Mezinárodní bienále výtvarného umění v Benátkách je prestižní přehlídkou, kterou před dvěma lety přilákalo více než 650 tisíc návštěvníků. A letos se očekává podobná návštěvnost. První ročník se konal již v roce 1895, Československo se ho účastní od roku 1920. Na právě probíhajícím 58. ročníku reprezentuje Českou republiku Stanislav Kolíbal, sochař světového věhlasu.
Letos třiadevadesátiletý umělec přímo na místě zkomponoval jakousi malou retrospektivu pod názvem Bývalé, nejisté a tušené sestavenou z děl vznikajících od šedesátých let až po současnost. Nejstarší exponát je z roku 1963, kdy začal pod vlivem spolupráce s architekty používat geometrické tvarosloví, nejnovější díla pocházejí z loňského roku. Umělec se tak prezentuje v širokém rozsahu na světové scéně, kam se složitě navracel po dlouholetém zákazu komunistického režimu. Kolíbal je významným představitelem nejen českého umění posledních několika desetiletí. Jeho konceptuálně laděná tvorba procházela různými stádii – od figurální plastiky přes studium přírodních tvarů až minimalistickému jazyku emocionální geometrie s duchovním nábojem. V základních obrazcích se zde odvíjejí příběhy času, trvání, pomíjivosti, zániku, růstu i pádu – iluze, vratkosti a nejednoznačné křehkosti naší existence. Kolíbalova letošní účast v Benátkách již od počátku vyvolává pozornost a nadšené zahraniční kritiky. Jeho expozice je umístěna v pavilonu České republiky a Slovenska. Po rozdělení státu spravují společný pavilon obě nástupnické země, které se střídají v organizaci.
Letos jste byl odbornou komisí činnou při Národní galerii v Praze vybrán, abyste reprezentoval Českou republiku na Benátském bienále. Byl jste tímto rozhodnutím překvapen?
Ano, bylo to poněkud překvapivé, protože jsem si myslel, že za dalšími třiadvaceti posuzovanými projekty stojí lidé, kteří jsou populárnější než já. Například Krištof Kintera nebo Jan Švankmajer, kteří mi v té soutěži nejvíc konkurovali.
Zúčastnil jste se už předtím tohoto výběrového řízení?
Pro účast v Benátkách jsem byl už několikrát navržen, ale nakonec jsem vybrán nebyl.
Nyní to tedy vyšlo. Jakou tvorbu na bienále vystavujete, jedná se o novější díla nebo o retrospektivu?
Moje účast v Benátkách je jakousi malou retrospektivou. Nejstarší jsou práce z roku 1963, kdy jsem se obrátil ke geometrii, nejnovější jsou poměrně nedávné. Nejen já, ale i odborná veřejnost na slavnostním zahájení v celém vystaveném souboru spatřuje spojitost ba jakousi vnitřní jednotu.
Vaše tvorba se prý navíc dobře hodí k podobě československého pavilonu, v kterém vystavujete. V čem spočívá tato příbuznost?
Ta stavba z roku 1925 je tak stará jako já. Architekt Otakar Novotný velice rád pracoval s geometrií. Podlahu zdobí dva obdélníky a vstupním dveřím dominuje šest kovových kruhů. A to jsou motivy, které se s mým pojetím přirozeně doplňují. Proto jsem také pojal celou expozici rozdělenou v podobném duchu do diagonály, na které jsou práce z šedesátých let. Na jiných místech visí díla z mého pozdějšího berlínského období z konce osmdesátých let a tomu dominuje nově vytvořená desetimetrová kresba.
Ale i vstup do pavilonu se nese v tomto geometrickém duchu…
Ano, řekněme, že je to vyvrcholení celé myšlenky. Před vchod jsem nainstaloval kovovou mřížovou plastiku s průhledy, která koresponduje s historickou podobou hlavního vstupu.
Už dlouho se říká, že je však tento skvostný pavilon ve špatném stavu. Stále tomu tak je?
Je to pravda, především zde chybí klimatizace. Pavilon má prosklený strop a v době veder je tam pro návštěvníky teplota prý doslova nesnesitelná. Snad se s tím bude něco dělat, ale letos se to ještě nestihlo.
Benátské bienále nabízí v dalších pavilonech současné umění z celého světa. Viděl jste expozice i jiných umělců?
Kromě amerického jsem jiné neviděl. Hned první den instalace mě na hladké podlaze uklouzly nohy a zranil jsem si kotník. Celý pracovní pobyt jsem si musel tedy zkrátit a na vernisáži mě s ortézou tlačili na vozíku.
Ale možná jste tak byl ušetřen zklamání z ostatní umělecké produkce, která se zdá být vašemu tvůrčímu pojetí poněkud vzdálená…?
Když tu produkci vidím na fotografiích v katalogu, tak jí zpravidla ani nejsem schopen pochopit. Vidím, že je kladen důraz nejen na pouhou formu, ale za každou cenu i na kult mládí. Jen dva ze všech zúčastněných se narodili před rokem 1950. Takže z těch 79 umělců znám snad pouze německou výtvarnici Rosemarii Trockel a ostatní je mi cizí.
V čem je vám to cizí?
Řekl bych, že tomu obecně chybí jádro čisté existence, která je zde mnohdy kontaminovaná rychlými a neukotvenými informacemi.
Ale mladším generacím a novým názorům jste se nevyhýbal. Po roce 1989 jste učil na pražské Akademii výtvarných umění, kde jste vedl nový ateliér sochařství a instalace…
Ano, přijal jsem to místo po úspěšném konkurzu. Instalace se do té doby u nás vůbec neučila, ani se snad nechápalo o co se jedná. Tehdejší studenti na mě s láskou vzpomínají, ale celkem se jich ke mně moc nepřihlásilo. Pojem prostorové instalace však ve světě vznikl již v sedmdesátých letech a byl také spojován s mou tvorbou. Tak jsem se až z recenzí renomovaných kritiků dozvěděl, že vlastně dělám instalace, a ten pojem se pak stal jakýmsi ustáleným výrazem i pro ostatní tvorbu.
Kudy vedla cesta k tomuto vašemu již mezinárodně proslulému projevu, jaké má kořeny? Narodil jste se v Orlové a na gymnázium chodil v Ostravě. Pocházíte z dělnické rodiny, z průmyslového a dříve celkem ponurého kraje. Myslíte, že vás to místo zásadně ovlivnilo a přeurčilo k takové, řekněme vytříbené, tvorbě?
To, že jsem vyrostl v kraji šachet a koksoven, v jakési umělé realitě plné konstrukcí, mělo na mě velký vliv. Navíc jsem měl báječný přístup k informacím vhodným k mému dalšímu výtvarnému směřování. Po polské okupaci Těšínska se naše rodina přestěhovala do Ostravy. Bylo mi třináct let, město mělo krásný Dům umění s velkou sbírkou českého malířství a sochařství a každou první neděli v měsíci tam probíhaly komentované prohlídky.
A jaká literatura o umění vás ovlivnila?
Když mi bylo patnáct let, dostala se mi do rukou vynikající kniha Současné malířství od Františka Kovárny, kterou jsem objevil v přívozské obecní knihovně. Ležela tam nepovšimnuta, vydaná roku 1931, a odkryla přede mnou celý svět moderního umění od Delacroixe až po surrealismus. Ještě po skončení války jsem Kovárnu zastihl na jeho přednáškách z dějin umění na Filozofické fakultě. Ale třeba i básník Rainer Maria Rilke byl pro mne důležitým objevem. Jeho výbor básní jsem mnohem později také ilustroval. Ale snad ještě důležitější byly pro mě prožitky z básní Ivana Blatného. Jeho verši „každý okamžik je hodný básně“ jsem rozuměl ve znění „každé místo, jež vidím, je hodné zachycení“. A z toho jsem dlouho vycházel.
Po válce jste se rozhodl studovat v Praze na Vysoké uměleckoprůmyslové škole. Nehlásil jste se však na sochařství, ale na ilustraci. Co vás vedlo k této volbě?
Od roku 1945 jsem studoval užitou grafiku, i když jsem již taky modeloval z hlíny. Úpravy a ilustrace knih se zdály být pro život praktičtější, dobře jsem kreslil a k literatuře měl blízký vztah.
Ale po škole jste se dal na další studium, tentokrát na obor scénografie na pražské Akademii múzických umění. Jaké pohnutky stály za tímto rozhodnutím?
To má také určitou okolnost a logiku. Když jsem se věnoval grafice a knihám, byla to činnost přísně dozorovaná tehdejším Ministerstvem kultury a knižní trh se během krátkého času prakticky uzavřel. Více svobodného projevu skýtala výtvarná práce pro divadlo. Tak jsem vystudoval scénografii. A ukázalo se, že to bylo pro mojí budoucí volnou tvorbu rozhodnutí nejdůležitější. Musel jsem se naučit pracovat s prostorem, který se později stal důležitým prvkem i při mé konceptuální sochařské práci.
