Vídeňská Albertina připravila s jarem vskutku parádní výstavu. Na ní představuje nejen dílo malíře Edvarda Muncha (1863 – 1944), ale i jeho zásadní roli při obecném formování moderního umění. Rozsáhlá přehlídka nabízí více než 60 děl tohoto norského průkopníka a k tomu 7 významných současných umělců, respektive velikánů 20. století, kteří s Munchem vedou dialog. Jsou to: Georg Baselitz, Andy Warhol, Miriam Cahn, Peter Doig, Marlene Dumas, Tracey Emin a Jasper Johns. Jejich díla zde náležitě a působivě ilustrují Munchův vliv – inspiraci či konfrontaci, v každém případě obdiv.
Munchův vliv na jeho následovníky zde nesouvisí jen s pověstným melancholickým pohledem na svět: důraz je kladen na jeho experimentální přístup k malířským a tiskovým technikám, na jedinečný expresivní výraz i naléhavě autentický styl.
Přístupy k Munchovi jsou stejně rozmanité jako samotní zúčastnění umělci: patří mezi ně lesní krajiny Georga Baselitze a jeho nepřímé portréty norského malíře, zatímco Andy Warhol opět přináší svým vlastním způsobem motivy slavných ikon, ale oběma také blízké téma smrti. Marlene Dumas se intenzivně zabývá základními otázkami lidských zkušeností, do centra své tvorby staví témata jako jsou láska, identita, rasismus, ale i smrt či zármutek a přímo tak navazuje na Munchovy charakteristické priority.
Také Miriam Cahn se zaměřuje na lidské emoce – od bezmocného zoufalství a strachu až po nekontrolovatelnou agresi. Pro Petera Doiga spočívá podstata v Munchových obrazech – pocitech odcizení lidstva a moderního člověka.
Obrazy a multimediální díla Tracey Emin se vyznačují traumatickými osobními zážitky a navazují na autobiografický charakter Munchova díla. Její práce jsou rovněž sžíravé i expresivní a zřejmě i autobiografické – s nezvyklým psychologickým ponorem se pouští do průzkumu vlastního nitra, které obývají démoni neklidu i alkoholu. Již v Londýně před dvěma lety umělkyně vystavovala na výstavě nazvané Osamělost duše své práce společně s dvanácti Munchovými obrazy. Tituly jejích kompozic jsou výmluvné: například – Křičela jsem – křičím dál – nikdy nepřestanu. Také video Pocta Edvardovi Munchovi je temně naléhavé.
Tedy: Warhol zde předvádí (podobně jako Munch) své variace na dané téma, také motivy smrti, elektrické křeslo nebo Autoportrét kostí (1984) podle mistrova vzoru a další podobnosti. Bazelitz byl norským malířem – jeho smutkem a syrovostí – ovlivněn již od 80. let („V Munchových obrazech je nervozita, agresivita, napětí, které jsou srovnatelné s tím, co nacházíme v obrazech duševně chorých, něco šíleně naivního a vzrušujícího. Stále to rve.“), Mnohdy jej volně zpodobuje, tak jako na obraze Edvardův duch (1983).
Warholův souputník a žijící legenda: americký expresionista i pop artista Jasper Johns se vydal zas jiným směrem. Inspirován Munchovým dílem vytváří nefigurativní variace, když z například z jeho obrazu Mezi hodinami a postelí převzal károvaný vzor jeho deky, který dále rozvíjel. Ale na barevné grafice lze zas pozorovat narážku na slavný motiv s kostí z Munchovy litografie včetně iniciál E. M.
Přehlídka navazuje na úspěšné výstavy věnované Munchovi v Albertině v letech 2003 a 2015 a je připravena Munch Museet a Národním muzeem umění, architektury a designu (Oslo), stejně jako mnoha dalšími mezinárodními institucemi a soukromými sbírkami.
