Výjimečné osobnosti přitahují pozornost, vymykají se navyklým stereotypům a zpravidla budí rozporuplné reakce. Jejich originální vidění světa i společnosti, ve které se pohybují, přináší nové a nekompromisní pohledy i podněty. Výtvarné umění je v posledních letech zaplaveno artefakty nejrůznějšího kalibru – většinou však máme co dočinění s prázdnými formami, povrchními gesty a zištnými strategiemi. Jejich autoři hledají a nabízejí spíše efekty, které ale příliš nerezonují s jejich vnitřními pocity a jasnými zásadami. David Černý (nar. 1967) je jiný.
Mediálně známý, vyslovuje se k nejrůznějším otázkám s citem pro pointu a provokativní, respektive vyostřenou gradaci. Může mu být vyčtena sebestřednost, avšak mimořádná pracovitost, dotažená kreativita a účinná sebeprezentace mu v žádném případě nechybí. Energie má na rozdávání. S jeho díly se můžeme setkat v prestižních galeriích a muzeích v mnohých částech světa. Jeho díla se stala významnými položkami globálních turistických průvodců. Sám okolní současné umění příliš nesleduje, zvláště odhmotnělé ba chudokrevné koncepty zásadně odmítá, ignoruje je nebo zesměšňuje. Ani znatelnější stopu transcendence či tajemství u něj nenajdete. Vlastně je to člověk i umělec pragmatický a vzácně cílevědomý; přátelé má spíše mimo okruh výtvarného umění a galerijního provozu, kterým by se cítil svazován a manipulován. Pádnou sochou či dominantním objektem vyjadřuje kontinuálně své jasně pojaté názory tvůrčí, osobní i občanské. Do ničeho si nenechá mluvit – je si umělcem, kurátorem i producentem v jedné osobě. Je autonomní, suverénní, ale umí i pochybovat. Cíleně pracuje se svými tématy: s nadsázkou, groteskností či alegorií je rozehrává a precizuje v patřičných technikách a dimenzích – i posouvá je ve výsledku do širších souvislostí a nezvyklých naléhavostí.
Ke svým tématům se vrací, modifikuje je, posouvá, dále domýšlí; vývoj výrazových prostředků spíše souvisí s vnitřní podstatou každého díla než s nějakým evolučně formálním tříbením. Každý sochařský objekt je mu naléhavým tázáním, varovným mementem nebo důmyslně artikulovaným vykřičníkem. Vznikají díla především s osobní motivací a vlastními zákonitostmi – většinou umístěná ve veřejném prostoru, a navíc rezonující s širší atmosférou společnosti, s jevy obecnější situace, s rysy upadající morálky nebo podivné přetvářky. Tedy takové práce spíše provokativně komunikují s aktuálními zdejšími či chronickými globálními problémy než s většinovým či pokřiveným vkusem. Takto uchopená nekompromisní díla ironická, sarkastická i alarmující budí obdiv stejně jako neklid. Svou povahou jsou, a mají být, dobově konfrontační, ale i více spektakulární či pozoruhodně experimentální, aniž by ztratila vtip a údernost. Jeho práce mohou být zábavné, ale nikdy nejsou myšleny nezávazně a jako pouhý žert. Černý, absolvent Vysoké uměleckoprůmyslové školy v Praze je hravý, nápaditý a vpravdě angažovaný tvůrce s mezinárodní působností. Svobodomyslný excentrik posedlý tvorbou. Jeho práce jsou nepřehlédnutelné, vtipné, důmyslné a kontroverzní. A takový je i jejich autor. K rozhovoru s Davidem Černým jsme se sešli poblíž Smíchovského nádraží – v areálu živě pulsujícího Meet Factory, místa četných aktivit, centra nezávislého umění, u jehož zrodu sochař stál a které je dosud jeho pražskou základnou.
Začínal jste jako mladý pankáč… punk je spíše vzdor a energie, ale kreativní zrovna moc není. Přesto jste se ještě před listopadem ´89 přihlásil na Umprumku. Jak jste se vyrovnával s tamním řádem, měl jste konflikty?
No… dostal jsem se tam napotřetí v 88, bylo to poměrně nejednoduchý. Jak to říct, no nechodil jsem s čírem, na patřičný vizuál jsem zas byl línej, spíš jsem byl mentální pankáč, chodil jsem na Pražský výběr, Visáče, Plexis…
Jaký obor jste na škole studoval?
