Duch doby, terapie i nová cenzura, smrt Boha, autenticita, zlatá doba podcastů, žijeme v transmoderně, tělo jako gender, stále více skloňovaná identita, obecné a soukromé, obtížná diskuze, kultura a politika, konec mainstreamu, informace kontra poznání, původ namísto budoucnosti, argumenty a pomalost nahradila rychlost a vášeň, nová péče o duši aneb svobodní jsme za sebe, ale dobří citlivostí k druhým… tolik heslovitě z obsahu pozoruhodné nové knihy filozofky Terezy Matějčkové s tentokrát poněkud matoucím, ale nakonec přeci jen trefným názvem: Bůh je mrtev. Nic není dovoleno.
Tereza Matějčková je mimořádná současná filozofka a skvělá esejistka – proto tedy umí myslet a psát. Ve své nové knize tento fakt potvrzuje a rozvíjí dále také ve vybraných rozhovorech, jejichž různá témata vytvářejí mozaiku reflektující dnešní dobu. Ve svých stěžejních esejích Matějčková zaujímá pozici, z níž se snaží „zachytit perspektivu, která třeba ve veřejném prostoru chybí.“ Autorka tedy nahlíží „ducha doby“ s vědomím, že zde existují různé názorové a jiné „bubliny“, v nichž se více či méně ocitáme. Přes tuto roztříštěnou skutečnost se kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno s nadhledem i vhledem diagnosticky vypořádává (už tím, že je trefně pojmenovává) s těmi hlavními společenskými tématy, trendy a jevy.
V knize se dočítáme – mimo jiné – charakteristické rysy společné přítomnosti… Bez zbytečných filozofických klišé (jindy tak bohatého poznámkového aparátu, zálibě ve šroubovaných ba nečitelných větách, mlžících názorech apod.) formuluje dobové znaky, otazníky, vykřičníky. („Ocitáme se ve vleku informací, aniž rozumíme jejich zdroji, tedy otázkám, které stojí v pozadí těchto informací. Svobodný a znalý je ten, kdo zná nejen informaci, ale rozumí i otázce, na niž je odpovědí – a mocný ten, kdo otázku umí změnit.“ Citace je z pojednání nazvaného Blbí a blbější. Klesá inteligence?)
Autorka v knize pojednává jednotlivé dominantní úkazy – a tak se dočítáme, jak je těžké beztrestně říkat svůj názor, respektive, že „vzrostla cena, kterou platíme za vyřčené.” Tedy jsme globálně svědky „nové cenzury“ (paradoxně se šířící z kdysi v mnohém nejsvobodnější země), přihlížíme „vyšší citlivosti na odlišnost názorů“ a nalézáme se v době „po smrti Boha“ kdy je zbožšťováno naše (soukromé nebo skupinové) přesvědčení. Také hodnotový systém je na těchto parciálních stanoviscích vyrostlý a často bezdůvodně zakořeněný.
Podle Terezy Matějčkové (filozofky zaměřující se jinak na německý klasický idealismus, z něhož místy cituje) a dalších současných myslitelů je zřejmé, že tolik skloňovaná postmoderní doba už skončila. Tato druhá polovina 20. století rovná se tedy – trefně řečeno: „moderna minus očekávání a naplnění“. Ano, předešlá moderna (zhruba první polovina 20. století) je brána jako epocha, v níž se vědělo „kam jdeme a o co je dobré usilovat.“ Vzýván byl všeobecně (zvláště viditelně také v umění avantgardy) pokrok – cesta k budoucímu naplnění, kdy jednou nastane „konec dějin“.
Postmoderní skepticismus (vůči sobě i ideálům), jak se v knize dočítáme, rezignoval na všeprostupující moc, které se lze bránit tak leda ironií a relativizací. „Rozum a identita“ byly v této hýřivě povrchní době zneváženy a vypadalo to na nikdy již nekončící postmoderní zacyklení. Z těchto stesků nás však vyvádí zpětný pohled na historické opakující se cykly (věčné návraty). A stejně tak činí naše přítomnost, tedy doba změn a poznání (paradigmat) celé společnosti.
