Promovaný geolog Pavel Jasanský (1938–2021) fotografoval již během studií na přelomu 50. a 60. let, pro tehdy nastupující hudebníky vytvářel fotografie a je také autorem grafické úpravy pro Poetickou vinárnu Viola, Balet Praha, divadla Za branou a Na zábradlí či časopis Divoké víno. Dále spolupracoval na fotografiích a designu mnoha gramodesek, plakátů i multimediálních produkcí.
Ve své volné tvorbě se Pavel Jasanský již od cyklu Paristory (1967–1976) profiloval jako fotograf s výjimečnou empatií a postřehem. Ten uplatnil i ve volné dokumentární fotografii, dlouhodobě zobrazující emotivně vypjaté mikrosvěty ústavů a nemocnic, hřbitovů i masopustů. Svou dokumentárně orientovanou tvorbu pak zúročil v knize Město, kterou původně koncipoval spolu s Vladimírem Birgusem a básníky Petrem Cincibuchem, Jaromírem Pelcem a Josefem Šimonem. Původní verze, zachycující pocity obyvatele moderního velkoměsta, byla kvůli nedostatečně optimistickému vyznění před tiskem přepracována a doplněna fotografiemi Miroslava Hucka.
Všechny výše zmíněné okolnosti umožnily Jasanskému završit svou dokumentární tvorbu rozsáhlým cyklem Nová krajina, noví obyvatelé (1985–1990), který bychom mohli označit jako „subjektivní dokument“, ukazující mimoděk stadium „zahnívajícího socialismu”, často pomocí citací absurdních civilizačních a mediálních přízraků. Vycvičené oko fotografa a grafika tu pracuje s realitou jako s koláží fragmentů a výjevů. Absence živých osob a neurčitost lokalit (mnohé pocházejí i ze západní Evropy) však dávají cyklu mnohem obecnější význam, ukazující pocity senzitivního jedince na vrcholu moderní doby, zahlceného obrazovými informacemi, které se větví a překrývají do takřka halucinogenních spojení. Obrazy obrazů, plakátů, neónů, televizí i atrap všeho druhu vytvářejí paralelní vesmír 80. let, v němž informace a předměty vstupují do nových, absurdních vztahů. Je to uhrančivá vize společnosti na vrcholu i na počátku pádu, civilizace bez lidí, jen s jejich obrazy a otisky, je to svět jako vzpomínka na civilizaci, jež ztratila svůj vlastní pevný referenční rámec a která opustila samu sebe ve prospěch spektáklu a iluze.
Protipól Jasanského dokumentární tvorby tvoří multimediální díla, počínající spoluprací na projektu Most (1981–1982) a pokračující v průběhu 80. let přemalbami fotografií a multimediálními instalacemi, kterými se Jasanský začlenil mezi tehdejší průkopníky českého videoartu kolem Radka Pilaře. Vrcholem těchto intermediálních snah, v nichž došel z českých fotografů nejdál, je zřejmě první „videosocha“ v Čechách: monstrózní instalace Divák (1989), kombinující existenciálně pojatá fotoplátna s tušovou domalbou se sochou sedící postavy, která má místo hlavy televizní obrazovku s týmiž výjevy, které vidíme na plátnech.
Dojem sarkofágu syrové tělesnosti kombinované s hybridním monstrem, které je samo vysílačem dalších obrazů, je dodnes působivým obrazem abrazivního mediálního podvědomí konce 80. let.
Závěrečnou kapitolu Jasanského díla představuje projekt, který završuje jeho celoživotní osobní vazby a spolupráce: Podepsané fotky (1965–2015) jsou obsáhlým albem Jasanského současníků, počínaje rodinou a sousedy přes řady přátel a kolegů až po mezinárodní celebrity. Téměř všechny jsou důsledně opatřeny podpisem portrétovaných, často dokreslujícím jejich vztah k autorovi. Toto defilé osob, které autor fotografoval od 60. let až téměř do současnosti, představuje vlastně kroniku jeho vlastního života, vtělenou do těch druhých, a ukazuje bohatství autorových osobních i profesních spojení.
Výstava: Pavel Jasanský , kurátor – Pavel Vančát, GHMP, do 31. srpna 2025
-red-
foto: GHMP, Jan Kolský
Diskuze k tomuto článku