„Hermann Nitsch zemřel 18. dubna pokojně ve věku 83 let po vážné nemoci v Dolním Rakousku,” uvádí se v prohlášení rodiny. „Nitsch byl součástí Akcionistů, radikálního avantgardního hnutí z roku 1960 známého stahováním těl zvířat z kůže, svazováním lidských těl a používáním krve, bláta a moči ve svých dílech. Rakouský enfant terrible byl nejvíce známý jako autor akcí pod názvem Divadlo orgií a mystérií, představení založeného na náboženských či rituálních krvavých obětech,“ píše se v tisku. Nitsch má dvě muzea věnovaná jeho práci v Rakousku a v Itálii.
Hermann Nitsch se narodil 29. srpna 1938 ve Vídni. Stál u založení vídeňského akcionismu a byl považován za jednoho z nejvšestrannějších avantgardních umělců: za akčního tvůrce, malíře, skladatele (symfonie, varhanní koncerty) a scénografa. Jeho syntéza umění – “Divadlo orgií a mystérií” – zahrnuje široké spektrum projevů probouzejících všech pět smyslů – když nás tragično vede k silným prožitkům a možná i katarzi. Provokace a prolomení tabu byly povýšeny na novou úroveň, veřejnost, média a úřady byly zpravidla šokovány.
Jednání Hermanna Nitsche bylo vždy kontroverzní. Například přibližně 14 000 lidí podepsalo v roce 2017 petici proti plánovanému představení s čerstvě poraženým býkem v Austrálii. “Maso, které používám, se nejí, ale používá se pro divadelní představení – tedy pro vyšší účely,” prohlásil o dva roky dříve po protestech proti jedné ze svých výstav.
.Hermann Nitsch byl také uvězněn policií, ostrakizován církví, urážen aktivisty za práva zvířat. Nicméně „profesor krve“ (včetně Städelschule Frankfurt nad Mohanem) nikdy nezměnil svůj způsob práce. Postoj etablované společnosti k uměleckému derviši se však na přelomu tisíciletí změnil. Proslulé domy ukazují jeho práci a dvě muzea v Mistelbachu a Neapoli nesou jeho jméno již 15 let.
Nitsch se naposledy objevil v roce 2021: na festivalu v Bayreuthu mu bylo dovoleno inscenovat verzi “Walküre” Richarda Wagnera. Představení bylo někdy hlasitě vypískáno. V červenci letošního roku se má alespoň částečně odehrát dlouho plánovaná “šestidenní hra”. “To jsme mu slíbili,” prohlásila jeho žena Rita.
Když se na přelomu let 2011 / 2012 v pražskému DOXu pořádala výstava vídeňského akcionismu, nemohl zde chybět jeho světově proslulý protagonista Hermann Nitsch. U této příležitosti vznikl s umělcem rozhovor pro Český rozhlas – Wave, který si můžete přečíst níže či poslechnout ZDE.
ROZHOVOR / Herman Nitsch: Nechci provokovat
Vaše díla se těžko popisují slovy a jdou i těžko zachytit na fotografii nebo na video. Nejlepší je asi být přímým účastníkem některé z vašich akcí. Jak byste popsal své umění vy sám?
Moje práce by se dala označit termínem Gesamtkunstwerk. Je to propojení všech možných druhů umění, jakési totální umělecké dílo. Skutečný život přece také vnímáme všemi pěti smysly – vidíme, cítíme, slyšíme, používáme hmat a chuť. I proto v mé práci hraje velkou roli hudba. Je plná ruchů a zvláštních zvuků. Melodie nebo texty nejsou v mé hudbě důležité. Chci hudbou a svými díly obecně vyjádřit pocity, které se nedají sdělit slovy. I proto může na někoho moje hudba působit jako změť hluku, křiku a divných zvuků. Ale křik je přece mnohem důležitější a opravdovější než řeč. Křik novorozence, křik umírajícího, výkřik během milostného aktu – pro mě je důležité to bezprostřední vyjádření niterných pohnutek člověka a chtěl bych vystihnout a zachytit ty okamžiky, kdy se v našich životech děje něco skutečně zásadního.
Někdy se mluví o tom, že dnešní společnost se čím dál tím víc soustředí na obraz. Neustále jsme obklopeni fotografiemi a mediálními obrazy, čím dál tím častěji komunikujeme ve zkratkovitých heslech. Může naše společnost vůbec ještě ocenit a vnímat to, co vy označujete jako Gesamtkunstwerk?
Myslím, že koncept totálního uměleckého díla bude aktuální pořád. V takovém díle musíte hodně pátrat, musíte používat všechny smysly, a i proto v něm musíte vždycky něco objevit. Komplexní umělecké dílo zůstává aktuální navždy.
V 60. letech, kdy jste začínal jako umělec, jste byl mnohými považován téměř za blázna, mnoho lidí vašimi díly opovrhovalo. Dnes jste v uměleckém světě považován za hvězdu přední velikosti. Jaký je to pocit?
Už tehdy na začátku jsem věděl, že jsem objevil něco důležitého. A už tehdy jsem počítal s tím, že bude dlouho trvat, než se prosadím. Vzpomeňte si na malíře jako Claude Monet, Egon Schiele – dnes jsou to téměř ikony, ale i oni museli dlouhou dobu čekat na svůj úspěch a ocenění.
Dneska jste po umělecké stránce velmi ceněn. Ale i tak vás dodnes spousta lidí nenávidí. Například na internetu se pod videi z vašich uměleckých akcí stále objevují nenávistné komentáře. Lidé vám píší, ať shoříte v pekle. Jak se cítíte, když vidíte tu zášť, kterou k vám někteří lidé cítí?
Cítím se úplně stejně, jako když jsem se s takovými nenávistnými projevy setkával ve svých začátcích, když jsem byl mladý. Tehdy se kolem naší skupiny vídeňských akcionistů utvořil malý okruh lidí, kteří naši práci obdivovali a oceňovali. A zároveň kolem nás existoval zhruba stejně tak velký počet lidí, kteří naši práci neustále zatracovali a odsuzovali. Dneska po padesáti letech si myslím, že je to v tomto ohledu pořád stejné jako tenkrát.
A není to pro vás těžké? Vědět, že existují lidé, kteří nenávidí vaši práci a zřejmě i vaši osobu?
Vím, že je to tím, že takovým lidem chybí ty správné informace nebo znalosti k tomu, aby moji práci správně pochopili. A vlastně je mi takových lidí líto. Pokud člověk nemá informace, je snadno manipulovatelný. To je například i případ extrémní pravice – lidé, kteří se takovou ideologií nechají zlákat, jsou pak využiti jen jako slepě poslušní voliči – slouží jako nemyslící pěšáci v boji proti svobodnému myšlení.
Vnímáte nějaké rozdíly mezi fungováním lidské společnosti dnes a v 60. letech, kdy akcionismus začínal?
Společnost zůstala stejná. Možná informace jsou dnes dostupnější ve větším měřítku než dřív, ale principy fungování společnosti jsou podle mě stejné. Vzpomeňte si na impresionisty – i jimi široká veřejnost nejdřív opovrhovala. Na výstavách lidé bodali do jejich obrazů deštníky a podobně. A dneska visí reprodukce impresionistických obrazů i v čekárně u mého zubaře. A takové věci se opakují dodnes. Společnost se možná mění v nějakých dílčích aspektech, ale její fungování jako celku se podle mě nemění.
A není tedy celá vaše práce jen boj s větrnými mlýny, když máte pocit, že nemůžeme docílit nějaké změny v tom, jak lidstvo funguje?
Dalo by se to nazvat jako boj s větrnými mlýny. Ale já si z toho nic nedělám. Já ani nechci měnit nějaké etické aspekty fungování lidské společnosti. Chci dělat velké umění, které lidmi otřese a které je uchvátí. Já ani nechci nikoho provokovat. Provokaci jsem nikdy nevnímal jako svůj umělecký úkol.
autor:Ivana Veselková
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku