Díváme-li se na básníkovu trojitou tvář od slavného oscarového výtvarníka a fotografa Cecila Beatona, vybavíme si možná také Eliotovu rozpolcenost. Tento držitel Nobelovy ceny za literaturu vnímal totiž naší civilizaci i ve „zlatých časech“ jako beznadějně pustou… ano, tak to viděl i ve 20. letech 20. století, v době rozkvětu všeho moderního ba avantgardního. Ostatně proto napsal v zoufalém rozpoložení svou slavnou Pustou zemi. Ač se usilovně snažil v psaní uplatnit vlastní „teorii odosobnění“, jeho životní zkušenost se přesto v tvorbě odrážela v různých osobních aspektech včetně sexuální frustrace, respektive nenaplněné lásky. Pustá země je báseň mimořádná pro celou oblast umění. Je výjimečná svým přiznáním existenční prázdnoty (ač s tím nemusíme souhlasit), dobového zakoušení „velkého nudného nic“ bez romantických iluzí, které nastalo po „smrti boha“ a zrození individualismu. Byla to Eliotova odvážná cesta i životní tápání, po kterém nakonec přijal bezpečí opět nalezené víry… Jako latentní křesťan se sklony k přírodní mytologii měl Eliot přeci jen na mysli transcendentální základ kultury. V tomto uvažování jej silně povzbudila slavná Frazerova „magická“ kniha Zlatá ratolest, která kompletně vyšla v letech 1906 – 15. To byla vědecká i kulturní událost!
Své nejslavnější dílo napsal Eliot na pomezí úžehu a šílenství v nepodařeném manželství, stal se uznávaným básníkem a přísným kritikem. Byl nenápadný, ale šokující, stál u zrodu moderní poezie, za kterou obdržel Nobelovu cenu, podle jeho knihy pro děti se hrál světově úspěšný muzikál. V těchto dnech si připomínáme 100. výročí prvního vydání jeho Pusté země.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku