Jen ten, kdo dlouho žije v tichu, mu dokáže naslouchat a rozmlouvat s ním. Jen tam, kde už slova nejsou potřeba, je jimi ticho naplněné. S tichem je Anežka Kovalová srostlá stejně jako se Sobotínem, ležícím v podhůří Jeseníků. Nezlomná spřízněnost duše i místa se roky propisuje do maleb, kreseb a grafik.

Anežka Kovalová prožila téměř celý svůj život v krajině, z níž vychází její citlivost i tvůrčí imaginace. Stejně nerozlučně spjatá byla se svým mužem, malířem, fotografem a kurátorem Miroslavem Kovalem. V podkroví jejich domu těsně sousedily ateliéry, kde se rodily jejich výtvarné dialogy. Manželé Kovalovi stáli společně také u zrodu šumperské Galerie Jiřího Jílka. Ta se stala nejen domovem stálé expozice děl Anežčina otce, ale po takřka tři desetiletí i místem, kde Kovalovi s neúnavnou péčí a osobním nasazením připravovali autorské výstavy. Jejich práce zde vytvořila prostor, v němž se umění stávalo přirozenou součástí života – stejně jako tomu bylo v jejich vlastním tvůrčím zázemí.

REKLAMA

Obrazy Anežky Kovalové jsou osobní mapou, záznamem toho, co nelze minout. Pohled do zahrady, sníh, klíčení, strom, sklizená jablka. Neúprosný sled času, jehož pravidelný tep vypovídá o klidu místa. Pučení a zrání, pravidelný dech krajiny. Z tohoto rytmu vyrůstá i řád jejích obrazů, které zachycují jen to důvěrně známé, roky pozorované, dotýkané a odposlouchávané. Je vzácností potkat tvorbu autora, jehož dílo je tak hluboce konzistentní. Jako by nám říkala: mluvím jen o tom, co dobře znám a vím. Jen o tom, co se tak hluboce vrylo, že záznam na plátně nebo papíře je nevyhnutelným otiskem této matrice. Úspornost motivů vede nevyhnutelně do hloubky, nehledí za obzor – její dálkou je niternost.

Se skromností a pokorou pracuje s tvarem i barvou. Tvarovou abstrahovanost provází také barevné oproštění. Krajiny i předměty jsou zjednodušeny na poetický znak, jeho podobu určuje esence viděného prověřená časem. Stejně tak paleta jejích vaječných temper se může zdát střídmá. Ale v šedavých tónech je v jejich hloubi skryta celá bohatá škála tónů, spíše tušených než zjevných. To, co známe, stačí říct náznakem.

Čtěte také

Michal Gabriel – Mýtus věčného návratu / Kroměříž

Před 4 týdny

V teritoriu ticha Anežky Kovalové se nachází nejen to stálé a každodenní, ale také prázdnota toho, co schází. Její díla jsou stejně tak obrazy tiché existence věcí a míst jako obrazy stesku a postesknutí. Osamělá židle, holé stromy za oknem, sotva slyšitelný zvuk deště, zaoblenost holých strání. A přesto ticho, které roky soustředěně odposlouchává, je tichem věčně trvající přítomnosti – tichem vesmíru a dialogu, který neutichá ani bez lidí a beze slov.

text: Lucie Pangracová

Virtuální prohlídka XIII. výstavního čtyřbloku

Výstava: Anežka Kovalová – Odposlouchávat ticho, kurátorka: Lucie Pankrácová, Galerie Pekelné sáně, Kroměříž, do 28. června 2026

-red-

foto: Galerie Pekelné sáně