Vzpomínky posilují naději a pomáhají v časech ohrožení důstojněji přežít… Tak to činil i Marc Chagall, který se po neblahých zkušenostech s bolševismem v Rusku usadil se svou ženou Bellou v Paříži. V obrazech si vyjevoval a zpřítomňoval zážitky na své dětství i dalekou vlast, kterou ve svých představách nikdy zcela nepustil. S osobitým kouzlem svobodnou malbou prolínal reálie rodného Viebska a scenérie nového domova.
Když koncem 30. let 20. století sílila pak i celé Evropě válečná hrozba, Chagallova potřeba lásky a bezpečného zázemí rostla. Typickým příkladem této etapy je obraz, který v těchto dnech pařížské Centre Pompidou zařadilo do své online prezentované TOP sbírky.
Nevěsta a ženich s Eiffelovou věží – obraz namalovaný v letech 1938-39 snoubí v sobě motiv pařížské dominanty, osobní lásku, fantaskně vyhlížející zvířata, kohouta, hudbu, židovský svícen i anděla… Tento „ochranný obraz“ přináší v jakési posvátné levitující dimenzi hřejivou vizi štěstí klenoucí se nad konkrétním časem a prostorem – nad tušenou tísní podivné doby.
I vy nyní můžete vstoupit videem do tohoto Chagallova obrazu „Les mariés de la Tour Eiffel nebo také prozatím virtuálně vystoupat na Eiffelovu věž.
A jaký byl malířův příběh?
Marc Chagall (1887 – 1985) představuje zvláštní fenomén světového umění. Jeho cesta nebyla snadná – přesto se z chlapce židovského ghetta ve Vitebsku dopracoval k autorství stropu pařížské Opery a nových oken katedrály v Remeši. Nasměrován okolnostmi odešel ze své země, ale nic nesmazalo obrazy plné nostalgické něhy a živých vzpomínek. V Paříži se naplno rozvinul jeho malířský kaleidoskop řady dějů, míst a časů popírající zemskou přitažlivost – prolínajících skutečnost, sen i mysticismus. Chagall vstřebával různé aktuální vlivy, ale vymykal se skupinovým směrům včetně surrealismu, který s ním pro jeho duchovnost nepočítal. Teprve roku 1945 André Breton znovu hodnotí jeho situaci a význam pro surrealistické hnutí: „Chagall zbavil věci zákonů tíže, převrátil přehrady živlů a zákony přírodní říše… nic nebylo tak magické jako toto dílo a jeho obdivuhodné duhové barvy.“ Chagallovy obrazy, formující se do konečné podoby v Paříži na počátku 20. století, takto působí dodnes.
„Pronikal jsem od roku 1910 do srdce francouzské malby. Zachytil jsem se. Přestěhoval jsem se do ateliéru v La Ruche… tak se říkalo asi stovce ateliérů uprostřed malé zahrady nedaleko jatek ve Vaugirard. Obývala je umělecká bohéma ze všech zemí. Zatímco v ruských ateliérech vzlykal uražený model, u Italů se zpívalo a hrálo na kytaru a u Židů diskutovalo, já jsem byl v ateliéru sám u své petrolejové lampy. Ateliér se naplňoval obrazy a plátna, která byla, než jsem je roztrhal, mými ubrusy, mými přikrývkami, mými nočními košilemi. Dvě tři hodiny ráno. Nebe je modré. Nastává úsvit. Nedalo porážejí dobytek, krávy bučí a já maluji.“ Tak vzpomíná Marc Chagall v roce 1931 na počátky svého pařížského období.
Chagall měl mimořádný talent, ale byl také ve „přelomových letech“ ve správném čase na správném místě. V La Ruche, tedy v Úlu, bylo při jeho působení živo. Pověstný kruhový dům pro nemajetné umělce otevřel roku 1902 sochař Alfred Boucher, řečený otec Dubois. Ten nechal přenést dosloužilý pavilon vín ze světové výstavy konané roku 1900 a proměnil jej v řadu ateliérů. Jako včely do úlu se pod kovovou konstrukci Gustava Eiffela slétali začínající tvůrci Amedeo Modigliani, Chaim Soutine, Marie Laurencin, Constantine Brancusi nebo Fernard Léger. Chagall nasával zdejší koncentrovanou energii, pestré pařížské zážitky, nové pokusy, avšak obsah jeho obrazů naplňovaly především vzpomínky z rodného Vitebska.
Chagall v Paříži objevil odvážnou barevnost a v Salonu nezávislých měl možnost poznat končící fauvismus a rodící se kubismus. Z prvého směru převzal výrazný kolorismus, z druhého rozklad předmětu a tradiční perspektivy. Sám pak přispěl fantazií volně prolínající různé roviny času a prostoru. Nikdy se však k žádnému hnutí otevřeně nepřidal. Ostatně, vždy měl blíže spíše k básníkům – k Blairu Cendrarsovi, Maxu Jacobovi, Andrému Salmonovi a samozřejmě ke Guillaumu Apollinairovi s jeho slovanskou duší. Pocta Apollinairovi – obraz, který Chagall vytvořil, je snad nejesoteričtějším malířským symbolem celé jeho tvorby.
V letech 1912 – 14 vystavoval už Chagall v Salonu nezávislých, kam chodil dříve obdivovat své předchůdce. S posedlostí kreslil a maloval. A vzniká také jeho dnes již ikonický obraz Houslisty známý z Guggenheimova muzea v New Yorku. „Totální lyrická exploze“, o které mluvil André Breton byla nejsilnější právě u Chagalla. Jeho život však měl před sebou nečekaná dramata.
V roce 1914 odjel z Paříže a chtěl jen nakrátko navštívit svůj Vitebsk. V srpnu však vypukla válka a do Francie se už nedostal. Uzavírá sňatek se svou láskou Bellou Rosenfeld, seznamuje se s ruskými básníky Blokem, Jeseniem, Majakovskim či Pasternakem a v Moskvě vystavuje své obrazy včetně proslulých Kamelotů. Událostmi v revolučním Rusku je však hnán řešit i věci veřejné. V 31 letech byl ve Vitebsku jmenován místním komisařem pro výtvarné umění a stal se také ředitelem umělecké akademie. Pro politiku se však nehodil. Jeho smysl pro povznášející svátečnost se střetával se společenskými i tvůrčími dogmaty. Byl však pro revoluci, která prozatím slibovala svobodu myšlenek i projevu. Chagall musel nakonec ze školy odejít. Zdejší profesoři El Lisickij a Kazimír Malevič prosazovali jiné a nekompromisní názory. Přehlasovaný malíř odešel do Moskvy, kde se věnoval práci pro divadlo.
Po revolučních letech se Chagall rozhodl Rusko opustit. Hledal sám sebe. Jeho odjezd uspíšil dnes již pověstný telegram od přítele Cendrarse: „Přijeď, jsi slavný a čeká na Tebe Vollard.“ Chagall totiž v pařížském ateliéru zanechal své obrazy a shodou náhod je viděl tento proslulý obchodník s uměním. Chagall se tedy do Francie vrátil a usadil se zde již natrvalo. Obrazy již nenašel, zmizely neznámo kam. Ve svém malování a ilustrování, podporován Vollardem, pokračoval. Obnovil se tak „francouzský zázrak“ mimořádně tvůrčí a konečně zas svobodný.
Chagall měl přes životní peripetie štěstí na lidi. Vstup Belly Rosenfeldové byl událostí zásadního významu, stejně jako po řadě let, po Bellině smrti, jeho sňatek s Valentinou Brodskou. Při své první retrospektivní výstavě, konané v pařížské galerii Barbazanges – Hodebert, se malíř seznámil s André Malrauxem. Vzniklo hluboké přátelství, které trvalo až do spisovatelovy smrti v roce 1976. Když se Malraux stal ministrem, významně zasáhl do Chagallovy dráhy, která však i nadále neměla být jednoduchá. Jeho vnitřní světlo mu však vždy ukázalo další příznivější směřování a naplnění.
Každá výstava Marka Chagalla (původně Moische Segala) je událostí světového významu. Tento malíř – vypravěč se vymyká běžným pohledům na moderní a mnohdy příliš sofistikované umění. Je svůj, avšak zároveň odráží nové cesty směřující ke svobodné imaginaci. Když slavný nositel Nobelovy ceny za literaturu Francois Mauriac napsal, že „pod silnou vrstvou našich skutků zůstává naše dětská duše nezměněna a vymyká se času,“ jako by trefně parafrázoval známý Chagallův výrok ze sklonku jeho života. Téměř stoletý prostoupený vnitřní harmonií prohlásil: „Jsem dítě v pokročilém věku.“
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku