„Téměř dvoumetrová štíhlá postava“, jak píše Bohumil Hrabal ve svém Něžném barbarovi, má svůj předobraz v jeho příteli – výtvarníkovi, dělníkovi a experimentátorovi všeho druhu. Tento „dandy v montérkách“ zazářil jako kometa – jeho krátká životní dráha byla nevídaná. Před dvěma roky vyšla pozoruhodná Boudníkova monografie Zrcadlo vnitřního života od Evy Čapkové, nyní si můžeme tohoto obdivuhodného grafika a teoretika přiblížit knihou Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1952–1968.
Doba minulá však takovým solitérům nepřála, socialistický realismus, neškodná průměrnost a budovatelská propaganda se staly obecným diktátem. Boudník šel cestou skutečného prožitku. Také on se však obracel k obyčejným lidem, od kterých však očekával aktivní vnímání a představivost. V roce 1947 dokonce sepsal několik mírových provolání „Národům!“, která soukromě vytiskl a šířil. Následně šel ještě dále, když psal své Manifesty explosionalismu, v nichž provolával bezprostřední prožívání a osvobozující tvoření.
„Rozhlédněte se kolem sebe! Na špinavou zeď, mramor, léta dřeva… Co vidíte, je vaše nitro. Nepodceňujte skvrny. Objeďte je prstem, překreslete na papír…, zmocňujte se svého nitra. Proč se dávat stále více ovlivňovat cizími vzory a epigonsky se jim plazit u nohou? Tvořte z vlastních podnětů. Máte co světu říci!“ Taková a podobná nabádání psal Boudník ve svém Prvním manifestu explosionalismu již 24.března 1949. O vše se chtěl podělit. Také tato prohlášení posílal mladý nadšenec na mnoho pražských adres, ale třeba i do Paříže. V tomto rozletu byl ale povolán k výkonu základní vojenské služby, kde nadále hlásal své vize – a tak byl pro „nezpůsobilost“ z dalšího působení v armádě propuštěn.
Opravdovostí a novátorstvím převyšoval ostatní, vše prožíval jako jeden celek. Stálo ho to hodně sil, odhodlání, nakonec i psychické vyčerpání. Zanechané dílo, svědectví doby i vzrušující osobní příběh ale zůstávají….
V těchto dnech vychází v nakladatelství Revolver Revue další kniha věnující se tomuto dnes již slavnému výtvarníkovi. Kniha nazvaná Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1952–1968 přináší výbor z korespondence, kterou Vladimír Boudník (1924–1968) adresoval přátelům v letech 1952–1968, tedy až do své smrti. Navazuje na svazky edice Vladimír Boudník a přátelé, vydané galerií Ztichlá klika. Boudníkovy dopisy vynikají mimořádnými literárními kvalitami, jsou rovněž cenným svědectvím o osobnosti a životě tohoto výjimečného tvůrce v době padesátých a šedesátých let 20. století a také pronikavou reflexí společenského a uměleckého prostředí a kulturního provozu. Korespondenci volně provázejí fotografické portréty Vladimíra Boudníka a výběr jeho výtvarných prací.
Vladimír Boudník a přátelé: Milan Albich – Egon Bondy – Zdeněk Bouše – Milan Bubák – Bohumil Flora – Josef Hampl – Bohumil Hrabal – Eliška Hrabalová – Jindřich Chalupecký – Čestmír Janošek – Oldřich Jelínek – Luboš Jína – Jan Koblasa – Jiří Kolář – Eduard Ovčáček – Jaromír Pergler – Marie Reegenová – Jan Steklík – Vladimír Stračovský – Jiří Svoboda – Stanislav Vávra – a další. Knihu Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1952–1968 lze koupit zde.
Manifest explosionalismu
Grafik Vladimír Boudník (1924 – 1968) se vyjadřoval originálními technikami, ale i teoretickými texty – vlastními manifesty. Byl jedinečným českým solitérem, avšak svými projevy se podvědomě dotýkal mezinárodního aktuálního dění. Jeho schopnost vidět nervy „jiného umění“ byla stejného druhu, jaký představovali Wols, Pollock, Dubufet, Tápies a další. Boudníkův „explosionalismus“ však na rozdíl od cizích avantgard hlásal v romantické víře, že umění se může stát aktivitou všech. Ve svých pouličních akcích, kdy předváděl vlastní kresby na skvrnách omítek, byl dokonce předchůdcem happeningů v celosvětovém měřítku. Boudníkův První manifest „Umění – explosionalismus“ vyšel v roce 1949, tedy v době, kdy jej začal praktikovat v pražských ulicích. Druhý manifest v podobném duchu vyšel ještě téhož roku – a hlásal podobné téma, které je dodnes pozoruhodné.
Lidé! Pronikáte tajemstvím věd, společností a sebe samých. Přesto jsou na světě prvky, které vás zatěžují. Je to umění a jeho mluvčí. Kolik z vás stálo, mnohdy úplně zmateně, před obrazy určitých malířů a odcházelo od nich zklamaně a s lítostí nad vlastní nechápavostí. Co filmů a kolik set propagačních spisů vyšlo a mnohdy ani jediné z obou nevzbudilo u vás hlubší zájem o věc. Doufám, že po přečtení následujících řádek budete míti nejen zájem, ale že budete v mnoha případech lepšími výtvarníky nežli ti, kteří vás dříve deprimovali. Většími, je-li váš život prožit bohatším způsobem nežli život uvedených výtvarníků. Picasso, surrealisté a změť modernistů vám budou srozumitelní. Gloria božství jim s hlav. Svět se zachvěje pod nástupem umění vyvřelého z lidu. Naše planeta bude nepřebernou klenotnicí tvarů a nových podnětů. Nachází umělecký vrchol lidstva.
