Tomáš Císařovský připravil rozsáhlou výstavu pro Alšovu jihočeskou galerii v Hluboké nad Vltavou. Jeho obrazy patří k nejvýraznějším projevům české výtvarné scény od konce osmdesátých let. Zpravidla se odvíjejí v cyklech a originálním způsobem mapují osobní, společenská i historická témata. Malířova plátna jsou nezaměnitelná – přinášejí divákům potěchu i zamyšlení: mnohé nabízejí, konstatují, naznačují, ale také se ptají. V době příprav výstavy jsem položil malíři Tomášovi Císařovskému 10 otázek, které přibližují jeho dílo, pohledy i názory.

Tomáši, Tvá výstava se jmenuje „Každý den odvahu“… Co si pod tím máme představit?

Každý den odvahu? Radane, možná proto, že jak jsme v čase víc pokročili, je stále těžší každé další rozhodnutí… s tím nákladem toho všeho, co máme za sebou a co neseme na zádech. Ano, jistě, je to titul slavného filmu Evalda Schorma, s laskavým dovolením shůry jsme si ho vypůjčili. Šedesátá léta jsou pro mě obdobím dětství a tím i zdánlivé nevinnosti. Koneckonců poměrně často jsem si interpretoval filmové tituly, tentokrát s názvem přišel kurátor Martin Dostál.  No a zároveň se titul v kombinaci s obrazovým oběšencem nějak nechtěně trefil do doby, kterou pár posledních měsíců prožíváme.

Co bude přehlídka obsahovat a kolik obrazů nabídne… kam až do minulosti sahá tato retrospektiva?

Na výstavě bude představeno pětatřicet let malování, od roku 1985. Takže nejde o vysloveně retrospektivní průzkum, tam by se muselo ještě dobrých deset let zpátky přidat. Ale zajímala nás spíš celková soudržnost obrazů než pátrání v juvenielích. Na Hlubokou se svezlo asi 120 obrazů, samozřejmě se všechny nakonec nevejdou. Páteř výstavy budou tvořit cykly od Legionářského až po Havlovský, vše pak bude rytmizováno i méně známými obrazy.

Pro tak velkou přehlídku bylo potřeba dohledat u sběratelů různé obrazy. Podařilo se to?

Velká část majitelů naprosto bez problémů a ochotně obrazy zapůjčila, až na drobné výjimky. Našel se ovšem i sběratel, který dvoumetrový obraz ve svých nemovitostech nenalezl. No a zvláštní kapitolou jsou naše aukce. Zde vysloveně záleží na ochotě majitele aukční kanceláře zprostředkovat zapůjčení od anonymního sběratele. A to je ta past. Některé obrazy jsem musel na výstavě oželet a smířit se s tím, už je třeba v životě neuvidím.           Ale na druhou stranu jsou zde i nečekané zisky. Náhle se v Čechách objevil obraz z půlky devadesátých let, portrét newyorského manželského páru, sběratelů a mecenášů Whitney bienále, kteří se pravděpodobně rozvedli, a jak to tak chodí, obrazů se zbavili.

Budou na výstavě také nějaká nová díla? Ten historický prostor na Hluboké by mohl být pro Tebe inspirativní…

Mám málem trochu pocit, jako by řada mých starých obrazů byla ovlivněna historickým prostorem hlubocké jízdárny. Nemyslím ani tak formálně, jako spíš mentálně, zázemím paměti, psychologií našeho území.  Někdy dochází k setkání až úplně na těsno, třeba v případě portrétu Karla Schwarzenberga, který bude na návštěvě u svých příbuzných předků. Vysloveně nejnovější věci vystaveny nebudou. Přes rok maluji nový cyklus, budu ho chtít nejprve po dokončení vystavit vcelku.

Už jsi měl pár podobných výstavních ohlédnutí… co to s Tebou dělá vidět to takto pohromadě?

