Můžeme říct, že fotografie v nové knize zachycují dobovou a tolik očekávanou svobodu, život bez cenzury, hravost a lidovou zábavu. Na druhou stranu lze také konstatovat, že tyto černobílé snímky jsou dokumentem náhle uvolněných pudů, mravů a vlády peněz. Máme zde tedy dvě protilehlé možné charakteristiky – rozevřené nůžky mezi rámující doklad doby nedávno minulé a dodnes čímsi rezonující… Mezi těmito dvěma extrémy se nalézá autor fotografií – spíše pozorovatel než mentor, zpravodaj nastalého dramatu. S ním jsme se v následujícím rozhovoru zaměřili především na prožitou atmosféru, vzpomínky a technickou (taktickou) stránku věci – tedy na samotný proces fotografování, ale i přípravy a dozvuky. Je tedy jen na divákovi, co to s ním udělá… jaké soudy vynese nad výslednými snímky shromážděnými v knize Sex po převratu / Divoké devadesátky. Možná se divák – čtenář nadchne, možná podiví nebo zastydí, v každém případě mají snímky nejen dokumentární hodnotu, ale dodnes i přímý autentický náboj. S jejich autorem – fotografem Jaroslavem Kučerou jsme si povídali pro Art Revue o nevšedních okolnostech jejich vzniku. Mnohé jsme v devadesátkách osobně zažili, pro mladší budou některé informace nové…
Společným jmenovatelem vaší nové knihy fotografií je sex, přesněji řečeno: nahota v českém veřejném prostoru (oslavovaná, všední i prodejná). Časově se jedná o snímky pořízené zhruba v letech 1990 – 2001, v době nabyté svobody a rodící se společnosti západního typu s jejími výhrami i prohrami. Zlomový čas. Byl jste si tehdy vědom té unikátní, nutně však dočasné doby nebo si její výjimečnost uvědomujete až zpětně?
Tehdy mě ani nenapadlo, že může jít o uzavřený celek, natož o knihu, kterou někdy vydám. Fotografování „sexu po převratu“ bylo z počátku součástí práce pro časopisy, ale taky součástí práce na jiné knize. Při první reportáži pro Reflex v bývalých Sudetech jsem se rozhodl, že budu do pohraničí jezdit a fotit život lidí, kteří se sem, po vysídlení tří milionů sudetských Němců, vrátili anebo bez kořenů odevšad přivandrovali. Devastaci z doby komunismu bylo vidět na první pohled. A samozřejmá příhraniční prostituce toho všeho byla součástí. Od roku 2002 jsem vydal několik knih, včetně Sudet. Teprve nedávno jsem si uvědomil výjimečnost sexuálního boomu „divokých devadesátek“ a připravil k vydání knihu Sex po převratu.
Tak to bylo dobré rozhodnutí… V knize z fotografií čiší celkem uvolněná-snad až pozitivní či alespoň zábavná atmosféra… genderová otázka nebyla na pořadu dne, z tváří odhalujících se žen nejsou znát stopy využívání, ponížení či frustrace z nabízené nahoty… Bylo tomu tak z vašeho pohledu i ve skutečnosti?
Opravdu si nevzpomínám, že by nějaká slečna, ať to byla polonahá hosteska, striptérka, prostitutka trpěla ponížením, že vlastně prodává svoji nahotu, případně i tělo. Samozřejmě s případy násilné prostituce ze strany gangů jsem do styku nepřišel a vím, že se to dělo. Hlavně dívkám, které přivezli z východních států.
Bára seděla u baru, pila pivo. Pak se mě zeptala, kdy ji budu fotit. Říkám, teď to není ono, nejlepší by bylo, kdyby se něco dělo. V tom se chtěla napít, ale ty černé rukavice byly moc kluzké. Půllitr ji vyletěl z ruky a … foťák jsem měl stejně v brašně. Tak jsem pomohl aspoň sbírat střepy. Jak jsem se doslechl, terapie hostesky jí moc nepomohla a zase skončila na drogách.
Tedy pojďme do nám známějšího prostředí… Zvláště pozoruhodné jsou snímky ze zdejších hospod čtvrté cenové skupiny, které jakoby převzaly program z noblesních kabaretů či striptýzových barů. Servírky zde v zakouřeném prostředí obsluhovaly „nahoře bez“ – navíc občas následovala kulturní vložka: obnažený tanec uprostřed štamgastů – mezi stoly či dokonce vleže na podlaze… Sám si pamatuji ceduli na Smíchově upozorňující na pravidelné úterky s tímto výdobytkem a programem… Byl to běžný hospodský úkaz té doby, nebo se muselo přeci jen hledat?
Objektivně nemůžu říct nakolik to bylo běžné. Já jsem jezdil jen do hospod, kam hostesky vozila agentura bratří Prišťů, ale je fakt, že v těch hospodách, třeba původně krachujících, se tržby zvedly až třikrát. Od známých vím, že tuto obsluhu zavedlo spousta hospod i mimo Prahu. A pokud štamgasti a majitelé chtěli, hodinu před půlnocí slečna, která před tím roznášela pivo, za další honorář předvedla striptýz a rozparádila chlapy na cestu domů.
Jestli se nepletu, fotil jste tento „polistopadový sex“ také pro časopis Reflex… Dostával jste od pořadatelů pozvání, tipy nebo zvláštní výhody? Měl v tomto ohledu Reflex při uveřejňování nějaké hranice odvážnosti, respektive únosnosti?
Pro Reflex jsem fotil jako externista asi první dva roky po jeho vzniku, a polistopadový sex určitě nebyl prioritou ani redakční, ani mojí. V podstatě pro mě spolupráce s časopisy byla jen koníčkem, žít z honorářů se nedalo. Co bude obsahem jednotlivých čísel určovalo vedení na základě typů redaktorů na poradách. Nahota zakázaná nebyla, porno vylučuju, naopak mnohdy mohla zvýšit i prodej čísla.
Chlápek ve vojenském pozoru sice klopí zrak, ale ví, že za moment bude bohatší o 10 tisíc, které mu předá vnadná modelka časopisu Lehké erotické osvěžení (LEO), u kterého se patrně osvěžoval, než ty prachy v jejich soutěži vyhrál…Pohov!!!
Prague – LEO; 1990
Slavný moderátor Alexander Hemala si odskočil z televizní obrazovky mezi polonahé krásky a moderoval striptýzovou soutěž časopisu LEO.
Asi se budete divit, ale Roberta jsem fotil do seriózního časopisu Mladý svět, jako tehdy už známého pornoherce, kterému se, v době největší slávy, říkalo český Rocco Siffredi, což byla v tomto „průmyslu“ jednička ve světě. Tady jsem ho se slečnou vzal do prázdného činžáku s požadavkem, aby jen kašírovali styk (neposlechli mě…). Co je napsáno na plakátku s Havlem, jsem zjistil až doma.
Tedy zpět k samotnému dokumentování… Atmosféra těchto zábav vypadá na snímcích celkem nerušeně, dokonce jste fotil vám pózující ženy v zákulisí. Měl jste nějakou taktiku, jak nerušit, a dokonce v klidu fotit?
Slovy agenta Jamese Bonda z MI 6, měl jsem povolení… fotografovat. A v tom je řečeno vše. S modelkami jsem mluvil, s pořadateli taky a oni mě brali jako „inventář“ nutný pro reklamu. Tak to mají novináři pořád, byl jsem svým způsobem zástupcem sedmé velmoci.
První pánský striptýz mě moc nenadchnul. Spíš to byl trapas.
Když po svém krajanovi-striptérovi nastoupila na parket polská striptérka, a ačkoliv to nebylo kdovíjaké představení, přece jen to byla žena.
Pod vašimi snímky jsou navíc doprovodné texty – komentáře příběhů (někdy i s křestními jmény) dokládající vaši empatii a zaujetí děním kolem. Co jste si například ještě vyslechl?
Nejsem introvert, rád s lidmi mluvím na rovinu, ptám se, a pokud chtějí, tak o sobě mnohé řeknou. Tedy, já taky. Ale většina příběhů je spíše o mých zážitcích, o situaci na místě, než co mi řekla fotografovaná osoba o svém životě. Třeba příběh krásné prostitutky Andrei, který mi na lavičce v parku prozradil její pasák, zvaný Benzín, když Andrea „šla do práce“. Prý byla vdaná v Karlových Varech a v Chebu si vydělávala. Nebo příběh kluka až z dalekého Rostova na Donu, prostituujícího se na Hlavním nádraží, který znám od street workera László Sümegha. Jednou jsem si zahrál na pasáka. To když jsem v teplické restauraci poznal Lucii, kde seděla na klíně albánskému mafiánovi (kdo to byl, mi prozradila cestou), která mi řekla, že večer jezdí „pracovat“ do Dubí. Tak jsem pro ni zajel a do Dubí ji večer odvezl a tam fotil, jak stopuje náklaďák. Příběhy jsem vyslechl, v hlavě zaznamenal, ale jak se říká: lidi toho napovídají…
Že Andrea dojížděla za „prací“ z Karlových Varů, mi prozradil její pasák, cikán jak hora, přezdívaný Benzín. Seděli jsme spolu na lavičce v parku, když se zjevila tahle kráska a Benzín mě varoval, abych ji nefotil, že o jejím novém džobu manžel neví (možná jen kecal). Když se od nás začala vzdalovat, zavolal jsem na ni a… zakažte foťáku, aby si necvaknul, když je všechno jak na dlani.
