V těchto dnech se dostává na knižní pulty netrpělivě očekávaná monografie o grafikovi Vladimíru Boudníkovi. „Na knize jsem pracovala opravdu dlouho. Vybrala jsem si Boudníka jako téma své magisterské práce na fakultě dějin umění na LMU v Mnichově…“ přibližuje autorka této publikace Eva Čapková, která poskytla ART REVUE ještě před vydáním rozhovor… V něm se dozvíte řadu zajímavostí – okolnosti vzniku, záběru a výsledné podoby této obsáhlé novinky, kterou si můžete od dnešního dne zakoupit zde.
Zrcadlo vnitřního života… tak zní titul nové knihy o Vladimíru Boudníkovi… V minulosti již o tomto umělci nějaké publikace vyšly – v čem je Vaše novinka jiná?
Myslím si, že moje kniha je přínosná hlavně v tom, že v první části vycházím z Boudníkových textů a podrobně se jimi zabývám. Pokusila jsem se klasifikovat jeho mírová provolání a Manifesty explosionalismu. Snažila jsem se postihnout nejen jejich obsahy, ale u manifestů také strukturu s cílem odpovědět na otázku, zda se jedná nebo nejedná o umělecké manifesty. V Boudníkově době se totiž umělecká kritika těmito texty moc nezabývala, byly vnímány jako něco na okraj jeho tvorby a našli se i tací, kteří prohlašovali, že se v žádném případě o manifesty nejedná a že teorie explosionalismu není uměleckou teorií. Přitom ji Boudník v manifestech ukotvil a prakticky celý život se jí řídil. Sám se někde zmiňuje o tom, že člověk je otrokem kontinuity. Dále řeším otázku, jakým způsobem se jeho teorie promítla do jeho vlastní tvorby? Jak vypadá explosionalismus v praxi? A uvidíte, že se jeho myšlenky promítly nejen do tvorby, ale do celého jeho života. Prakticky do všech činností, kterým se věnoval. Následně je publikace členěna do jednotlivých kapitol podle grafických technik, které Boudník vymyslel. Vysvětluji vznik aktivní, strukturální a magnetické grafiky. Hovořím ale i o dalších věcech, jako například o jeho vlastní samizdatové edici, o pouličních akcích, o tématech, kterým se v grafice často věnoval. V náznacích také o jeho vztahu k Hrabalovi.
Jedná se tedy o ucelenou knihu pojednávající o životě a díle tohoto experimentátora, který zanechal i celkem rozsáhlé deníkové a jiné písemnosti. Jak si vysvětlujete, že dosud chyběla kompletní typická monografie?
Především se jedná o publikaci věnující se Boudníkovu dílu. Jeho život již přiblížil velice dobře a podrobně Vladislav Merhaut ve své knize Grafik. Vladimír Boudník z roku 2009. K událostem ze života se vztahuji tam, kde je to zapotřebí vzhledem k dílu.
Boudník byl jako umělec ve velice těžké situaci. Na veřejnost mohl poprvé vstoupit až v šedesátých letech, kdy ale už vytvořil podstatnou část svého díla. V této době se tedy umělecká teorie snažila dohnat to, čemu se nemohla věnovat předchozí léta. Uváděla Boudníka jako umělce na scénu. S příchodem vojsk Varšavské smlouvy a Boudníkovým úmrtím v roce 1968 se o něm opět začalo oficiálně spíše mlčet. Výjimku tvoří několik výstavních katalogů k výstavám, které zorganizovali Boudníkovi přátelé a obdivovatelé, činnost polooficiálního Spolku přátel Vladimíra Boudníka a Hrabalovo psaní. Širší diskuze však možná nebyla. Po roce 1989 bylo znovu nutné veřejnost s Boudníkem seznamovat. Jako kdyby byl Boudník nucen začínat pořád znovu a znovu. Proč se však nikdo v posledních letech neodhodlal vytvořit typickou monografii, to se asi budete muset zeptat jiných.
Pokrýváte tedy celou Boudníkovu životní dráhu… je však nějaké období, aspekt jeho tvorby, na který jste se soustředila s větší pozorností?