Já myslím, že povaha mé práce si často volá po vystavení v hlubším časovém řezu.  Nějak, dílem intuitivně, dílem vědomě, si udržuji ve své práci jistou návaznost, a i určitý rytmus. Pak je to také o tom, že mám pocit, že se obecně čím dál tím víc zkracuje paměť. Co bylo v osmdesátých letech se už moc neví, tedy pokud to někoho vůbec zajímá. Pořád věřím že tento typ výstavy neberu příliš narcistně, spíš si připadám jak v Sixtinské kapli. Tedy ne jako velký Michelangelo, ale jako nahý před posledním soudem. Jedno dobré to ale rozhodně přináší. Máš šanci se kouknout ještě i trochu dopředu, s vědomím že ta brázda za tebou je výrazně delší, a pokusit se ještě s tím vším něco dělat. 

Nikdy si neustoupil z klasické malby (i když byla v ohrožení, respektive dočasně v nemilosti). Jsi tradicionalista nebo prostě jen malíř?   

Osobně slovo tradicionalista příliš nevyhledávám, má pořád takový trochu žlukle pejorativní nádech. V osmdesátých letech se mi líbilo označení postmodernista. Mělo v sobě jak zkušenost moderny, tak přes italskou transavantgardu vztah k mysteriu starého umění a zároveň reflektovalo nejistou pozici současného člověka. Později se z tohoto označení stala málem intelektuální nadávka. Ale ano, samozřejmě, miluji tradiční umění, dobře malované obrazy nade vše!  Takže si bohatě vystačím se slovem malíř.

Věříš na vývoj v dějinách umění nebo se vše opakuje, sleduješ aktuální dění? Cítíš se být solitérem?

Často se zdá, že se vše jen opakuje, ale v případě dobrého umění je to klam. Podobný klam je ovšem přesvědčení, že umění jde cestou vývoje. To nejsoučasnější umění má tendenci reagovat na množství nejrůznějších tezí a dobových problémů, které jsou ovšem často zřetelněji artikulovatelné v jiných oborech. A to je, řekl bych, cyklický jev, který se v určitých dobách právě opakuje. V této situaci mi přijde prospěšné stát trošičku stranou, často se této pozici říká solitér, ale ani v tomto slově se moc příjemně necítím. 

Jsi schopný formulovat své záměry a myšlenky… Neuvažuješ o knize textů či nějaké jiné formě publikace?                                          

Můj otec jednou rukou psal teoretické práce, druhou rukou se zabýval malováním a plastikami. Trochu mám díky jeho naturelu ke psaní odstup, všímal jsem si, že teoretici tě chtějí vidět raději jako praktika a výtvarníci zas jako psavce. Ale ne, nakonec by se měl každý, alespoň trochu schopný, pokusit napsat třeba nějakou formu vzpomínek. Uvidíme.  Těžko jen odhadnout ten pravý čas, kdy máš už určitý nadhled, ale zároveň si ještě něco pamatuješ. 

Ovlivňuje nějak Tvůj osobní život malování a případně i témata?

Řekl bych, že mám osobní život s tím profesním naprosto svázaný. Jedno vždy souvisí s oním druhým a navzájem se prostupuje. Někdy beru do obrazu to nejbližší, jindy zas to trochu víc vzdálené, ale pak často bývám překvapen, jak je to stejně všechno natěsno. Maluješ lidi a jevy zdánlivě naprosto jasné a čitelné, a nakonec odcházíš od obrazu stejnak s nevyslovitelnými pocity.  

Co Tě baví a co trápí? Cítíš se být spokojený?

Nevím, netuším, jestli člověk, který se zabývá uměním, může být nějak výrazně a trvale spokojený.   Vždyť energie, z které díla rostou, vzniká třením těch hlubinných ker, které zraňují a hladí zároveň.  Přitom se ovšem snažím nezapomínat jaké mě vlastně potkalo obrovské štěstí, že se mohu celý život zabývat hlavně tím, co mě pořád především ohromně baví. 