Rozbor: Někdy se náhodně seznámíte s cizím člověkem a když ho opustíte, deset let vám nepřijde na něj vzpomínka. Po desíti letech jej opět potkáte a v onom okamžiku si uvědomíte, že jste toho člověka někde viděli. Tvar jeho tváře vyvolá ve vás vzpomínku na základě představ vytvořených v minulosti. Právě tak je tomu s city a s prožitky, které se ukládají ve vašem mozku, a i když jsou uloženy jen v podvědomí, vytváří vás jako konečnou výslednici v řetězu po sobě jdoucích přítomností. Když tvoříte obraz, budujete jej na základě předchozích vlivů, starších nebo mladších, tedy na základě inspirace. Nikdo tedy nemůže vzhledem k vesmírnému dění předejít současnost – leda vzhledem k činnosti současníků. Každý z vás si pamatuje, že někdy si vytváří pomocí „fantasie“ z mraků, skal z litého olova o vánocích…, různé světské podoby. Právě tak je tomu, zahledíte-li se na oprýskanou zeď, mramor. Vidíte ve skvrnách tváře, postavy, plocha se stává prostorem, vše se prolíná, oživuje. Zde se vlastně vaše představy rozjitřují nakupeninou plošných tvarů odpovídajících oněm představám. Vy vlastně vidíte svůj vlastní život předvedený do dvou rozměrů – tedy do plochy. Pochodující fantasie může na základních prvcích budovati sta a sta původních tvarů a komposicí. Rozumějte, na základě životních prožitků a uvědomění si jich prostřednictvím skvrn. Někteří z vás jdou do škol, aby se naučili kreslit a malovat. Po pěti, šesti letech se vaše předsevzetí vyplní, a to je mnohdy vše. Nezřídka plamen nadšení vyhasne během studia a vy, vzdor řemeslné dovednosti, nevíte, co světu říci. Kdybyste se však soustřeďovali k tvorbě pomocí skvrn, naučili byste se výtvarně vyjadřovat za několik dnů, nejvýše týdnů. A o co bohatší by byla vaše tvorba. Bohatší o tolik, o co více zralých prožitků má váš život oproti vycvičenému umělci ze škol. Nezáleží na tom, jste-li havíř, inženýr chemik, žena…, nebyli to lidé života, kteří obohatili nejvíce kulturní svět? Je pochopitelné, že umělecké školy budou existovat i nadále, ale oproti minulosti nebudou umění řemeslně vyučovat, nýbrž budou umění ze svého kolektivu vydávat.
Kdybychom žili od narození v bílé místnosti a neviděli více než bílé stěny, rovnala by se naše fantazie nule. My však vidíme denně tisíce pohybů. To vše se ukládá ve „spirálách“ mozku, i když někdy podvědomě. Vzbudí-li okolnosti ve vás dostatečně silný zájem vyjádřit se, jde o to, žádoucí vnitřní stav vyjádřiti. Prostřednictvím skvrn se vaše touhy uskuteční. Odstraníte předsudky vůči umění ze svých duší tím, že je sami ovládnete a tím i pochopíte zejména umění nové. Opakuji: Umělec, tedy člověk, který chce upřímně dávat své nitro, musí vyjít z realismu života. A dnešní život je natolik bohatý, že je hříchem a přečinem vůči současným a příštím generacím, aby city a vědění umíraly s lidstvem jedině proto, že je ono neumí ze sebe vydat. Rozhlédněte se kolem sebe! Na špinavou zeď, mramor, léta dřeva… co vidíte, je vaše nitro. Nepodceňujte skvrny. Objeďte je prstem, překreslete na papír… zmocňujte se svého nitra. Proč se dávat stále ovlivňovat cizími vzory a epigonsky se jim plazit u nohou? Tvoříte z vlastních podnětů.
Máte co světu říci! Věřím, že z vašich řad vyrostou noví géniové. Géniové zdravého života.
Budou i konzervativní jedinci, kteří budou tvrdit, že v tvoření „podle“ skvrn převládají náhody. Já však tvrdím, že v onom způsobu je více důslednosti, citu a výtvarné kázně než ve způsobu, v němž se duševní představy realizují manýrou, paušálním skicováním nebo dokonce za použití fotografie, odpovídající zhruba představám. V posledních případech vyjde dílo obvykle úplně cizí původní myšlence. Obraz nesmí býti momentkou. Od toho máme fotografie. Obraz musí býti filmovým pásmem o nesčíslném množství napětí a psychologických explozí zhuštěných do nehybné plochy a předvedených v nekonečně krátkém čase. Pohyb filmového pásu je zde nahrazen pohybem divákovi představivosti a fantasie. Jsem si vědom, že se mnozí výtvarníci inspirují skvrnami… Proč se však povýšili „na génie božské fantasie“?
-red-
Knihy:
Vladimír Boudník – Zrcadlo vnitřního života, Eva Čapková, nakladatelství Kavka, Praha 2024, více zde.
Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1952 – 1968, nakladatelství Revolver Revue, 2025, zde
foto díla : Z knihy Eva Čapková Vladimír Boudník – Zrcadlo vnitřního života
Diskuze k tomuto článku