Zřejmě jen těžko lze najít pro práce Jany Šárové výstižnější označení než právě fúze… Je trefné především proto, že dobře charakterizuje jak inspirační, tak formální podstatu jejích obrazů. Ty jsou na jednu stranu úzce navázány na osobní život, jako kombinovaná esence toho, co ji obklopuje, co prožila, nebo toho, o čem přemýšlí a co cítí. Na stranu druhou se jedná o osobitou syntézu různých vizuálních vlivů, z nichž vědomě nebo intuitivně čerpá a ony se v proměnlivém poměru, dynamice a vzájemném vztahu prosazují do finálního obrazového vzorce. Obě platformy se navíc překrývají, coby dvojjediná obsahová a optická stránka její malby, a teprve jejich splynutím, tedy jakousi fúzí fúzí, vzniká plnohodnotná kvalita obrazu.
Jakkoli je malířský jazyk Jany Šárové ukotvený v realitě a z realistického tvarosloví její práce vycházejí, takže je o ní možné uvažovat jako o vypravěčce příběhů, téměř nikdy je není možné číst jednoznačně. Vždy se objevuje nějaký prvek, který přímočarost interpretace zpochybňuje. Někdy je to těžko přenosná sebezpytná zkušenost, jindy snaha, aby se na první pohled běžné věci projevovaly jinak, než je člověk zvyklý. V posledních letech v tomto ohledu funguje také kolážovitá stavba jejích maleb, která z nich vytváří otevřené vizuální schéma. To se přirozeně projevuje spíš jako individuální katalyzátor pocitů a asociací, než přehledný horizont dějů a událostí, jež stály za vznikem obrazu.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku