Motiv věčnosti je v tvorbě Michala Gabriela neustále přítomný. Jakkoli živelně se některá jeho díla rodí, jejich finální forma je založena na trvalosti a stálosti. Když Gabriel sochu opouští, je připravena přetrvat ve zvoleném materiálu a nepodléhat času. V jeho objektech nenalézáme nejisté chvění, ale definitivně fixovanou formu. Co však přece jen zůstává chvějivé, je onen věčný proud prolínání dávného s novým. Věčnost totiž není jedním pevným bodem na horizontu času, ale neohraničenou iluzí. Věčné trvání může být také věčným návratem. Jako autor se tedy po celý život vrací ke stejným tématům, motivům nebo sochám, aby jejich původně uzavřenou podobu nechal znovu projít tvůrčím procesem.
Tímto způsobem se například zjevují jeho známé sochy a objekty ve zcela nových scenériích, takzvaných diorámatech. Pracuje s digitálním záznamem svých již existujících děl, z nichž většina vznikla tradiční cestou, a usazuje je do rámce digitálně zaznamenané krajiny. Stylizace prostoru je dána nepřesností technického záznamu. S touto technologickou chybou následně cíleně pracuje jako s výrazovým prostředkem. Reálná krajina nabývá surrealní podoby a známé motivy se v jejím rámci transformují v aktéry nových příběhů.
Figury na této výstavě jsou jeho nejčerstvější práce. Poprvé veřejně představuje objekty, jejichž povrch je pojednán kresbou. Práce se strukturou, která rozostřuje a mění vnímání tvaru, je po dlouhá léta ikonickým rysem velké skupiny jeho děl. Zde s povrchem sochy pracuje pro něj novým způsobem. Strukturu přírodnin nahrazuje struktura tahů tužky, sevřený tvar je šrafurou rozvibrován a částečně zahalen. Kresba však zároveň podtrhává některé detaily ve prospěch zpřesnění. Indiferentnímu odlitku vrací zdání organické textury, jako by se v jejích tazích znovu připomínala kresba dřeva. U těchto figur můžeme vypozorovat částečně portrétní charakter, zachycení blízkých lidí. Individuální podoba je zde jen prostředníkem pro vyjádření nadosobních témat.
Výstava jako by hledala filozofický rámec pro chápání času. Na jednom pólu stojí chlapec s lebkou (nazvaný Jako Hamlet) s tradičním motivem vanitas, hrozbou pomíjivosti, která je součástí lineárního vnímání. Jeho protipólem je Poutník, jehož podoba je tvarovým přepisem sochy, která na začátku Gabrielovy dráhy vznikla řezbou do dubového kmene. Archetypální ztvárnění cesty k transformaci fyzické i vnitřní se znovu zhmotňuje ve vrcholné fázi autorovy tvorby v revidované podobě. Jako by nám tyto sochy chtěly připomenout, že některé motivy se v životě nevyhnutelně v pravidelných cyklech vracejí a jejich nová verze je jen novou oslavou věčnosti.
Mýtus o věčném návratu v Gabrielově pojetí znamená věčně se vracet k bodu počátku a v cyklickém opakování nechávat pokaždé znovu zrodit smysl. Vše, co bylo stvořeno dnes, bylo již stvořeno mnohokrát a bude se to neustále vracet ve svých nových verzích a nepředvídatelných podobách. Gabriel v tomto procesu sehrává úlohu vizionáře, který se nezlomně snaží najít novou, dosud neprobádanou tvůrčí cestu a formu, aby pomocí ní mohl zhmotnit to časem nedotknutelné a ve svém věčném návratu navždy trvající.
Lucie Pangrácová
Výstava: Michal Gabriel – Mýtus věčného návratu, kurátorka: Lucie Pangrácová, Galerie Pekelné sáně Kroměříž, do 28. června 2026
-red-
foto: Galerie Pekelné sáně
Diskuze k tomuto článku