Samozřejmě, že jsem musela svoji práci nějakým způsobem omezit. Románový cyklus by mi asi nikdo nevydal. Soustředila jsem se na grafickou tvorbou. Musela vynechat malbu a fotografické dílo, které je mimochodem velice zajímavé. Také jsem se nepouštěla do širších pojednání o Boudníkových výzkumech z oblastí fyziologie, psychologie, fyziky a tak dále. Boudník se totiž ve své době snažil o komplexní přístup k uměleckému dílu, které mělo odpovídat psychickým potřebám člověka. Snažil se spolupracovat s vědci. Šlo mu o mezioborovou spolupráci, která v jeho době nebyla běžná.
Je v knize v patřičných souvislostech rovněž nastíněna dobová mezinárodní situace, s kterou se byť nepřímo či nevědomě Boudník konfrontoval?
Ovšem. Boudník byl synem své doby. Pohyboval se v předem daných mantinelech, musel se řídit určitými pravidly. Stejně jako my jsme děti doby naší. Nemůžeme z ní utéct. Dobové události Boudníka jednoznačně ovlivňovaly, i když je příliš široce nereflektoval, to alespoň vyplývá z dochovaného písemné pozůstalosti. Politika ho, myslím, moc nezajímala. Byl zaujatý především tvorbou. Dění kolem sebe hodnotil z perspektivy umělce. Umění bylo jakýmsi jeho filtrem. Výrazný vliv na něj ale měla bezesporu druhá světová válka. Teorie explosionalismu a jeho humanistický pohled na svět jsou výsledkem zážitků z této doby. V šedesátých letech se ho dotýkala kritika jeho současníků, která formovala názor na něj a jeho tvorbu, který dlouho přetrvával, i když tyto názory byly často nepodložené a pokřivené právě charakterem dané doby.
Z jakých zdrojů jste při svém bádání a psaní čerpala… překvapilo vás něco v průběhu seznamování s těmito informacemi?
Čerpala jsem především z pozůstalosti, která je uložená v PNP. Je to asi deset kartonových krabic s korespondencí a deníkovými záznamy. Samozřejmě také ze sekundární literatury a z rozhovorů s dobovými svědky. Když jsem se začala o Boudníka zajímat, byli na světě ještě Věra Boudníková – Špánová, Zdena Kolihová, Ladislav Michálek, Vladislav Merhaut, Odlřich Hamera, Stanislav Vávra, kteří Boudníka osobně znali a přátelili se s ním. Každý z nich mi poskytl svůj vlastní pohled na tuto osobnost. Patří jim za to velký dík. Musím však poznamenat, že ženský pohled na něj se od toho mužského lehce lišil. Měla jsem však tu čest poznat jen dvě dámy z Boudníkova bezprostředního okolí, proto neberte tento výrok za bernou minci, ale jen jako detail, kterého jsem si všimla.
Neřekla bych však, že by mě v průběhu rešerší něco překvapilo, nešla jsem bádat s předem vytvořeným názorem. Spíše jsem Boudníka postupně stále více poznávala.
Bude v knize rovněž odpovídající (jaký) kvalitní obrazový doprovod?
Do knihy se nám podařilo zajistit kromě známých grafických listů i reprodukce ze soukromých sbírek, které dosud nebyly publikovány. Myslím tím, jiné verze tisků než veřejnost zná. Pro Boudníka byl tisk velice důležitý, dokázal tiskovou matrici interpretovat a měnil tím působení jednotlivých grafik. Tradičně reprodukční techniku změnil na techniku uměleckého ztvárnění. Byl velkým experimentátorem. Dokonce se nám podařilo dohledat i pár zcela neznámých prací. Týká se to především monotypů, některých kreseb a pár objektů z padesátých let. Říkám nám, protože kniha je vždy kolektivním dílem. Svůj otisk na ní zanechá celá skupina lidí.
Jak si vysvětlujete neutuchající ba narůstající zájem o Vladimíra Boudníka?
Vladimír Boudník zaujímá v našich dějinách umění jednu z předních rolí. Byl nejen grafikem, který vyvinul tři vlastní grafické techniky, ale také člověkem, který neustále podněcoval své okolí k umělecké tvorbě, angažoval se pro umění. Jak říkal, chtěl lidi probouzet z jejich letargie. Později však sám označil toto své počínání za idealistické.
Chtěla bych také říct, že Boudník byl vedle Jiřího Koláře a Aléna Diviše v roce 2017 jedním ze tří českých výtvarníků, kteří reprezentovali české poválečné umění na mezinárodní výstavě Postwar: Art Between the Pacific and the Atlantic, 1945-1965 v mnichovském Domě umění. Zájem o Boudníkovu tvorbu je tedy i v zahraničí.