Současnost je podle Matějčkové především více „tělesná“, vtahující nás do diskusí o gendrových záležitostech a následných filozofických úvah či společenských komentářů. Jestliže pro postmodernu byla stěžejní ironie, dnes se setkáváme s citlivými tématy (strategiemi) a zarputilými stanovisky. V kapitole nazvané A je po legraci se na úvod dočteme: „úvahy se posunuly od gendru coby sady norem ke gendru coby citu. Spolu s tím se dostává do popředí pojem, vůči němu byli tradiční postmoderní autoři kritičtí: identita.“
Dřívější normy byly obecné, ale pocit je soukromý… chápeme tedy z textu významný posun ilustrující současnou atmosféru. Každý „jiný“ názor není tedy útokem na obecnost, ale jedinečnost, což je věc velmi citlivá. („Tím jsme se ocitli ve fázi po humoru, ironii a parodii… s humorem skončila postmoderna,“ dočítáme se). A tak se diskuze stávají obtížnými procesy, neboť vše je (může být) považováno za útok na vlastní nitro, zvláště pak u generace křehkých a jedinečných „sněhových vloček“. Také tělo, které má být podřízeno duchu či pocitu… je tématem knihy a dnešních dní. Zkrátka „identity – zcela nepostmoderně – ovládly dobu“, což se projevuje v oblasti sexuální, rasové, etnické… ale třeba i umělecké. „Obecně lze uzavřít, že ocitají-li se v popření zájmu spíš skupiny než jednotlivci, ironie naráží. Skupiny nemají vtip. Ale i v soudobém, každodenním porozumění je ironie upozaděna. Nejenže neplatí ´já je někdo jiný´, člověk bývá ztotožňován s mnohdy nejhorší možnou interpretací svého výroku. Nápadné rovněž je, že ironie ustupuje spolu s tím, jak sílí vliv sociálních sítí, na kterých, jak známo, není ironie rozpoznatelná. Peter Sloterdijk, mistr nadsázky a německé postmoderny, proto charakterizuje naši dobu následovně: ´Zaprvé zrušení uvozovek, zadruhé: všeobecný zákaz ironie.“
Matějčková se ve své inspirativní knize také zabývá pojmenováním naší doby, kterou bychom mohli (měli) označit jako „transmodernu“ – tedy etapu, v níž překračujeme již v praxi mnohé dosavadní meze…
V kapitole Ještě čteš, nebo už jen posloucháš? S podtitulem Po postmoderně přichází transmoderna, se uvádí na toto téma krátké zamyšlení Václava Bělohradského z knihy Čas pléthokracie: „Post znamená, že jsme minulost nepřekonali, ale uvelebili se v jejích modifikacích a troskách, v její rozptýlené tříšti.“ A Matějčová o pár řádků dále dodává: „To, čemu můžeme říkat třeba transmoderna, je neochota snášet tuto ironii, která se stává podezřelou. Je důvodem pro zvážnění to, že už zas víme, kam směřovat? Spíš ne. Současný důraz na identitu a původ svědčí spíš pro opětovný obrat vzad. Zdůvodnit to lze sociologicky: západní společnosti nedůvěřují tomu, že mají kam růst. Jejich obyvatelé se obávají sestupu. Děti nevěří, že se budou mít lépe, než rodiče, doufají, že aspoň neklesnou. Kdo nemá budoucnost, má jen původ, který bude hájit až panicky.“ A ještě jedna výstižná citace na závěr: „Zatímco tradiční dialog, stál na potlačení emocí ve prospěch argumentů a pomalosti, vítězí v tom současném rychlost a vášeň.“
Ale nezoufejme tak zcela: řečenou s autorkou, současnost slouží také k nadechnutí: „…ještě, že neexistují jen zpravodajské a komentátorské podcasty. Četné další nabízejí v nové podobě cosi jako ´péči o duši´. Doba ´trans´je doba terapeutická,“ podotýká Tereza Matějčková, filozofka, která má co říct…
Kniha: Tereza Matějčková – Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Echo Média, 2023 (koupit můžete ZDE).
-rw-
foto: Finmag a archiv
Diskuze k tomuto článku