Galerie Vokno v Osvračíně na Domažlicku pořádá letos XI. ročník výstav obrazů, grafik, plastik a fotografií. Zahájení proběhne v sobotu 29. května v 15 hodin. Vystavovat budou: Gabina Fárová, Kateřina Gaja, Václav Gatarik, Jiří Honiss a Jan Vlček. Více sledujte ZDE.

Gabina Fárová (1963) patří k výrazným tvůrcům české fotografie střední generace. Ve své tvorbě se věnuje portrétní fotografii a aktům. Fotografie skládá tematicky do větších celků, které zpracovává klasickou metodou negativ pozitiv. Svoje dílo představila jak u nás, tak i v zahraničí na více jak sto výstavách. Fotografie Gabiny jsou zastoupeny v tuzemských a světových uměleckých sbírkách.

ŽENA–OBRAZ–AKT – prostorová metafora Významný francouzský filosof a představitel moderní fenomenologie a ontologie Maurice Merleau-Ponty ve své knize Viditelné a neviditelné označil smyslovost za určitou formu transcendence či přímo za zrcadlo transcendence. Svět, který nám Gabina Fárová otevírá svými fotografiemi zátiší nebo lidských postav v prostoru, není pouhým optickým přenosem či tupým záznamem empirického světa viditelného. Světa ludibrijního, jenž většina lidstva, omezená matérií a ve své nepoučitelné duchovní bídě, přijala za vlastní a jenž považuje za jedině reálný a možný i definitivní.

V oku a mysli a espritu Gabiny při procesu zachycení a zaznamenání určitého obrazu z tohoto světa viditelného dochází vlastně k určité vizuální transkripci, ve které tento prostor, vnímaný v jeho imanentním prostředí, právě onou svou vlastní niterní smyslovostí, o které pojednává francouzský filosof Merleau-Ponty, vytváří svůj vlastní svět z nových dimenzí Universa. Vzniká „Svět“ s „Obrazy“, kterými autorka rozevírá tajemné průhledy metafyzických oken a proniká do a pod subtilní hranici kompaktního světa bytí a nicoty a skrze svou smyslovost mistrně tyto v průhledech zjevená imaginární poznání transformuje do svých intimních prostorových metafor. Fotografie Gabiny Fárové, ať se jedná o komorní kompozice zátiší či akt vnořený do Gabina Fárováurčitého specifického místa, jsou onou transcendencí schopny oslovit a zastavit náš zrak a mysl svou „Tajemnou krásou“ – hlubokou, plnou, jasnou a přitom prostou. Neboť „Prostota“ je ve světě největší paradox; prosté je „Naprosté“ (Ladislav Klíma).

Gabina má vytříbený cit a schopnost vnímat světlo ve všech jeho nejjemnějších, nejsubtilnějších intencích přechodů a proměn od průzračného jasu až k hluboké, tajemné a bezedné propasti temnoty. „A jasná jen – absolutní „Noc“ – mysterion mysterií“. (Ladislav Klíma) A právě její výjimečná schopnost jen tak jakoby náhodou zastavit ono průzračné „Ticho“ světla je jedním z úhelných kamenů a pilířů, ze kterých Gabina krom vždy jasné a přesně strukturované kompozice staví svou formu a řád, které svým nezaměnitelným rukopisem tak mistrně vkládá do fotografických cyklů a volných řad svého nového Universa.

Krom černobílých fotografií vznikla na přelomu milénií řada nazvaná Kaleidoskop, přenesená na fotoplátno a do sítotisku. V této fotografické řadě využila Gabina smyslovou barevnost. Stejně jako v černobílých fotografiích jsme i v těchto barevných opět osloveni autorčinou schopností rozehrát ve střípcích a fragmentech lidského těla citlivě odstupňovanou škálu primárních tónů. Apokud jsme ještě schopni nalézt v sobě pod balastem a nánosem banálních profánních vjemů a informací zbytky paměti své dětské duše, která byla schopná bez předsudků procházet symbolickým zrcadlem Lewise Carrolla, plně pochopíme „Světy“ prostorových metafor Gabiny.

Nezaměnitelný rukopis Galininých fotografií, ať už se jedná o černobílé či barevné, se zračí v jejím přístupu k zobrazovanému tématu, kde neustále pečlivě hledá, jak přesně vyvážit formu, světlo a rytmus a dát je do souladu se svým kompozičním řádem. Fotografka Gabina patří plným právem mezi tvůrce, kteří svým dílem a estetickým soudem krok po kroku prohlubují omezenou hranici našich estetických norem. Tím, pokud jsme ochotni naslouchat jejímu hlasu, obohacuje náš život a navádí k poznání naší esenciální podstaty bytí. Merleau-Ponty: Smyslovost = transcendence či zrcadlo transcendence.

Svoboda P.

Kateřina Gaja (1978) narozena v České Lípě. Tatér, kóduje osobní symboliku do ornamentů, nyní spíše výtvarník, samouk, samorost, Alenka v objevované říši výtvarných divů, indián na cestě, malý princ i růže, někdy liška, jindy Carlito, nebo Olin… Nyní v časech, kdy není možné tetovat už jsem nejčastěji jen tím dotekem štětce o plátno… Inspiruje mě ta svoboda… Není nic svobodnějšího, než je bílé plátno. Studia: S račí povahou jabloně nevystudovala žádnou výtvarnou školu, ale promalovává se různými nepřízněmi života, a tak je na své cestě každým obrazem o krok dál.

Václav Gatarik (1962 -2020), v letech 1976–1978: studium na keramické škole v Bechyni, Československo 1978 emigrace do Německé spolkové republiky 1981 studium sochařství v Norimberku, Německo 1982–1988 vysokoškolské studium sochařství u prof. Jana Koblasy na akademii Muthesius Hochschule v Kielu, Německo 1988 pracovní a studijní stáž v New Yorku, USA od roku 1990 tvorba ve vlastním ateliéru v Norimberku, Německo Výstavy: Od d. 1984 do 2018 měl na 80 výstav v Evropě a USA, účastnil se mnoha výtvarných symposiíi, některá sám organizoval. Příběhy chlapské duše Sochař Václav Gatarik (1962–2020) patřil k výrazným výtvarným umělcům své generace. Dokazoval to svou veskrze originální osobností, z níž vycházela ucelená koncepce díla vyjadřující schopnost velkorysé práce s hmotou a prostorem. Jeho dynamické plastiky, jež v minulosti hutně zaplnily například prostředí sálu v tepelském klášteře nebo barokního kostela v Klatovech, jako by v prostředí církevních památek byly doma a vznikly právě pro něj. Komunikovaly s jejich duchovním rozměrem, Václav Gatarik atmosférou i architektonickým řešením. Příkladem provázání a vnitřního souznění s křesťanstvím může být Gatarikova stálá instalace monumentální Křížové cesty, která vznikla před několika lety právě pro klášter v Teplé.

Vždy dokonale promyšlenou instalací se proměňoval i výklad jednotlivých figur. Hlídač – ochránce oltáře, připomínal kněze – dávného oranta – oslovujícího věřící a roztaženýma rukama přijímajícího vyšší energii. Jeho zašpičatělé dřevěné ruce s jakoby ohořelými konci ale mohou také evokovat pocit nebezpečí. Je to snad odkaz na pohnutou historii střední Evropy? Této interpretaci by napovídal také sekyrou opracovaný znepokojivý rudý reliéf. Reliéf plný cest, s vypálenými místy, reliéf mapující zemi a vzpomínky. Další z Hlídačů může vyjadřovat chtění vstát, jít, nevzdat se ani v zoufalé situaci – s nadějí jako dalším prvkem propojujícím dílo s duchovním místem. Vznášející se Palác ve výšce ztrácí hmotnost a působí jako bizarní květ nebo tvor letící vzduchem. Znepokojuje nás osamělost Sfing nebo rudé rány v tělech stylizovaných postav, témata lovců a lovu, vítězů a poražených, atributy zápasu, bytí: Zasažený, Lovený lovec nebo Poražený vítěz, u nějž nevíme, jestli na zádech nese úlovek, parazita či jakousi raketu. Plastika Palác pro princeznu si podmaňuje prostor, nechce zůstat při zemi, ale rozletět se minimálně ke stropu, pod kterým visí, či spíš ještě dál… V tvorbě Václava Gatarika se často objevovala témata piety, mateřství a mateřského lůna, tolik blízkého tvaru mandorly oblíbeném ve středověkém křesťanském umění. Všechna tato díla nesou známky rafinovanosti. Některé jejich detaily nejsou na první pohled zřejmé, při různě dopadajícím světle se ovšem náhle vyjevují: například další skryté figurální motivy. Figurace ve figuraci, jak říkával autor. Protipól výše zmíněných plastik můžeme vidět v početné sérii štíhlých figur Lidská zahrada. Vyjadřují umělcovu touhu po čistotě projevu a oproštění se od dosavadní syrovosti, ale bez dekorativnosti a líbivosti. Nejen v těchto totemických postavách-sloupech, ale v celé Gatarikově kolekci cítíme dotek archaických časů, uložené archetypální vzpomínky, které všichni sdílíme.

V České republice nejlépe známe autorovy realizace v kameni, zejména díky sympoziím a stálým prezentacím v krajině. Ale i díla v keramice – zásluhou každoročních výstav Letní keramická plastika konaných v Bechyni, Klenové a Roztokách u Prahy, jíž býval Gatarik léta pravidelným účastníkem, s přítelem Petrem Ladou často spolutvůrcem prostorové koncepce a několikrát i kurátorem. Každý materiál dával tomuto umělci něco jiného. Dřevo lehkost, pohyb a možnost skládání, kámen různé struktury, pískovec příležitost měkkých stínů, žula tvrdost a celistvost. Zvolený materiál ukazoval tvůrci cestu. V kameni se Gatarik vyjadřoval razantněji, což vyplývalo z vlastností a způsobu opracování. Z kamene u něj často přecházela témata do keramiky. Občas se oba materiály kombinovaly. Výsledkem je zemitý a zároveň lyrický výraz. Díla jsou vrstevnatá jako odkrytá stěna v kamenolomu, kde měkká půda završuje tvrdý podklad.

Sochy Václava Gatarika vznikaly jako výsledek důkladné studijní přípravy – od myšlenky přes kresbu a modely, ovšem se schopností neztratit spontaneitu a uměním vybrat si z množství nápadů tu nejsprávnější cestu. Nebylo to ale hledání cesty nejsnadnější, ale komplikovaný, bolestně prožitý proces podložený bohatou životní zkušeností nejen z emigrace a studia u prof. Jana Koblasy v německém Kielu. Ostatně odkaz slavné profesorovy tvorby Václav Gatarik s úctou přijímal a celoživotně osobitě rozvíjel.Vedle soch nesmíme zapomenou na Václavovy deníkové záznamy různým způsobem vnímané reality pevně spojené s exotickými místy. Z Egypta až kaligrafické črty na novinách, z Japonska kvašem přemalované komiksy – manga. V ploše se ozývají výkřiky a provokují erotické motivy. Autor v denících použil jisté charakteristické momenty z každého prostředí, aniž by se jimi přímo inspiroval, rozdílně pojal pohyb a stylizaci. Nahlédl do hloubky dvou naprosto rozdílných kultur z perspektivy kultury třetí. Zcela po svém a velmi temně Václav Gatarik pojal také knižně vydaný komiks na motivy novely Proměna Franze Kafky. Přes robustnost a monumentalitu Gatarikova díla komunikují sdělnou intimitou. Umělec nám vypráví příběhy z kamene, dřeva a hlíny či na papíře, které jako by vyňal z hloubi země a prastaré historie. Nezapomenutelné, silné příběhy nahlížené citlivou chlapskou duší.

Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D., kurátor sbírek, Uměleckoprůmyslové museum v Praze.

Jiří Honiss (1964), narozen v Českých Budějovicích, je profesí železničář, od roku 1990 se věnuje tvorbě podmaleb. Z lidové malby na skle přebírá tematický repertoár. Na jeho podmalbách se objevují mariologické, christologické a hagiografické motivy. Vytvořil osobitý styl a autorský rukopis s velkou mírou citlivosti pro zobrazovaná témata inspirovaná tradicí. S ohledem na okruh, z něhož dílo čerpá, volí odpovídající ztvárnění detailů a výzdoby, takže nově vzniklé obrázky vypadají velmi autenticky. Vidět je můžete na různých přehlídkách lidových řemesel doma i v zahraničí. Jiří Honiss spolupracuje s Národním muzeem v Praze a mnoha oblastními muzei a skanzeny. V roce 2015 obdržel cenu Ministerstva kultury Nositel tradice lidových řemesel v oboru podmalba na sklo a v roce 2018 Cenu hejtmana jihočeského kraje za rozvoj lidových tradic. Předmětem expozice jsou kapličky a boží muka, které v loňském roce spolu s přáteli upravili a osadili podmalbami. Fotodokumentaci pořídila Slávka Dvořáková.

Jan Vlček (1977) narozen v Plzni. Studium: 2012–2018 Akademie výtvarných umění v Praze, doktorské studium, školitel prof. Milan Knížák 1999–2005 Akademie výtvarných umění v Praze, Intermediální škola prof. Milana Knížáka a Nová média II Veroniky Bromové 1996–1999 Západočeská Univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, katedra výtvarné kultury 1992–1996 Střední průmyslová škola strojnická v Plzni.

Výstavy samostatné (výběr): 2020 MILIONÁŘ, DEPO2015, Plzeň 2017 TIME TRAVEL – HISTORICAL REENACTMENT, Galerie města Plzně, Plzeň 2014 EXTERNAL MEMORY – INTERNAL HISTORY, Stadtgalerie Mannheim, Mannheim, Německo

Skupinové výstavy (výběr): 2020 MEZISVĚTY/INTERWORLDS, Galerie U Prstenu, Praha 2018 FUTURE READY, Kampus Hybernská, Praha 2015 TRAFOLOGY, Trafo Galerie – Ex Post, Praha 2013 ORIGINÁLNÍ PERSPEKTIVY, Galerie U bílého jednorožce, Klatovy 2009 REFUSED,Veletržní palác, Národní galerie v Praze Jan Vlček2008 RE-READING THE FUTURE, International Triennale of Contemporary Art, Veletržní palác, Národní galerie, Praha 2005 A SECOND SIGHT / DRUHÝ POHLED, International Biennale of Contemporary Art / mezinárodní bienále současného umění, Národní galerie v Praze, Veletržní palác, Praha

Zastoupení ve sbírkách: Národní galerie v Praze, Galerie Klatovy/Klenová, Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora, Artotéka města Plzně, Patton Memorial, Plzeň, Nadace Jany a Milana Jelínkových, Nadace moravské Slovácko a soukromé sbírky u nás i v zahraničí.

-red-