Předpokládám, že jistou roli v tom také hraje jeho dramatický a nevšední příběh…
U českého publika určitě. Nemalou zásluhu na tom má Bohumil Hrabal, který z něj udělal hlavní postavu svého Něžného barbara a dalších textů. Bohužel, mnoho lidí zná pouze toto Boudníkovo literární simulákrum, které má se skutečným Boudníkem jen máloco společného. Mrzí mě proto, že se mnohým vybaví nejprve nějaká „perlička“ z Boudníkova života, – bez ohledu na to, jestli je pravdivá nebo ne – , než jeho originální a nadčasové dílo. Jeho „nevšední příběh“ je často silnější než povědomí o tom, jak významně pozvedl úroveň naší grafické tvorby šedesátých let a o tom, že inspiroval generace přicházející po něm. Podle mého mínění se však podobná redukce částečně týká i Hrabala. V souvislosti s ním se lidem totiž často vybavují razítka, pivo a kočky.
Je něco, na co byste se této svérázné osobnosti zeptala?
Asi bych s ním šla nejraději tisknout.
Jak dlouho jste na této záslužné knize pracovala, co plánujete dále?
Na knize jsem pracovala opravdu dlouho. Vybrala jsem si Boudníka jako téma své magisterské práce na fakultě dějin umění na LMU v Mnichově. Bohužel, žádný z profesorů mě s tak exotickým tématem nechtěl. Ne, na vině nebyl Boudník, ale spíš fakt, že jsme u nás tehdy měli málo profesorů zabývajících se uměním dvacátého století. Už jsem chtěla změnit téma práce, ale objevil se profesor Frank Büttner, který se kdysi účastnil setkání neoficiálních umělců DDR, a proto mu byl Boudník sympatický. Potom jsem u něj pokračovala doktorskou prací. Text monografie z mé disertační práce částečně vychází, ale je upraven pro běžného čtenáře a české publikum. Části kapitol, které jsem pracně připravovala v němčině, jsem si zase musela zpětně přeložit do češtiny. Dnes už by to za mě asi udělala umělá inteligence. V této době se v přípravě publikace angažoval Oldřich Hamera, který chtěl svému příteli a učiteli zanechat dárek. Přivedl mne do vydavatelství Kafka a nejen to. Spojoval lidi, organizoval. Patří mu za to velký dík. Bohužel hotovou knihu neuvidí. Ale publikace je trochu i jeho děťátko. Sháněli jsme společně grafické listy mezi sběrateli, pak následovalo focení. Přišel kovid a práce se zastavily. Poslední měsíce se věnoval grafickému návrhu vynikající Rostislav Vaněk. Ostatně, chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří se na vzniku publikace podíleli. Často bez nároku na honorář.
Další mé plány budou záležet na finanční situaci, jak to tak v životě bývá. Vydání monografie je náročná záležitost, a pokud vím, dosud nejsou pokryty všechny výdaje. V hlavě nosím představu takového volného pokračování boudníkovského tématu. „Čtení v kamenech a v oblacích“. Kniha by měla pojednávat o tom, co člověk viděl v těchto amorfních strukturách v různých dějinných epochách. Jak vnímal tyto tvary a jak je interpretoval. Boudník z takové zkušenosti vycházel. Byla ústředním bodem jeho explosionalistické teorie. Zmínky o tomto způsobu inspirace jsou roztroušeny v nejrůznější literatuře, ale ne jako opravdu ucelená studie. Právě tam by mohlo být moje místo. Chtěla bych vytvořit stručný přehled „čtení“ v těchto strukturách od antiky až po současnost. Budou-li dostatečné finanční prostředky na vydání knihy, netuším. Takže pokud by mne chtěl někdo podpořit, tak ať neváhá 😊.
-rw-
Eva Čapková (1979) je historička umění, zabývá se především grafickým dílem Vladimíra Boudníka. Pracuje jako pedagožka v Mnichově, příležitostně působí jako kurátorka a překladatelka, věnuje se také vlastní grafické tvorbě.
Kniha: Vladimír Boudník – Zrcadlo vnitřního života, Eva Čapková, nakladatelství Kavka, Praha 2024, více zde.
fotografie poskytla autorka knihy Eva Čapková
Diskuze k tomuto článku