Petra Oriešková, česká malířka „nové figurace“, zemřela v neděli 16. října ve věku 81 let. V tvorbě na sebe upozornila hyperrealistickým pojetím a surrealistickou atmosférou kompozic – zvláště v 70. a 80. letech rozvíjela v tomto duchu řadu fascinujících témat se skrytými i zjevnými významy vrstevnaté lidské existence.
Celý život zasvětila výtvarné tvorbě (malbě, kresbě, ilustraci), spolu se svým mužem, sochařem Peterem Orieškem byli výraznou uměleckou dvojicí. Její díla jsou zastoupena ve veřejných a soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí, mimo jiné v Národní galerii v Praze, Alšově jihočeské galerii, v galerii GASK, Galerii hlavního města Prahy atd.
Petra Oriešková se nejprve vyučila malířkou porcelánu ve Staré Roli u Karlových Varů. Po střední odborné škole výtvarné studovala v letech 1960–1966 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v ateliéru profesora Otto Eckerta.
Absolvovala roku 1966 a poprvé vystavovala roku 1969 na společné výstavě mladých výtvarníků v ÚLUV, výstavě Nová figurace v Mánesu a společně s Peterem Orieškem v Galerii mladých.
Pro obrazy z konce 60. let je charakteristické volné nakládání se zobrazením postavy, fragmentace a neukončenost a soustředění na naturalistický detail tváře nebo rukou. Oriešková vytváří hned na počátku své volné tvorby osobitý a jasně rozpoznatelný rukopis – kombinuje různé styly – realistické detaily s abstraktní malbou a obrysovou kresbou, prostorový plán i barevné plochy, reliéfní asambláž, nahé figury zasazené do iluzivního prostoru, pop-artové rekvizity.
V obrazech ze 70. a 80. let se prolíná sen jako ozvěna surrealistické tradice s hyperrealistickou malbou „v alegorické scénické vizi, prostupem, či spíše magickým sjednocením viděného a sněného“. Oriešková vytváří scénické alegorie skutečného života, které se odehrávají v tichu dokonale komponovaného iluzivního prostoru a obsahují snové představy odpoutané od reálného času. Obraz je chápán jako okno do prostoru s renesanční perspektivou, kam malířka umisťuje nahé lidské figury s každodenními dramaty jejich životů nebo důvěrně známé věci jako svědky minulých dějů. Ženské figury v obrazech jsou vždy mladé a dokonale krásné, ale působí vážně a odcizeně.
„Vyloučení pojmu času akcentuje psychologickou hodnotu zobrazeného okamžiku a připoutává pozornost na hlubší, symbolický nebo osudový význam ustrnulého gesta nebo děje.“
V 90. letech do fiktivní reality obrazu zasazuje autorka nahé postavy jako symboly sexuální touhy, připomíná animální rysy lidského chování, zabývá se problémem vlastní identity a jejího protějšku v obraze. Realita, se kterou pracuje, se soustřeďuje do jednoho okamžiku a blíží se pojetí reportážní fotografie, ale je konstruovaná jako divadlo. Výtvarný jazyk není natolik prvořadý a závazný, aby musela pracovat na jeho zjemnění a zdokonalování. Je jen prostředkem, který zkouší zatížit obsahovým sdělením až k maximu. Malířský odkaz Petry Orieškové bude stále působivý.
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku