Grafik Vladimír Boudník (1924 – 1968) se vyjadřoval originálními technikami, ale i teoretickými texty – vlastními manifesty. Byl jedinečným českým solitérem, avšak svými projevy se podvědomě dotýkal mezinárodního aktuálního dění. Jeho schopnost vidět nervy „jiného umění“ byla stejného druhu, jaký představovali Wols, Pollock, Dubufet, Tápies a další. Boudníkův „explosionalismus“ však na rozdíl od cizích avantgard hlásal v romantické víře, že umění se může stát aktivitou všech. Ve svých pouličních akcích, kdy předváděl vlastní kresby na skvrnách omítek, byl dokonce předchůdcem happeningů v celosvětovém měřítku. Boudníkův První manifest „Umění – explosionalismus“ vyšel v roce 1949, tedy v době, kdy jej začal praktikovat v pražských ulicích. Druhý manifest v podobném duchu vyšel ještě téhož roku – a hlásal podobné téma, které je dodnes pozoruhodné.
Lidé! Pronikáte tajemstvím věd, společností a sebe samých. Přesto jsou na světě prvky, které vás zatěžují. Je to umění a jeho mluvčí. Kolik z vás stálo, mnohdy úplně zmateně, před obrazy určitých malířů a odcházelo od nich zklamaně a s lítostí nad vlastní nechápavostí. Co filmů a kolik set propagačních spisů vyšlo a mnohdy ani jediné z obou nevzbudilo u vás hlubší zájem o věc. Doufám, že po přečtení následujících řádek budete míti nejen zájem, ale že budete v mnoha případech lepšími výtvarníky nežli ti, kteří vás dříve deprimovali. Většími, je-li váš život prožit bohatším způsobem nežli život uvedených výtvarníků. Picasso, surrealisté a změť modernistů vám budou srozumitelní. Gloria božství jim s hlav. Svět se zachvěje pod nástupem umění vyvřelého z lidu. Naše planeta bude nepřebernou klenotnicí tvarů a nových podnětů. Nachází umělecký vrchol lidstva.
Rozbor: Někdy se náhodně seznámíte s cizím člověkem a když ho opustíte, deset let vám nepřijde na něj vzpomínka. Po desíti letech jej opět potkáte a v onom okamžiku si uvědomíte, že jste toho člověka někde viděli. Tvar jeho tváře vyvolá ve vás vzpomínku na základě představ vytvořených v minulosti. Právě tak je tomu s city a s prožitky, které se ukládají ve vašem mozku, a i když jsou uloženy jen v podvědomí, vytváří vás jako konečnou výslednici v řetězu po sobě jdoucích přítomností. Když tvoříte obraz, budujete jej na základě předchozích vlivů, starších nebo mladších, tedy na základě inspirace. Nikdo tedy nemůže vzhledem k vesmírnému dění předejít současnost – leda vzhledem k činnosti současníků. Každý z vás si pamatuje, že někdy si vytváří pomocí „fantasie“ z mraků, skal z litého olova o vánocích…, různé světské podoby. Právě tak je tomu, zahledíte-li se na oprýskanou zeď, mramor. Vidíte ve skvrnách tváře, postavy, plocha se stává prostorem, vše se prolíná, oživuje. Zde se vlastně vaše představy rozjitřují nakupeninou plošných tvarů odpovídajících oněm představám. Vy vlastně vidíte svůj vlastní život předvedený do dvou rozměrů – tedy do plochy. Pochodující fantasie může na základních prvcích budovati sta a sta původních tvarů a komposicí. Rozumějte, na základě životních prožitků a uvědomění si jich prostřednictvím skvrn. Někteří z vás jdou do škol, aby se naučili kreslit a malovat. Po pěti, šesti letech se vaše předsevzetí vyplní, a to je mnohdy vše. Nezřídka plamen nadšení vyhasne během studia a vy, vzdor řemeslné dovednosti, nevíte, co světu říci. Kdybyste se však soustřeďovali k tvorbě pomocí skvrn, naučili byste se výtvarně vyjadřovat za několik dnů, nejvýše týdnů. A o co bohatší by byla vaše tvorba. Bohatší o tolik, o co více zralých prožitků má váš život oproti vycvičenému umělci ze škol. Nezáleží na tom, jste-li havíř, inženýr chemik, žena…, nebyli to lidé života, kteří obohatili nejvíce kulturní svět? Je pochopitelné, že umělecké školy budou existovat i nadále, ale oproti minulosti nebudou umění řemeslně vyučovat, nýbrž budou umění ze svého kolektivu vydávat.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku