Malba Edwarda Hoppera Ranní slunce z Kolumbova muzea umění je k vidění v Gemäldegalerie Alte Meister. Spolu s některými Hopperovými pracemi na papíře je obraz dočasně vystaven v Drážďanech. Je to také poprvé, kdy muzeum věnuje expozici tvorbě tohoto amerického umělce, který ovlivnil řadu svých následovníků. Jeho obrazy se však také staly inspirací v oblasti literatury: U nás vyšly v českém překladu povídky na téma Hopperových obrazů v roce 2017 – v knize pod názvem Ve světle nebo ve stínu.

Jako mladý umělec cestoval Edward Hopper (1882 – 1967) do Paříže, kde často navštěvoval Louvre. Během svých pobytů i v jiných evropských městech studoval umění starých mistrů. Zvláště ho fascinovala holandská malba. Později se však snažil nalézt svůj prostor a projev ve vlastní – tedy americké tradici či přítomnosti: „Koneckonců, nejsme Francouzi a nikdy nemůžeme být, a jakýkoli pokus snažit se být takovým je popřít naše dědictví a pokusit se vnutit obrazům, který nemůže být ničím jiným než povrchním pozlátkem.“ 

Nyní si můžeme jeho mistrovství prohlédnout na slavné malbě, která je pod názvem Ranní slunce (s několika kresbami) k vidění v Drážďanech do 31. července.

Obrazový dokument o tomto díle je ZDE.

Edward Hopper byl jedním z prvních amerických umělců, kteří malovali zkušenost lidské izolace v moderním městě. V obraze Ranní slunce je modelem malířova žena Jo, která čelí přívalu světla celkem netečně a nalézá se spíše kdesi ve svých myšlenkách. Její pravé oko se zdá být nevidomé, což zdůrazňuje ženinu izolaci a zvláštní tesknou atmosféru. Také holá zeď a vyvýšená odluka interiéru nad ulicí rovněž naznačují bezútěšnost a samotu neosobního městského života.

Úvaha o Hopperově práci by byla neúplná, kdybychom se nepodívali na některé z jeho pozdějších obrazů, ve kterých jeho způsoby vidění a malby dosáhly plného rozkvětu. V souvislosti s jedním z jeho kompozic, Lighthouse Hill, vnímáme jeho již proslulou melancholicky „tichou“ atmosféru. Tohoto způsobu vnímání a prožívání světa však jednoznačně nedosáhla žádná ze zobrazovaných lidských postav. Teprve v Hopperových pozdějších dílech se objevil tento pohled také na člověka. Právě v Ranním slunci, namalovaném v roce 1952, je člověk poprvé zobrazen jako plně vnímající bytost; obraz úspěšně evokuje vztah mezi vnitřní realitou a vnějším světem.

V této době – na počátku 50. let – se malíř stával slavnějším, ale také stojícím již mimo aktuální modernistické směry. Hopperova práce byla představena na několika retrospektivních výstavách během jeho pozdější kariéry, zejména ve Whitney Museum of American Art v New Yorku; V roce 1952 byl vybrán, aby reprezentoval Spojené státy na Benátském bienále. Navzdory komerčnímu úspěchu a oceněním, které obdržel v letech 1940 a 1950, Hopper pocítil, že ztrácí přízeň kritiků, neboť škola abstraktního expresionismu již zcela ovládla umělecký svět. Nikdy nepostrádal jistou lidovou přitažlivost a v době jeho smrti v roce 1967 byl Hopperův odkaz již znovu přitažlivou postavou pro novou generaci amerických umělců zaměřujících se na realismus.

Více o Hopperově životě i kariéře se dočtete ZDE

prohlídka jeho newyorského ateliéru ZDE

nebo domu na Cape Cod ZDE.

-red-

foto: archiv