O okách, pocitu viny a dalších důležitých věcech s Alenou Kučerovou

Je úterý z kraje května, na modrém nebi ubíhají bělavé mraky. Malá zahrádka, obehnaná plaňkovým plotem, začíná rozkvétat, dvě bílé slepičky svítí ze stínu pod stromem. Alena Kučerová za domem věší prádlo: Můžu to dověsit? Teď je to ideální. Fouká a přitom svítí slunce, večer už možná přijde bouřka. Ukáže na nové laky, abych si je zatím prohlédla, a pokračuje ve věšení.

Nové obrazy dosychají v kůlně. Na podzim do původně bílého a časem zežloutlého kartonu vypichovala kompozice. Staré kartony došly, nové, časem nepředpracované, překryla lakem. Něžná bleděmodrá se světlezelenou působí svěže jarně a optimisticky.

Dověšeno. Jdeme kolem záhonu, připraveného na letošní setbu, ukazuje na uschlý vykopaný keř rozmarýny: Taková škoda, letos zmrzl. Ještě loni to byla rozmarýna, rozrostlá a vysoká jak někde ve Středomoří, každý rok bohatě kvetla. Bleděmodrá, zelená. Jako na nových kompozicích, které jsem si právě prohlédla. Jdeme kolem výběhu slepic, komentuje: Už jsou jen dvě, kohout je zakopaný támhle pod keřem, tak nenesou, jen jedno vajíčko denně, už jim ale nového nebudu pořizovat. Pojď dál.

Grafička, která je zastoupena v řadě významných sbírek včetně slavné sbírky současného umění pařížského Centre Pompidou, bydlí skromně. Malý domek po prarodičích, dvě místnůstky, v první se žije a spí. Kanape, stolek s židlemi pod oknem, knihovna, kredenc, kachlový sporák, kamínka. Nad kanapem fotografie rodičů a prarodičů. Vedlejší místnůstka studená jako ložnice za starých časů. Žádné ústřední topení, a zavedená voda prý do tohoto domku nepatří. Pumpa je přeci na dvorečku. Na bíle prostřené stoličce ve středu místnosti je vždy smaltované umyvadlo s čistou vodou. Je příjemně zatopeno.

LŠ: O minulosti a vyhozeném lisu bylo psáno už mnohokrát. Můžeme dnešní rozhovor začít u toho, co děláš nyní?

AK: Syn mi přinesl kartony z atelieru, který jeho dlouholetý spolužák a pevný přítel vyklízel. To byl ateliér jakéhosi umělce, staršího než já, takže tam ležely dlouho. Kartony byly stářím přece jenom poznamenané, a Jeníček řek´, tady máš, mámo, ten Ludvík neví, co s tím, a že byly takové milé, tak jsem si je ráda vzala.

Po určité době jsem na ně začala dělat zase na obvyklé způsoby, kresby a samozřejmě, zase dírky. Já to už ani nechci slyšet, ty dírky, jenže já to tak ráda dělám…Tady (ukazuje k oknu), zrovna tady měl dědeček verpánek, tady seděl a tady měl šídlo, a dělal. Měl botu připevněnou na stehně a dírkoval tu botu po obvodu pro takové ty kolíčky, a tak to dělám po tom dědečkovi.

Dírkovat na kartony je docela snadné. Kdyby to byly plechy, byla by to veliká dřina. Těžko vystihnout, o co tam jde, ale některé věci jsou zcela zřetelné, třeba květinky a plůteček a ptáček… Může tam být leccos a některé věci jsou duchovnějšího rázu.

Já se tomu směju, ale je to vlastně pokračování celé mojí tvorby, tak bych se neměla tomu smát. Teď mne vábí oka, taková děsivá věc (usměje se provinile), která ve mně vyvolá vzpomínku na jednoho kocoura, který mně tu kradl malé králíčky. Ten králíček do tmy smutně kvičel, bylo slyšet to jeho volání do dálky, a tak jsem tomu mourovi nastražila oka.

Tak děruji na kartony oka. Jo, drátěná oka. Takže ty práce jsou vlastně něco dosti hrozného.

Zároveň mne uspokojilo, že oka fungovala. Toto oko ovšem zrovna zafungovalo, že se uškrtil jiný kocour. Já jsem je totiž nastražila na cestu, po které chodili veškerý lhotecký kocouři ke mně.

On se uškrtil bílý kocour, který tam visel opravdu jako duch a velice mne to zasáhlo, ta nespravedlnost, ke které došlo. Tak mne to naštvalo. Ale já si myslím, doufám, že nemám takový hřích, že jsem uškrtila jiného kocoura. Znázorňovala jsem to už několikrát.

LŠ: A to on tenhle měl určitě taky nějaký vroubek…Takže to je to téma S malou smyčkou . To by mne nenapadlo, že je podloženo takovým příběhem…

AK: Ale je to abstrakce, současně šikovně propojená s tím, co je, co se děje, se skutečností, současností. Protože mě (významně) Někdo taky brzy uškrtí, protože už se na to nebude chtít koukat, jak tady straším už osmdesát let. Tak si dělám legraci, a je to tak na půl. A je to ze života, jako celé moje dílo je těsně ze života. I když ty abstraktní věci, co jsem dělala v padesátém devátém a pak to pokračovalo v 60. letech, ty byly vždycky absolutní abstrakce. Byly dotekem nějakého dosti velikého pocitu, který nemůžu přesně vyslovit, a proto jsem dělala abstrakci. Ale zase jsem se potom ráda ponořila do toho přírodního a nikdy do bolestného. Tomu jsem se vyhýbala (směje se).

To jsme došly prakticky k realistické tvorbě. Když mě zlobily děti, udělala jsem zlobivé děti. Nebo cestou z vlaku mne něco zaujalo, tak jsem udělala ten pocit. Na Dlouhém lánu je poliklinika, tam byla strašlivá zubní vrtačka, která mne kdysi dosti zohavila. Vylámala čelist. To jsem měla ještě zuby (směje se pobaveně). Viděla jsem tam z okna zvláštní topoly, a udělala jsem z toho pěkný pohled z okna, který se tiskne v barvách postupně.

LŠ: Tvoje věci v sobě mají rytmus a vlastně i melodii. Body, pomlky, linie… Jak je to, ty a hudba?

AK: Hudba…bez ní bych vůbec nemohla existovat, od mládí…

LŠ: A hrála jsi na něco?

AK: Já jsem hrála na klavír, jako každá holčička. Dřív se také hodně zpívalo. Já když si chci zazpívat… znám tisíce písní…teda to bych kecala (směje se), já znám stovky písní: slovenské, moravské, české, ty mne tak nebavily, a maďarské. A ten kůň když utíká, tak to je rytmus, to jsou ty maďarské písně (slovo písně Alena zpěvavě pokládá). Když jedu, (minulost stává se na okamžik přítomností), teda teďka jsem unavená, a takováhle kostra na koni je také dost příšerná představa, tedy když jsem tehdy jela, tak jsem si vždycky zpívala. Promluvám s koněm a pak přejdu do písně. To je taková radost ze života. Teď si zazpívám, když mne nikdo neslyší, a když si zazpívám, tak si uvědomím, že mně nic nechybí.

LŠ: Takže rytmus a hudebnost Zastavme se ještě u barvy: Jak se to má, Alena a barvy?

AK: Když jsem vyhrála cenu v Bielle v roce šedesát sedm, tak jsem si mohla pořídit nejlevnější auto za ty tuzexy. Byla to Renault osmička, lehounký autíčko. A tohle autíčko bylo důležité. Byla jsem okouzlena třeba takovou cestou do prudkého vrchu (dávným úžasem vydechne). Ty asfaltové cesty, kdy nevíte, jak končí dálka, obzor najednou mizí, a pak se to strhne dolů, tak takový ty momenty, ty mne vábily právě k barevnému znázornění. Jak jsem však používala ty tiskařské barvy a ani jsem je nijak neustalovala, dostala jsem strašlivou alergii a téměř jsem nevyvázla životem.

LŠ: Takže přišlo období černobílé…

AK: Ano. A dnes, když už grafiku nedělám, jsou tu zase barvy. Industrol a výšivky, dosti nesourodá věc, co? Výšivka, to je věc úplně opačného působení na člověka. Na to si každý rád mákne. Když tu byl pan doktor Zemina, začal tu výšivku hladit, a zjistil, že je dosti plastická.

LŠ: Ony jsou některé tvé výšivky skutečně hodně vrstvené. Jak to přišlo?

AK: Něco jsem vyšila, a pak se mi to nelíbilo. Vypárávání je dost náročné, a tak jsem to radši převyšívala. Výšivky jsou hodně barevné. Tam jsem se na stará kolena vyřádila. Při tom vyšívání jsem zkoušela sama sebe, že nebudu nic předpovídat, ani nic předkreslovat, že to mám všecko jen v hlavě, a že to nechám prostě a úplně jen osudu, co z toho vyleze. Ta zbylá předýnka leží támhle v krabici (ukazuje zálibně), dostala jsem je od Mařenky Blabolilové po její mamince, a moje maminka mi také nějaké zanechala a můj bratr přivezl, trošku jiné tóniny z Německa. Tak tam to čeká už asi marně.

LŠ: Ale dokončila jsi nedávno, loni na podzim, ještě jednu květinovou.

AK: Už jsem ani nečekala, že ji dodělám, myslela jsem, že zahynu dřív, než ji dokončím.

LŠ: Tahle „poslední“ výšivka je trochu jiná, nežli ty předchozí…

AK: No, ta je totiž iluzivní. Tam je průhled skrze stvoly kytek. To jsem věděla, že udělám. Jenže jsem netušila, že skrz ty stvoly ještě udělám to, co leží za nimi. Třeba kameny, nebo útvary, které ráda dělám z cihel na své zahradě. A za těmi útvary ještě bude krajinka: okraj dalekého lesa, nějaké chroští, pole, a za těmi poli ještě bude západ, ale ne přímo západ slunce, ale taková barvička jakoby západu. Jestli jsem myslela na smrt, to je možný. Protože se tím zabývám docela ráda. Zkoumala jsem, jestli ji dovyšiji, dřív nezhebnu, no a nakonec jsem ji teda dodělala. Dokonce jsem ji pak i vypnula.

LŠ: A ještě máš jeden lak z podzimu takový výjimečný, je modrý a oranžový barvami západu, a je na něm jako by monogram.

AK: Ten monogram (zálibně), to se teda trefily barvy. To je normální industrol, kterým se lakují židle, okna, zvenčí, zevnitř, vydrží všecko. A najednou jsem měla připravenou plochu, na kterou něco udělám. Nevím, co. A pak to přišlo samo.

LŠ: Je to ornament jako pro výšivku.

AK: No, ona je to skoro taková moje značka. Dalo by se říct, kdyby se v ploše toho obrazu, nebo co to je, obraz to přímo není, člověk někde zachytil, tak by tam možná našel A, jako…Alenka?

LŠ: Práce s písmem je u tebe již dlouho skutečně neobvyklá. Navíc tohle není žádný lettrismus.

AK: Ono se dřív tak krásně pracovalo s písmem… a teď se úplně děsím, když se říká, že děti se budou učit jiné písmo, než psací. Vždyť jaká je to radost, když píšeš psacím písmem. To můj dědeček, švec, obyčejný tvor, on když nadepisoval třeba korespondenční lístek, tak nádherně vykroužil: Ctěná paní , nebo jiný písmena, nebo svůj podpis, to musel mít z toho takovou radost, viď?

To psací abeceda, ta jako když se ti sama vysype z psacího stroje. To byly kdysi taky krásný písmena z těch starých strojů, z Underhoodů . A z těch písmen psaných strojem jsem Láďovi (Alenin bývalý muž Vladimír Kopecký) připojila k normálnímu dopisu ještě lístek, pro radost z těch krásných starých písmen.

LŠ: Můžeme se zase vrátit v čase, od starého krásného písma do současna? Jak vnímáš současné výtvarné dění?