Šel jsem na design. Vzhledem k tomu, že jsem maturoval z elektroniky a fyziky. Měl jsem na výběr, že pak skončím jako inženýr, ale ty dráty mě pak nějak začaly otravovat. Sice jsem si stavěl zesilovače, ale, říkal jsem si, že bych to zkusil nějak jinak.
Design v té době byl asi taky nejméně ideologicky zaměřen…
Právě, alespoň jsem si to myslel, bylo to poměrně pragmatický rozhodnutí, nehrozilo, že bych tam musel modelovat Lenina nebo nějakýho zmrda komouškýho ale po měsíci byl první průser.
Jste individualista, který ne s každým může vycházet… Měl jste ale přeci jenom kolem sebe nějakou pospolitost?
No, to bylo kolem Tvrdohlavých, to bylo to gró, se Stefanem Milkovem nebo Michalem Gabrielem jsme se znali. Ale já jsem udělal s kámošem Martinem Myčkou v ´88 první soukromou galerii v Praze. V Dejvicích jsme jí otevřeli v bývalý mini herně, byla to taková náhoda… tři měsíce to fungovalo, Standa Diviš tam vystavoval jako první, myslím že i Michalova žena, vystřídala se tam spousta lidí. A po třech měsících to vytřískali estébáci, ale ten barák se měl stejně bourat.
Prý jste měl, vy takový individualista, co dočinění se skupinou Pondělí… je to pravda?
Nejdřív byla výstava tzv. mimoškolní činnosti, tam jsem vystavil těch 25 hlav, to jsem byl v prváku, původně to byl koncept, který jsem dělal do tý naší galerie, ale protože to zavřeli estébáci, tak mě to zůstalo doma a na základě toho si mě vytáhl mezi starý tenkrát budoucí ředitel Technického muzea Janoušek, a ten dělal v „Pakulu“ výstavu, která se jmenovala Škleb nebo něco takovýho, a já jsem tam udělal takovou tu divnou velikou hlavu s vyplázlým rudým jazykem. Ale Janoušek zapomněl na to, že tam byl sjezd milicionářů a po třech dnech naběhli na tu výstavu a roztřískali to na cimpr campr, totálně to rozhadrovali. A přitom to byla povolená výstava… to bylo léto ´89.
A jak to bylo s tím Pondělím?
No, chlapci mě vytáhli, Pavel Humhal, který byl v prváku na Akádě, s kterým jsme se znali. Prý jestli příjdu na sraz v hospodě s kunsthistoričkou Milenou Slavickou… Bylo to vtipný. Tam začala říkat: „V úterý: prohlídka ateliéru, ve čtvrtek: konzultace a prohlížení západních časopisů, odpoledne: hodnocení tvorby minulého týdne, podání reportu na práci příštího týdne. A já jsem tam v tý putyce seděl, koukal jsem na ní a řekl jsem jim: „vy jste se úplně pomátli, to si děláte prdel.“
No, ona si myslela, že podobně jako Ševčíkovi, vás budou vyrábět…
No jasně. Tak jsem jim řekl: „Pondělí bylo dobrý, potkali jsme se v úterý, ale to bylo poslední.“ Tím to pro mě skončilo. Dodneška si to pamatuju, když jsem si říkal: „Buzerace jako ve školce, a já tady sedím dobrovolně! Tak to ne!“ Poděkoval jsem a tím to skončilo.
V ´88 začaly také vaše konflikty s režimem…
V souvislosti s nějakýma demonstracemi mi sebrali pas. Když mě sbalili, lítal jsem na rogalu a říkal jsem si, že zdrhnu do Rakouska. Ale to už byl říjen ´89, v Berlíně se už bořila zeď.
V tu dobu jste taky udělal Trabanta na nohách…
Tráboš… rychlý nápad, to byla výstava Dvorky v 90. roce, Kořán byl primátor.
Komunismus byl tedy dobrá zkušenost, která jasně odkrývala různé charaktery…
Byla to dobrá a šílená zkušenost, ale prožívat bych jí už nechtěl, ale to, co se teď děje, začíná tím zase trochu smrdět.
V roce 1991 jste udělal Růžový tank, to už jste byl definitivně superstar…
No, tam jsem měl těch patnáct minut slávy, Bylo to pozdvižení, od otce jsem si půjčil auto, a to mu pak fízlové zabavili, byli jsme celý tým, já jsem natíral tak dvě minuty, filmování….
