Východiskem všeho, co Alena Kučerová (1935) jako výtvarnice vytvořila během více než šedesáti let, je kresba. Tou projevila svoji osobitost, už když v roce 1959, kdy ukončila odborné studium, začala kreslit perem ilustrace básnické sbírky Christiana Morgensterna Šibeniční písně. Oblíbila si ji pro autorovu fantazii i hravý intelekt, pro jeho humor a zálibu v absurditě, ale také pro náměty, které nacházel ve světě zvířat, k němuž má také ona blízko. O jejím zalíbení svědčí i to, že se k Šibeničním písním po desetiletích, v roce 1998 a 2004, vrátila a některé básně, jako je Zpověď červa a Velrybaba, ilustrovala perokresbami znovu. Všechny se vyznačují ryzí výtvarností, příznačnou pro její veškerou tvorbu.
Potřeba řádu a přesnosti přivedla Alenu už na sklonku padesátých let k vyjadřování pomocí geometrických forem, kterými zobrazovala představy abstraktní (Přiblížení, Rozjasnění) i konkrétní (Útes, Jednoduché obláčky), tato geometrie však nepůsobí chladně, přímky a křivky nejsou naprosto rovné a jako by se chvěly.
Brzy pak vystřídala kreslení perem grafickou technikou označovanou jako suchá jehla a v první polovině šedesátých let přidala k vyrytým liniím body vzniklé prorážením plechu, ke kterému ji podnítila práce dědečka ševce, propichujícího kožené podrážky a zatloukajícího do nich floky. Těmito perforacemi časem lineární grafiku zcela nahradila a prodírkované plechové pláty nejen otiskovala, ale vystavovala je také jako svébytné artefakty, někdy doplňované barvami, jejichž sestavy různě obměňovala. Jinde však barvy považovala za nadbytečné a zdůrazňovala světlost čisté základní plochy. Takto vylehčené perforace použila zejména u figurálních výjevů z pobytu u moře – v jeho vlnách, zobrazených dírkami různé velikosti, ji obšťastňoval zejména pocit vznášení –, a u spletitých Páskových motivů.
Na konci šedesátých let Alena Kučerová začala vedle abstraktních a figurálních kompozic zobrazovat krajiny. Vrcholu v tomto směru dosáhla v osmdesátých letech na Staroboleslavsku, kraji svých předků, kam se v dalším desetiletí odstěhovala z Prahy a kde našla svůj pravý domov. Tyto rozměrné grafické obrazy prostých, zdánlivě nezajímavých námětů, jako je můstek přes strouhu v rozlehlé rovině, vytvořené minimem výrazových prostředků, takřka z ničeho, staly se básnivou oslavou země, volného prostoru, světla a ticha.
Po nich jako protiklad prostornosti následovaly obrazy houštin, hlavně lesních, přívětivých a přitom tajuplných, jimiž ukončila svou grafickou činnost poté, co pozbyla tiskařský lis. Techniky perforace se však nevzdala a z dírkovaných plechů udělala objekty nového druhu, když je začala vsazovat do rámů složených z neobvyklých předmětů, jako jsou větvičky nalezené v přírodě a odhozená prkénka.
Ve své pozdní tvorbě Alena vyjádřila svou lásku k přírodě i novou touhu po barvách dvojím typem obrazů, jejichž námětem jsou květiny. Vytváří je jednak plošnou, nebývale hutnou malbou na plech, jednak skládáním z kusů pestrobarevných textilií nebo vyšíváním. Tímto oživováním tradiční ženské ruční práce, vyžadujícím značnou trpělivost – jejím protikladem, pro Aleninu vnitřní rovnováhu důležitým, byla rychlá jízda autem a jízda na koni – přináší další důkaz významu pomalé práce, v této době neustálého „nestíhání‟ tolik žádoucí.
Alena Beránková
Výstava: Alena Kučerová – Práce první a poslední, Severočeská galerie Litoměřice, Michalská 29/7, Litoměřice, do 22. 1. 2023
foto: Severočeská galerie Litoměřice
Diskuze k tomuto článku