Radan Wagner   

    

Tomáš Císařovský – Každý den odvahu / kurátor: Martin Dostál

Tomáš Císařovský (nar. 2. ledna 1962 v Praze) je dnes jedním z nejuznávanějších českých malířů. Maluje zásadně klasickou technikou – olejem na plátno, blízký je mu i akvarel či kvaš. Na výtvarné scéně se prosadil v postmoderní druhé polovině 80. let svými historizujícími obrazy, portréty a figurálními výjevy, při čemž vždy zřetelně akcentoval dějinný či sociální kontext zobrazovaného tématu. Ke konci 90. let pak rozšířil svůj záběr na krajinu, traktovanou rovněž svébytnou Císařovského obrazovou řečí. Ta by se dala charakterizovat koloristickou a malířskou hutností, přesnou volbou barevné škály a stylizovaně realistickou obrazností, odkazující nejen na konzervativnější větev malířské moderny 20. století či k americkému pop-artu, případně k socialistickému realismu, ale také například k byzantské, gotické, raně renesanční či barokní malbě nebo k antickým římským mozaikám. Kreativní a malířsky pevná syntéza umožňuje komunikovat Tomášovi napříč stoletími se současnými tématy a současným divákem, kterého překvapuje stále novými možnostmi tak tradičního média, jakým je malba. Tomášovy obrazy mají v sobě intenci vizuálně vyprávět příběhy, které se vztahují k naší zkušenosti a k našemu cítění, a současně přinášejí filosofický rozměr a úvahy nad podstatou a smyslem naší existence.

Hlubocká výstava v legendárním prostoru Zámecké jízdárny se zaměřuje na Tomášovy práce z celého malířova tvůrčího života a postihuje tak všechna důležitá témata a žánry, kterým se Císařovský věnuje. Osu výstavy tvoří výjevy z naší dějinné a sociální historie za více než jedno století. Počíná se habsburským sklonkem naší rakousko-uherské minulosti, pokračuje přes osobně mytologizovanou legionářskou historii, obrazy ze života Tomáše G. Masaryka, temnotemnou strunu okupace, temnokřivá léta padesátá, nevynechá nadějně smyslné záchvěvy liberalizujícího osmašedesátého, groteskní normalizaci, naivní retrobudování kapitalismu a návrat české šlechty, a zakončí historickou malířovu osu barokizující oslavou života a osobnosti Václava Havla. Jestli se po něm opět rozvíří spíše kalné vody humanoidní destrukce, to si můžeme domýšlet v řadě obrazů, které akcentují jemné i napjaté sociální vztahy, vibrující existencionální neskutečnost přítomnosti, poustevnické osamocení a překvapivé momentky téměř absurdního brusu. V intencích malířova přesvědčení o smyslu portrétu a jeho snaze vitalizovat jeho už už téměř nepřítomnou přítomnost se dostává i na umělce samotného, jeho rodinu či okruh uměleckého provozu, tak báječně spjatý s devadesátými léty a nenahraditelnou Tomášovou domovskou Galerií MXM na pražské Malé Straně. 

Náš život se odehrává v krajině, i Tomáš se pouští stále a znovu do krajiny, putuje krajinou, někdy až nebezpečně blízkou, jindy tak vzdálenou, že dál už nic není, jen návrat domů, s cestovními skicáky plnými poznámek a črt a akvarelových momentek. Možná, že tato romantická pozice je výlučná, umění se možná od ní odklání, ale Tomášovy krajiny jsou tady s námi, jak české, tak i ty tropicky vzdálené, geograficky exkluzivní, přesycené dechberoucí vizualitou, s vysokým nebem nad naší zázračnou zemí, ještě stále osídlenou námi, pozdními lidmi, kteří postávají před obrazy, aby jim nezevšedněl, nezblběl a neutekl život.  

Foto: archiv, Erika Bornová a Tomáš Císařovský