Pro většinu milovníků umění je Munch zúžen především na jeho slavný obraz Výkřik z roku 1895 jeden z nejčastěji reprodukovaných obrazů světa. Jedna z jeho variant byla v roce 2012 vydražena za rekordní sumu ZDE. Více o pozadí vzniku Výkřiku se dočtete ZDE.
Munchova tvorba se svými „radikálními otřesy duše“ měla však více podob a pozoruhodných děl. Vedle melancholie a zakoušení osamělosti nalézáme tematické variace na smrt, strach, žárlivost, mezilidské či partnerské vztahy, dialogy se severskou krajinou…
Na vídeňské výstavě je toto rozpětí znát a její kurátoři šli při výběru děl pod povrch věcí. Munch byl vskutku radikálním umělcem – nejen témata šla za hranice tehdejší „únosnosti“, ale i barevná nadsázka byla revoluční. Samotná barva u něj totiž fungovala jako podpůrný výrazový prostředek obsahu, stala se také nositelem sdělení, významu a symbolického podání.
Much původně vycházel v Kristiánii (dnešním Oslu) z okruhu tehdejší bohémy, jehož základní postavou se stal pronásledovaný prozaik, filozof a anarchistou Hansem Jægerem. Když v roce 1886 vystavil na veřejnosti obraz Nemocné dítě, způsobilo to skandál. Kritické recenze dokonce psaly o „šmírování“. Munch byl prozatím neochvějný: Kolem roku 1890 vytváří první symbolistické obrazy, namalovaná příroda odráží lidské emoce, stává se jakýmsi zrcadlem duše. Také osobní život umělce mu nepřidával na klidu. Vztah s Tullou Larsen a s dalšími ženami v něm probouzel chorobnou žárlivosti, která byla i tématem Muchových děl.
Po následném psychickém zhroucení, které umocnil i malířův alkoholismus, napsal vlastní analytický „sebeléčebný“ text nazvaný Alfa a Omega. Mnohé věty již zjevně odkazují k pozdějšímu slavnému Výkřiku: „Byl zoufalý, běhal po pobřeží. Obloha i oceán měly barvu krve. Slyšel výkřiky ve vzduchu a přitisknul si ruce na uši. Země, nebe i moře se otřásaly a on cítil velikou hrůzu.“ Osmiměsíční léčba přinesla relativní zklidnění a zbytek života se mu odvíjel víceméně v odloučení od světa.
V deníku si v roce 1892 duševně přecitlivělý malíř zapsal: „Náhle nebe zrudlo do krvava – zůstal jsem stát – mí přátelé šli dál, ale já tam stále stál třesoucí se strachem – a cítil jsem, jak velký křik probíhal přírodou.“ A později vzpomínal, že v té době „byl pár let téměř šílený…“ Výkřik je vskutku dílo reflektující ohrožení humanity, ale i nadcházející hrůzy 20. století, v subjektivním i objektivním smyslu. Tomu je podřízeno i zpracování: tedy jednoduchost motivu, androgynní neurčitost postavy, extrémní perspektiva a neobyčejné zobrazení „zkapalněné“ krajiny.
Munch byl a je stále naléhavě moderní, kladl důraz na vnitřní obsah než líbeznou formu. Z jeho zápisků: „Je lepší namalovat sice nedodělaný, ale dobrý obraz než dodělaný a špatný. Mnozí jsou přesvědčeni, že obraz je hotov teprve tehdy, když vymalovali co možná nejvíce detailů. Přitom obraz může být dokončen po jediném úderu štětce. Co člověk maluje, musí být prováděno s vůlí a citem.“ A jinde: „Mé umění je zpovědí – jeho prostřednictvím se snažím vyjasnit mé vztahy k světu.“ A v roce 1929 označil své dílo za „hloubavou experimentální studii duše“.
Video k přehlídce Edvard Munch in Dialogue ZDE. Výstava s výpravným katalogem je k vidění od 18. února do 19. června 2022.
-red-
foto: Albertina, Vídeň
Diskuze k tomuto článku