Po výstavě ve Špálově galerii jste odjel do New Yorku…
Odjel jsem tam v roce ´9č na měsíc, na takový experiment. Proběhl jsem tam několik galerií, a to bylo poprvé kdy jsem se pokoušel někomu podstrkovat svoje „slajdy“! Pak Feldman…. Řekl, že je to super a pozval mě ke spolupráci, když už jsem byl doma, ozval se s výstavama v New Yorku, Chicagu a vyhrál jsem výběr Sorosova centra na jednoho člověka z východní Evropy.
Uvažoval jste, že v Americe zůstanete… co vás nakonec přimělo vrátit se?
Mělo to několik důvodů, tady jsem mohl víc dělat a věci realizovat… taky jsem byl trochu jako námořník, měl jsem jednu holku tam, druhou tady, bylo to komplikovaný…
Viselec, socha držící se nad propastí, intelektuál vyhlížející dění příštích let… až nedávno jsem zjistil, že je to Sigmund Freud. Sledujete psychoanalytickou literaturu – Freuda, Junga, Grofa?
Jestli se ptáte, jestli umím číst, tak číst umím. Něco jsem přečetl, u postele mám rozečtených sedm knížek, ale je to o času. Ale nejsem čtenář jako je Jarda Róna nebo Honza Hísek. Většinou když něco čtu, tak jsou to manuály k leteckým přístrojům. Trochu na hovno, pak bude klid.
Socha sv. Václava z roku 1999 v Lucerně a další vaše díla jsou věci pozoruhodné – obdivuji také, že se vám podaří, aby ty sochy zůstaly na místech na trvalo… chcíplý kůň pod knížetem, ostatně už je to zase aktuální.
No jasně, národnímu symbolu chcípl kůň. To je můj pohled na současný stav naší země. A s tím umístěním… něco se podaří, něco ne… Myslím že na rozdíl od svých kolegů artistů, mám jakousi bazální inteligenci a dokážu si spočítat kolik je pět a čtyři, dokážu používat excelovou tabulku a vím co to je DPH. Prostě mám nějaký technokratický myšlení, který tu a tam dokážu používat. A když jsem se rozhodl udělat továrnu, tak jsem udělal továrnu. To je celý…
Myslíte Meet Factory? Jak to funguje?
To je normální „ópéeska“, má svého ředitele, ale člověk se tomu musí občas věnovat, mě to zblajzlo mraky energie – chtěl jsem to udělat, postavit, sehnal jsem na to prachy, narval jsem do toho spoustu peněz ze svýho.
Co reklama?
Nesnáším, reklamáři jsou strašná svoloč, fakt je nesnáším. Mě už radši nevolaj.
Teď už děláte svoje věci jen na zakázku?
No, není to tak. Teď si chci udělat tři velký pětimetrový sochy jenom pro sebe, jen nevím, kam to nacpat. Těch ostatních projektů je spousta – od Tokia přes celou Asii, Evropu až do L.A. Těch má snad deset gigantických projektů.
Do jaké míry se na nich osobně podílíte?
Mám nápad, vymyslím projekt, udělám model, pak se to někde vyrábí. Technici jsou ale často vymyslet úplný kokotiny. Musím jim říct, jak by to mělo vypadat, jsou to dobří konstruktéři, ale s fantazií jsou dost na štíru, ono se ale musí pracovat dost s improvizací, takže u zásadních rozhodnutí musím být, řešení děláme spolu.
A co Národní galerie, jaké s ní máte vztahy dnes?
Teď jsme se domluvili s Jirkou (Fajtem), že bych v roce 2020 měl bych tam mít takovou dvojvýstavu – ve Veletržáku ve velký dvoraně a v současně ve Valdštejnské jízdárně.
A co říkáte na street artisty, kteří teď panují v galeriích? Není to trochu paradox, nejdřív takoví partyzáni a teď v kamenných galeriích…
To je to poslední, co by mě vadilo.
Vaše poslední věc ve veřejném prostoru je pražská Waltrovka…
Tam jsou ty tři koně…
Nějaký vrtule ne?
Jo, koně s vrtulí.
Co teď máte nového?
Pojďte se podívat do ateliéru, musím to ale rozsvítit. Některé z nich ještě nikdo neviděl. To je pár kousků ze série hlav – asambláží: portréty mých oblíbených vědců: Hawking, Oppenheimer, Darwin, Röntgen, Tesla…
Radan Wagner
psáno pro Revue Art, 2018
Diskuze k tomuto článku