Cesta Romana Trabury (1960), absolventa AVU (1990 – 1996), vede od vzdorovitých undergroundových počátků až po reprezentativní autorskou výstavu na Staroměstské radnici v Praze, od předlistopadové zásadní rezistence až k úspěšné kariéře pozoruhodného a nekompromisního malíře. Jeho projev bývá živelný, proměnlivý, nabitý černým humorem, hřejivou romantickou vizí či poutavým příběhem. Na obrazech tohoto přemýšlivého a spíše zdrženlivého člověka se možná překvapivě setkáváme s všemožnými ingrediencemi naší současnosti, zároveň i s odkazy k dávným pramenům, s podivnými bytostmi i krajinami zalitými slunečním světlem. Nalezneme zde poutníky, malíře, houbaře, staříky, loupežníky, vrahy i teroristy – hororové, pohádkové i banální události, projevy násilí, radosti, melancholie, vypjatou i groteskní erotiku, ponurou civilizaci a existenciální tázání. Sledované malířské vize jsou jednou zasněné, jindy nervně strhující, teskné či expresivní, vždy však poutavé, zábavné a osobité. S jejich původcem jsem se setkal v přítmí žižkovského bytu – ateliéru, kde pobývá a pracuje, když opouští venkovské rodinné zázemí v karlštejnských lesích.
Romane, v mnohých ohledech se vymykáš běžným proudům scény. Pohybuješ se tak trochu „mimo čas a prostor“ – jsi těžko zařaditelným solitérem – vybočuješ v některých ohledech, ale hlavu si s tím neděláš… právě naopak. Také ke studiu na AVU ses rozhodl v relativně pozdním věku. Proč ses odhodlal až po revoluci?
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku