nám tehdy spolupráci s počítačem, ale po nějakých zkouškách jsme se vrátili k našemu vlastnímu osvědčenému systému, který jsme si předtím vytvořili. Jaroslav Blažek se potom na Zdeňkovu radu stal sám umělcem, začal dělat takzvané počítačové umění, zejména vizualizoval fraktály. My jsme doma počítač neměli a u linií jsme ho vlastně ani nepotřebovali, používali jsme jen řady náhodných čísel…“
Petr Volf – kritik, spisovatel a kurátor zabývající se současným výtvarným uměním a architekturou – v úvodu mimo jiné píše: „Roky trvalo, než jsem si dodal odvahy a zeptal se Lenky Sýkorové, jestli by nechtěla udělat důkladný rozhovor, ve kterém bychom rozebrali okolnosti soužití s geniálním umělcem. Souhlasila. A tak jsem jí v průběhu čtyřiadvacátého roku třetího tisíciletí pokládal otázky, o nichž jsem byl přesvědčen, že by měly být položeny. Neodmítla žádnou. /…/ Její vyprávění mě vtáhlo a těšil jsem se na každé pokračování. Měl jsem radost z precizních formulací přibližujících v detailech nejrůznější události a osobnosti. Co kapitola, to překvapení a obohacující poznatek.“
Lenka Sýkorová tak vypráví o životním i uměleckém partnerství s malířem, grafikem a pedagogem Zdeňkem Sýkorou (1920–2011). Kniha je rozdělena do sedmi ústředních kapitol (Kořeny; Seznámení; Láska; Každodennost; Spřízněni tvorbou; Přátelé, umělci, galeristé, teoretici a sběratelé; Strážkyně odkazu) a každá z nich přibližuje formující i všední úseky jejich osmadvacet let trvajícího společného života. Doprovází je černobílé dobové snímky zachycující řadu událostí i přátel stojících jak před fotoaparátem, tak i za hledáčkem jeho objektivu.
REKLAMA
Ukázka z knihy: Zdeněk kritiku snášel dobře, mohla jsem být naprosto upřímná. Někdy jsem dokonce byla o názor požádána. Ale stejně si udělal, co chtěl. Cenila jsem si na něm i to, že dovedl zpětně přiznat chybu. V tom jsme si byli podobní – říkat věci přímo a umět se přiznat, jen já se občas vztekala, když si ze mě utahoval.Ukázka z knihy
Petr Volf rozhovorem s Lenkou Sýkorovou navazuje na knihy portrétů o Karlu Malichovi (Přišedší odjinud, 2013) a Reném Roubíčkovi (Sklo nepočká, 2015), které také vydala Galerie Zdeněk Sklenář.
Diskuze k tomuto článku