Malířka Eva Chmelová v těchto dnech představuje své obrazy na výstavě Lost and Found v NOOKART Studio v pražské Vodičkově ulici. Jedná se o výběr maleb z posledních let. Naposledy jsem mohli vidět její tvorbu v Galerii Villa Pellé (Konfigurace, 2020).
Eva Chmelová maluje zpravidla jemně, někdy dokonce tajemně. Barvy, a ještě častěji lazury, klade a vrství celkem nezvykle na černém podkladu pevné desky, která jí umožňuje různorodé techniky. Své kompozice postupně vyjevuje z temného pozadí a zvažuje, kam až jít, respektive co a jak sdělit… Ke svým záměrům potřebuje akrylovou barvu, ale mnohdy i kresbu nebo dokonce vlepované díly papíru. Na nich bývají texty či fotografie, které se – ač poněkud zamaskované, stávají součástí zobrazeného, avšak ve významu spíše jen tušeného příběhu.
Nositeli takového obrazového sebe-reflexivního vyprávění bývají lidské figury mužské a někdy i ženské, dále pak běžné předměty, totiž volně plující objekty… často to jsou banány nebo pikantně vyhlížející papričky či jiné plody… Nezanedbatelnou složkou na těchto obrazech vyvěrajících ze života je písmo nebo celý souvislý text. Ten je někdy čitelný, jindy zastřený nebo prostě jen ozdobný (zde se projevuje malířčina středoškolská výuka písmomalířství a kaligrafie, kterou tak nadále miluje a citlivě do svých kompozic aplikuje).
Eva tedy maluje, kreslí, vpisuje a vlepuje podle potřeby a intuice směřující k výsledné vrstevnaté zprávě. V tichosti svého letenského ateliéru spřádá témata a formuluje s jistou dávkou skutečnosti a ironie své podmanivé imaginace. V nich lze hledat i další ingredience: radost i bolest, empatii i nadhled, věci osobní i obecně lidské. Vše se zde umně mísí do výsledné atmosféry, kterou však nelze zcela a jednoznačně uchopit pouze jedním obrazem. Máme před sebou díla samostatná, která však vedle sebe dokládají hlubší a smysluplnou kontinuitu. Máme tedy před sebou zjevnou tělesnost, tu a tam citovanou věcnost a vždy poněkud umírněnou, avšak naléhavou sdělnost.
Eva nás totiž nechává nahlížet do kuchyně svých inspirací a pohnutek otevřeně jen do jisté míry, přičemž spektrum různých nálad je celkem široké… od jakési splývané (zpravidla vodní) radosti či bezproblémovosti zrovna prožívané chvíle – přes sarkastický společenský komentář – až po, řekněme, ztlumené chmury. V této souvislosti zde můžeme připomenout ráj, peklo i očistec Evina oblíbeného Danta Aligieriho. Očistcem zdá se být Evin proces soustředěného malování, odvíjející se skutečnost samotné tvorby, ve které transformuje osobní zkušenosti do obecnější roviny. A to je zde důležitý princip. Přítomnost a zároveň míra soukromého vkladu je určujícím nábojem jisté autenticity, která se může stávat všeobecně sdílenou a zakoušenou látkou.
Nejnovější obrazy pocházející z posledních let tedy vznikaly více na základě privátní reflexe. Jsou malovány, kresleny a lepeny z konkrétních důvodů. Nejsou to však doslovné a všem dostupné deníky. Názvy jednotlivých děl – stejně tak jako titul výstavy – ledacos napoví, ale více neprozradí. Není to ani potřeba. Tajemství je uchováno. Máme zde co dočinění s poctivou tvorbou, jistým směřováním a cílením, s polohou obsažnou, která nabízí divákovi vlastním způsobem zakoušet a prožívat na dané téma vlastní příběh. V rámci celé Eviny tvorby se jedná o nový či jiný důraz na povahu sdělení. Dříve byl kladen akcent na ikonografii znaků a symbolů či magický realismus nebo civilní hédonismus. O to se můžeme přesvědčit na jejích webových stránkách či v publikacích. Nyní se jedná o malbu bližší běžně nahlíženému životu, i když s přesahy a uměleckou nadsázkou. Říká se, že samota se mění v osamělost, když si člověk nemá co říct. V tomto smyslu nemusíme mít o Evu obavy – její vnitřní dialog je stále živý, pohledný a podnětný.
O schopnosti celkem hravě nahlížet vlastní události nakonec svědčí také názvy těchto nových obrazů: Plaveme v tom, Nebeský klid nebo Nebe, peklo, ráj, ale také V zajetí toxických idejí, Krása těla, ušlechtilost duše, English Lesson nebo Ztráty a nálezy, které se staly titulem celé výstavy. Zbytek je už na nás: „někdo se jen dívá, ale jiný vidí“. Eva Chmelová maluje a zaznamenává, je empatická i jde do hloubky a jednotlivé konstelace malbou fixuje… Při pohledu na její obrazy mě napadá jedno moudro Czeslawa Milosze, které zní: „Je možné uzdravit vlastní život silným přemýšlením o věcech poznaných, přemýšlením tak silným, že místa a lidi neodnese čas a všechno potrvá skutečnější, než bylo.“
Radan Wagner
foto: archiv
Eva Chmelová absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě, kde studovala u profesora Rudolfa Fily a následně pražskou Akademie výtvarných umění u profesora Františka Jiroudka (1981 – 1987). Dnes se v Praze věnuje volné tvorbě, grafickému designu, fotografii a spolupráci a poradenství na výtvarných řešeních interiérů. Po sametové revoluci v roce 1989 Chmelová založila se svými přáteli výtvarnou skupinu Tunel. Bratislavská rodačka Eva Chmelová je již od roku 1996 členkou Spolku výtvarných umělců Mánes. Její práce jsou zastoupeny v soukromých i galerijních sbírkách na několika kontinentech.
Více informací naleznete ZDE.
Diskuze k tomuto článku