Vlastně jste se touto oklikou vyhnul klasickému sochařskému studiu. Nechybělo vám?
Naopak, nebyl jsem touto svazující tradicí ovlivněn. Tehdy panovalo přesvědčení, že dobrá socha je objemná a hmotná, že musí pořádně stát. Já jsem měl ale už tehdy úplně jiné představy, zajímal mě spíše Alexander Calder se svými lehce se pohybujícími mobilními kompozicemi. Také mě lákala křehkost a proměnlivost.
K osobitému sochařství, které vás nakonec proslavilo, jste se dostal naplno tedy až během šedesátých let?
Postupně jsem poznával zblízka sochařské řemeslo už když jsem se v roce 1953 oženil se sochařkou Vlastou Prachatickou. Měli jsme společný ateliér na Letné. S ní se zde objevila hlína, sádra a čerstvě nabyté zkušenosti z Akademie. Takže to byl další osudový moment, který propojoval a ovlivnil mou cestu k podobě vlastní tvorby.
Během druhé poloviny šedesátých let váš projev krystalizoval a začal jste jej samostatně prezentovat. Kterými výstavami jste na sebe definitivně upozornil?
Zásadní byla moje výstava v Nové síni v Praze z roku 1967. To mi bylo už čtyřicet dva let. Tady jsem totiž představil v jednom souboru raná ženská torza i první čistě geometrické kompozice. To bylo pro mě důležité.
A díky tomu se o vás začalo vědět ve světě?
Ne, to přišlo až po následující výstavě. V roce 1969 jsem ve Špálově galerii představil další své aktuální práce. Expozici bez mého přičinění, možná náhodou, viděl hlavní kurátor připravované mezinárodní výstavy v Japonsku. Z ničeho nic jsem pak dostal poštou pozvání k účasti na této významné přehlídce současného umění, která se jmenovala Between Man and Matter.
To už se pomalu, ale jistě u nás snášela tma a nesvoboda přicházející normalizace. Po roce 1968 sílila omezení nekonvenčního umění vzdáleného socialistickému realismu. Dopadly zákazy i na vás s okamžitou platností?
Chvíli ještě doznívalo jisté uvolnění. Vystavoval jsem v New Yorku, Římě a jinde po světě. V roce 1973 ale proběhla moje samostatná výstava v italském Milaně, která měla mimořádnou odezvu, ale také dohru. U této výstavy jsem ještě mohl být osobně. Nečekaný úspěch se však donesl i k místním soudruhům a s vystavováním byl konec. Zákaz doma i v cizině.
Prý jste pak některé výstavy v zahraničí vytvářel až na místě…
Ano, to je pravda. Vyjel jsem, tedy když mě náhodou pustili, ven jako turista a podle fotografií svých děl jsem tam udělal repliky.
S jakým okruhem umělců jste se zde stýkal?
Blízké vztahy jsem měl s Václavem Boštíkem nebo Adrienou Šimotovou, tedy s duchovně založenými osobnostmi. Ke konstruktivistům mé generace, lidem od „Kolářova stolu“, jsem blízko neměl, zdáli se mi ve výrazu příliš dekorativní.
Ale i vy jste byl pokládán za formalistu…
Někde jsem kdysi napsal, že moje plastiky by se daly číst, že mají logiku a jasný vnitřní řád. Zkrátka, že tvary a jejich vztahy tam hrají zásadní vyprávěcí roli. To rozčílilo i slavného teoretika Jindřicha Chalupeckého, neboť pokládal přílišnou čitelnost díla za vadu, kdy forma je víc než obsah. S postupem času se moje tvorba divákům jeví jinak, duchovněji, snad je to už více znát.
Vy jste člověk věřící?
Ano, jsem praktikující katolík.
Jste slavný a úspěšný, o vaši práci je zájem. Myslíte, že příběh vašeho díla je lidem dostatečně srozumitelný?
Nevím, ale o to se umělec nemá ani snažit. Ocituji vám jednu větu, kterou se řídím celý život. Je od mého oblíbeného spisovatele Gustava Flauberta: „Hledati úspěchu znamená dobrovolně se kaziti a hledati slávy toť možná zahubiti se docela.“
Stanislav Kolíbal, sochař, ilustrátor a scénograf, se narodil 11. prosince 1925 v Orlové na Těšínsku. V letech 1945 – 1951 studoval užitou grafiku na Vysoké uměleckoprůmyslové škole a v letech 1951 – 1954 scénografii na Akademii múzických umění v Praze. Absolvoval řadu zahraničních stáží. V letech 1990 – 93 byl profesorem
Diskuze k tomuto článku