S Lucií jsem se seznámil na obědě v jednom teplickém hotelu. Seděla nějakému chlápkovi na klíně, se kterým chtěla vyfotit. Rovnou jsem se zeptal, jestli zná E 55. A ona na to, že tam má u jedné hospody svůj plac. Tak jsem ji večer naložil a jelo se. V autě mi prozradila, že ten její milenec v restauraci byl albánský mafián, pasáka dělal Lucii jako vedlejšák
Kráska z Ukrajiny, černovlasá Mirka, byla u personálu i hostů velmi oblíbená. Jako hosteska si vydělala dost peněz, aby mohla živit rodinu na Ukrajině. Ale tady udělala s harmonikářem výjimku.
Většinou se jednalo o dívky a ženy, méně již o muže… ale přeci jen se v těchto lidových striptýzech také objevovali… pozoroval jste v atmosféře či zvyklostech nějaké rozdíly?
První mužský striptýz jsem zažil v Karlových Varech z kraje roku 1990 ve sklepním baru Kakadu, kde taky vystupovala striptérova polská rodačka. Tehdy to moc neuměli, a většinové cikánské obecenstvo taky nebylo na výši. Hned v roce 1990 jsem byl v porotě o nejlepší striptérku na 1. Erotickém veletrhu v Praze na Smíchově, společně se Sárou a Janem Saudkovými. Do soutěže se přihlásilo 10 striptérek a sedm jich před začátkem uteklo, jako ve filmu Hoří, má panenko. Takže jsme vybrali první, druhé a třetí místo. Nahlásil jsem to pořadí moderátorovi. Ten to popletl a tu druhou vyhlásil jako první. Běžel jsem za oponu a řekl jsem mu, že je to obráceně. Holky mě zaslechly a začaly se rvát o hlavní cenu, což byla šála boa. Nevím, jak bitva dopadla, protože jsem radši zmizel.To byl rok 1990, v pozdějších letech byly striptýzy už mnohem profesionálnější, bylo víc peněz a taky víc krásných děvčat.
Na Slovence Leně Žažové, jako 1. Miss monokiny ČSR, se shodla jednoznačně celá porota. Její skvělá postava a pevné čtyřky oslnily určitě i mě (prý jsme s grafikem Frantou Flašarem byli v porotě, což mi Franta nedávno připomněl), takže děvče mohlo vyrazit se sponzory „kolem světa“. Franta s ní měl nějaké plány a když jí po delší době zavolal, tak si mu Lena postěžovala, že ji na té cestě chtěl každý ošukat.
V knize jsou také dokumentární snímky polonahých hostesek na mítincích politické strany NEI (časopis NEI Report), krásky jsou vidět i na tiskových konferencích erotických časopisů a dalších dnes celkem nepředstavitelných událostech. Třeba politická strana a erotika… to mysleli její představitelé vážně, co si od toho slibovali? Jak dlouho jim ta aktivní „politika“ vydržela?
Asi z počátku to moc vážné nebylo. Ve vedení bylo i několik ambiciózních právníků a nové noviny NEI Report se svým 400tisícovým nákladem vydělávaly dost pro všechny. Tak proč nezkusit politiku, když je strana bohatá. Nakonec se přeci jeden člen strany, sexuolog Radim Uzel, dostal aspoň do zastupitelstva magistrátu. Postupem času se začaly objevovat jiné erotické a porno časopisy a sláva NEI Reportu klesala, až někdy v prvních deseti letech novém tisíciletí skončila. Kdo všechno zprvu převálcoval byl zakladatel porno časopisu LEO Pavel Kvoriak, který se s dalšími majiteli podobných časopisů už v roce 1990 zúčastnil první a tuším, že poslední velké a „výživné“ tiskové konference podobných tiskovin. Novináři taky přišli všichni. Bodejť ne, vždyť nás tam obsluhovaly dívky nahoře bez.
„Už je čas…“, ťukal si na hodinky pořadatel a připomněl mi hlášku z filmu Marečku podejte mi pero, když popoháněl striptérku, aby šla na jeviště.
Příjemný bonus… Další kapitolou byly erotické plesy nebo pořádání erotické Miss časopisu Leo, který zlákal nejednu hvězdu i ze showbyznysu. Chlapi, kteří se veřejných zábav byli ochotni zúčastňovat se jistě bavili… ale ženám se jejich úloha také zamlouvala?
To je spíš otázka pro psychologa. Možná by trochu pomohlo porovnání počtu členů politické strany Nezávislé erotické iniciativy z roku 1990. Mužů bylo 83 %. Mnoha ženám určitě lichotilo, že byly středem zájmu a výše honorářů taky nebyla zanedbatelná. Což asi byl taky silný motor. Myslím, že toto platí pořád, ale o dnešním pohledu určité části společnosti na úlohu žen v tomto odvětví se neodvažuji spekulovat.
Praha, Senovážná ulice – tisková konference erotický časopisů; 1990
Erotika hýbala republikou, na každém stánku se prodávaly erotické a porno časopisy, a tak na sebe nenechala dlouho čekat i reklama prostřednictvím oficiálních, “seriózních“ tiskovin. Na tiskovce byli všichni, někteří nalákáni i „obsluhou nahoře bez“. A na vyvýšeném pódiu, u dlouhého stolu samozřejmě nemohl chybět vydavatel časopisu LEO (lákavé erotické osvěžení) Pavel Kvoriak, kterému se časem podařilo vybudovat doslova impérium erotických a porno časopisů.
Sexpráci, Sexu zdar a erotice zvlášť, S erotikou na věčné časy a nikdy jinak. To byly poněkud poupravené známé pozdravy z minulosti, kterými se měli zdravit členové nové partaje.
Hned po listopadu 1989 slovo svoboda pro mnohé čímany znamenalo svobodu sexuální, veřejnou. A vydělat na tom prachy. Několik časopisů s nahotinkami se už v trafikách prodávalo, ale což takhle založit erotickou, politicky laděnou stranu. V únoru už potom stačilo mít pár tisíc podpisů, které sbíral v podchodu na Václaváku, společně s Jaroslavem Malým i můj jmenovec Vladimír Kučera, a podpisy pak s žádostí dát na Ministerstvo vnitra, pak netrvalo dlouho a první československá „nezávislá“ strana byla na světě.
Koncem února „zerotizovaní“ delegáti přijeli na 1. sjezd NEI do Edenu, kde je vítaly hostesky „nahoře bez“. Ale jak vidno na fotografii, bylo složení delegátů genderově naprosto nevyvážené. Mužů ve straně bylo 83 %.
Samozřejmě máte v knize i Sudety coby výkladní skříň tehdejšího erotického / cestovního ruchu. Vaše komentáře pod fotkami jsou výtečné. Nicméně, bylo tam focení nebezpečnější? To už byl přeci jen drsný svět prostitutek a pasáků…
Nebezpečí jsem se snažil vyhýbat. Z dnešního pohledu jsem asi měl kliku. Ukazovat se s foťákem na krku v erotických klubech (bordelech), ukecávat majitele, pasáky, prostitutky, mi nepřipadalo tak strašné ve dne, ale večer se mohlo stát cokoliv. Když mi v Dubí policajti říkali, že jsem šílenej, že tam každou chvíli nemůžou někoho nalézt, včetně nějakého jugoslávského fotografa, tak mi zatrnulo, ale stejně jsem hned šel do baru Venezia, dal si kafe a kecal s majitelem nevěstince. Před pár měsíci jsem se vrátil na místo činu a ten bar je tam pořád, dvě holky tam taky jsou a skvělej chlap, současný majitel mi říkal, že v 95. roce, kdy jsem tam jezdil, klub vlastnila drsná cikánská rodina, a ne nějak Jugoslávec, jak se mi ten slušně vypadající chlap představil tehdy. Ale rozuměli jsme si a fotit jsem mohl, tak co…
Normalizační marasmus byl vystřídán divokým probuzením, nastal život v jeho syrové podobě… Někdo devadesátky vzývá coby historický i kulturní unikát, jiní se domnívají že nebyly zas tak přívětivé a inspirující… pro vaši knihu v každém případě přinesly spoustu možností a materiálu…
Možná jsme měli dost naivní představy o náhle nabité svobodě, ale je dobré, že nějaká přišla. Byť se všemi negativními prvky privatizací, mnoha restitučních zlodějin, gangsterismu i toho sexuálního boomu, a nakonec i poklidného rozdělení republiky na dva státy, bez jediného výstřelu a nenávisti, tak jako jsme to sledovali v Jugoslávii. Kdyby devadesátky nebyly, fotil bych pořád lidi a zaznamenával jejich vyprávění a historii tak, jak jsem to dělal i v době normalizace. Ale ony velmi inspirativní byly. A já jsem opravdu rád, že jsem je prožil s foťákem na krku a mohl je připomenout a ukázat lidem. Minulá kniha Klid před bouří měla podtitul Jak jsme žili za normalizace a ta současná ukazuje, jak jsme žili v devadesátkách. O příštím desetiletí žádnou nechystám.
Holky vyhlížely zákazníky a já jsem, jako kdysi ve škole, vyrušoval. Poznámku do žákovský knížky jsem tady nedostal.
Z Německa se blíží auto, je léto, tak proč si nevyšlápnout.
Je ještě nějaké období, které bylo z vašeho pohledu mimořádné a pro fotografa vděčné?
Jednoduchá odpověď: když jsem byl mladší, silnější, což byla doba normalizace, čili sedmdesátky a osmdesátky. A odpověď je v knize Klid před bouří. Genius loci staré, otřískané Prahy je pryč, turismus a byznys ho zničil. V centru Prahy to bývalo jak covidu o 30 let později. Ticho, klid, žádný řev milionů turistů, bezohlední rozjivenci na koloběžkách, nebo v historických“ autech, nemožnost parkování pro místní a tisíc další nepříjemností pro obyvatele. Taky proto jsem byl šťastný, že jsem před patnácti lety mohl několikrát vyrazit s Garikem Avanesjanem na cesty po Armenii a na Ukrajinu, kde zdaleka nebyl „pokrok“ tolik znát a lidi byli skvělí. Bůh ví co „krásného“ nás ještě čeká…
Byla to asi opravdu evropská rarita, kdy malí kluci šli tátovi do hospody pro pivo a mohli si beztrestně zašmírovat. Ale jeden z nich mi říkal, abych to nedával do novin, že by ho táta zabil
Jak bylo zvykem, některé hostesky roznášející pivo v hospodách „nahoře bez“, za příplatek před půlnocí odhodily zbytky oděvu a předvedly lačným štamgastům striptýz. A aby v tom nebyly samy, vytáhly z „publika“ nešťastníka, kterého postupně (spíše potupně) vysvlékly a použily jako rekvizitu. Tady se oním stydlínem stal polský gastarbeiter, který si původně chtěl v hospodě něco užít. Když se mu „nadupaná“ Andrea posadila na klín a strčila mu svoje pětky pod nos, tak ten „jeho“ mu, dle výrazu, zalezl ještě hlouběji do těla, a v duchu prosil Pána Boha o vysvobození. Ona pak poletujíc po hospodě, nechala fešáka na židli sedět jako „kůl v plotě“.
Devadesátky přinesly do veřejného prostoru „zalidnění“ a covid tedy naopak „vylidnění“. To jste jistě coby zaznamenávající pozorovatel spokojen. Co se dá ještě čekat v době zahlcené tolik vzývanou vizualitou, mobilitou i potřebou být stále informován nebo spíše rozptylován?
Pro fotografa historické architektury byla doba covidu požehnáním. Tak prázdnou Prahu už asi nezažijeme. Proto jsem denně lítal po Praze, abych stihnul fotit jindy nemožné. Ale to bylo asi jediné, na covidu pozitivní, to snad nemusím rozpitvávat. Ostatní vzývané záležitosti nechám bez komentáře, snad jen, že nejen fotografie je, podle názoru mnoha odborníků, díky umělé inteligenci „mrtvá“.
Tak uvidíme… Jaké jsou vaše další plány?
Léta mám připraveny ještě dvě menší knihy k vydání v edici Černobíle (Mělnická vinárna a Moldávie). Ale po té poslední knize (dovolím si zavtipkovat), kdy jsem slovy herce Duška „přišel s nabídkou kvalitního sexu“, nemám nejmenší chuť se do vydávání pouštět. Chtěl bych po třiceti létech opět vyrážet do „Sudet“ a zjistit, jak jsem se mýlil v místních devadesátkách. Ovšem přenocování v hotelu Pupp za cca 150 Kč jako to bylo v roce 90 asi nedostanu. Kapitalismus se už rozjel naplno.
S Jaroslavem Kučerou rozmlouval Radan Wagner (červenec 2025)
foto: Jaroslav Kučera a archiv autora
Diskuze k tomuto článku