AK: Sleduji to a teď úplně poslední děj je prazvláštní. Že nějaký umělec, jak se jmenuje? Richter, nebo tak nějak…(ujišťuju se: Gerhard Richter), dělal něco v tom východním Berlíně, takový všelijaký nějaký todle, a teď udělal něco podle fotografie. Je to důkladně vypracovaný, a najednou na to skočej´ ty kunsthistorici a daj´ tomu obrovskou cenu, faktickou cenu, v dolarech, tak to teda se strašně divím. Za to, že dělá nějaký ledový kus, a ne provaz, který visí ze stropu. Je to pro mne zvláštní, ještě nezažitý. Nevím, podle fotky bych teda nedělala v životě, ale když ho to baví… (směje se a pak se zamyslí). Jestli v tom není ještě nějaký další smysl. Třeba, jak taje ledovec. To já si myslím, že je tam nějaký hluboksmysl . A potom jsou lidé, co si s tím vůbec nedělají hlavu. Jako bych do výstavní síně přinesla ty cihly, co si skládám na dvorku. Tak to by mi připadalo pitomý. Ty si skládám pro kytky a pro sebe k radosti, nepředváděla bych je jako umělecký dílo. A třeba ten rozpadlý plot bych mohla vystavit lehce, jak je svázaný drátem, ale on je svázaný, aby se nerozpad´ ! Prostě s ním pracuju, ráda drátuju všecko, co se mi rozpadá, ale to přece nebudu vystavovat.

LŠ: Nebo ty soustavy žebříčků, cos tu připravila slepicím…

AK: No prostě tímhle se nezabývám. Potřebuju, aby mé věci vyjadřovaly nějakou duchovní radost nebo svobodu. Pro mě byla práce vždycky absolutně svobodná. Ale za minulého režimu se takhle dělalo.

LŠ. Ovšem tehdy byla jinak nastavená situace.

AK: Svoboda byla cennější, teď se může cokoliv. Teď jsme na to káply, tehdy šlo o držku. Když třeba Knížák vyhodil tu postel na ulici, tak to bylo dobře. Ale teď když někdo něco takhle pohodí…(trochu se zachmuří) a pak tam napíše, že je to uměleckej akt …tak už je to jedno (pousměje se), tak může vyhodit, co chce nejraději. Jedině ne bombu (zachmuří se), jenomže ty bomby přijdou nakonec stejně taky, to už za chvilku bude taky zábava. Vošklivá.

Já si představuju, že jsem takový mizející pokračovatel staré historie. Protože skutečně leccos mizí.

LŠ: Je to povzdech věřícího člověka?

AK: No vždyť my křesťané jsme taky ničili, a co husiti, co toho bylo zničeno. To říkám teda já, i když jsem taky nábožná určitým způsobem. Já jsem pro to, aby byl nábožný jednotlivec, vždycky každý sám. Protože jakmile jich je už pět, deset, tak to začne být nebezpečné. No může každý být hodný, když chce, a když nechce, být zlosyn. Ale to taky nevíš, jestli to vlastně není dobře. To je velká otázka. Já jsem na té straně, že nebudu zlosyn.

LŠ: Ono to, kdo a proč a jestli je zlosyn, je už v Jidášovi. Jako by v tom byl Boží úradek.

AK: Jidáš (rozzáří se)… Jestliže je Pán nad námi, tak on ho k tomu dovedl. Už v mládí jsem na to přišla. A ten Jidáš, dokonce mu to bylo líto, ne? A vlastně, byla to vůbec pravda?

LŠ: Pravda je, že Písmo prošlo mnoha korekturami.

AK: On ten Ježíš přišel s takovou dobrou myšlenkou, že máme být dobří. Ale zase nebyl takový úplně. On tam někde říká, buďte chytří jako hadi. No nebudeme to dál rozbírat, protože k ničemu nedojdeme. Ale já jsem si prostě řekla, že nebudu dělat ošklivé věci. Někdo dělá rád ošklivé věci. Smutné. Ale nejen smutné, třeba i hnusné.

A já se divím, že tak může někdo žít, že se hned radši neoddělá. Já bych o tom oddělání taky někdy uvažovala. Hajnému tady jsem to říkala, když jsem měla koně a jeli jsme lesem: Tady, hajnej, tady kdybyste mě odstřelil, až na tom budu blbě, tak to bych vám byla vděčná. V lesích jsou taková zvláštní místa, kde myslivci krmí kance. Tam leží všecko možné, i kosti zvířat. A ti kanci všechno sežerou. Takže by nebyl žádný hrob potřeba.(směje se té představě) A zůstala bych v přírodě. Přirozený kar.

LŠ: Když už jsme u těch hrobů ne-hrobů, to se mne tuhle Karel Oujezdský ptal, jestli je pravda, co se o tobě povídá, že jsi zakopala televizi?

AK: Je to pravda. Zakopala jsem ji. To jsme jely s tou televizí, nebyla ani moc velká, s kamarádkou támhle za Starou Boleslav, tam byl dvůr. A naivně řikám: My vám tady vezeme televizi. A ten pán mi říká: To je vaše televize? Já: Ano to je moje televize. Kdybych byla zalhalala, že to je kamarádky, ta byla ze Staré Boleslavi, tak by ji vzal, a nekecal by. Ale já po pravdě povídám, že bydlím nedaleko, tady mám legitimaci. A on se koukne a: No, tak to musíte do Benátek nad Jizerou! To je hrozná dálka. Tak jsem tu televizi zakopala. A mrzí mne to, protože je to neekologický.

LŠ: Takže to nebylo žádné gesto proti televizi. Takhle tedy vznikají legendy.

A teď mi prosím ještě pověz, máš v hlavě nějaké obrazy, na které se chystáš?

AK: Vůbec nemůžu říct, že bych měla momentálně něco v hlavě. Nebudu se opakovat, zkrátka, musíme vědět, kdy přestat. Viď?

Alena Kučerová se narodila 28. dubna 1935 v Praze. V letech 1955 až 1959 vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u prof. Antonína Strnadela. Za svoji grafickou tvorbu získala řadu významných cen v Čechách i zahraničí (výběrem Premio Internazionale Biella per l´incisione, 1967; Special Edition Awards, World Print Competition San Francisco; Velká cena Trienále evropské grafiky, Praha, 1993; Grafika roku, 1994; Cena Vladimíra Boudníka, 1997). Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie Středočeského kraje GASK v Kutné Hoře, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Klatovy / Klenová, Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Muzea moderního umění v New Yorku, Stedelijk Musea v Amsterdamu, Art Institute of Chicago, Centre Georges Pompidou v Paříži a dalších.

Od poloviny 60. let 20. století patří Alena Kučerová mezi výrazné osobnosti českého výtvarného umění, uznávané kritiky u nás i za hranicemi. Upozornila na sebe osobitou grafikou, která v sobě snoubí intimní momenty, odosobněnou formu a navzdory často subtilnímu výrazu ohromnou soustředěnou sílu a energii. Ve své grafické tvorbě postupovala od figury, a to lidské i zvířecí, přes abstrakci znovu k figuře a došla do krajiny. Samostatnou kapitolou v její tvorbě jsou ilustrace k básním Christiana Morgensterna. Alena Kučerová vyvinula osobitou techniku zpracování kovové matrice. Deska je perforována nikoli úderem, ale tlakem ruky na průbojník. Obraz vzniká takto vytvořenými body. Tiskla vždy v malých nákladech, a mnohé z matric druhotně pojednává a autorsky adjustuje. Její počáteční tvorba bývá spojována s novou citlivostí, která hýbala s určitým spektrem umění právě v 60. letech. Poté, co po nedobrovolném vystěhování z atelieru na pražské Řásnovce, kdy přišla také o tiskařský lis, skončila s grafickou tvorbou, se její nová tvorba odvíjí od toho, co poskytuje okolí. Pracuje se svými starými plechovými matricemi, větvičkami, dřevem, zbytky bavlnek. Recykluje, lakuje a vyšívá.

Lucie Šiklová

psáno pro Revue Art, 2017

Alena Kučerová, U Hlavence, 1987, tisk z perforovaného plechu, 540 × 760 mm, soukromá sbírka

O okách, pocitu viny a dalších důležitých věcech s Alenou Kučerovou

Knižní ilustrace Eriky Bornové a fascinující R. M. Rilke

O plánech i situaci v Národní galerii Praha / rozhovor

Relevantní články

Alena Kučerová – Práce první a poslední / Litoměřice

Stanislav Kolíbal & Achille Perilli / o setkávání

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

O okách, pocitu viny a dalších důležitých věcech s Alenou Kučerovou

Čtěte také

Knižní ilustrace Eriky Bornové a fascinující R. M. Rilke

O plánech i situaci v Národní galerii Praha / rozhovor

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe

Relevantní články

Alena Kučerová – Práce první a poslední / Litoměřice

Stanislav Kolíbal & Achille Perilli / o setkávání

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Sledujte nás

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?