Malířské a kresebné dílo Veroniky Holcové roste z asociací. Automatický rozběh a rytmus asociačních řetězců vyjádřených barvou, kresbou či otisky malířských nástrojů je v určité fázi samovolného bujení zastavován a korigován autorčinou obrazotvorností. V každém díle se prolínají dva odlišné výrazové světy. Dynamický tvořený asociacemi a statický zastoupený figurací. Obrazy Holcové tím, že otevírají mnohoznačnou dimenzi malířské iluze, působí na diváka podprahově. Celky se mění ve vlnící se hrozivou hmotu, jejíž hlubinný rozměr vtahuje divákův zrak do dalších skrytých prostorů, místy temných a děsivých. V názvu výstavu Analýza očistce je přítomný odkaz na obraz Očistec, velkoformátovou malbu, v níž se malířská rovina proměňuje v topografii tranzitního průletu mezi symbolickými polaritami pekla a ráje. Ocitáme se v kulturním a civilizačním prostoru, který je definován určitými etickými principy, jejichž osy nám symbolicky a metaforicky vymezují hranice našeho vnímání. Galerie Trafo představuje autorčiny nové věci z let 2023-24 s drobnými doplňky starších prací. (Petr Vaňous)
K výstavě, respektive tvorbě Veroniky Holcové se rovněž vyjádřil Lumír Hladík, jehož text se objeví v katalogu výstavy Analýza očistce, který bude pokřtěn 10. dubna v Trafo Gallery a který zde přinášíme:
Podle Martina Heideggera je „Smrt nejoriginálnější formou možnosti existence, ohrožující veškerý vesmír. Na rozdíl od jiných živých tvorů jsou lidé smrtelně postiženi konceptem ničení a smrti.“
Neodvratitelné téma Smrti je základním pilířem lidského vývoje, historie, filozofie, náboženství a umění. Smrt je hluboce zakořeněna, a proto obávána a uctívána. Po tisíciletí je smrt syžetem lidských mýtů, ság a příběhů, v nichž vystupuje jako nejvyšší hrozba a coby nejvyšší trest. Není žádným překvapením, že touha uniknout smrti nebo touha způsobit smrt se nesmazatelně vryla do lidské psychiky. Jsme obeznámeni s příběhy o reinkarnaci a vzkříšení, stejně jako s temným potěšením, které někteří nacházejí při způsobování muk vedoucích k smrti.
Pojem smrti zůstává děsivě nepochopitelný a nepřijatelný, dává vzniknout touze po nesmrtelnosti a posmrtném životě a stal se tak i zrodem konceptu očistce. Jak poznamenává Waldemar Januszczak, „Očistec je někde mezi Zemí a Nebem. Tam jdete, pokud jste nebyli dost špatní na to, abyste šli do pekla, ale nebyli jste ani dost dobří, abyste se dostali do nebe.” Očistec je přechodné mezi-údobí; jakási forma existenciální superpozice.
Pronásleduje nás tu ona strašidelná nejednoznačnost, toto—„mezi“, které obsahuje trest i utrpení. Proč je toto pod-mezi-světí mezi životem a ne-smrtí plné trápení? Dále, proč svět Země podnes zůstává krajinou ničení, chaosu a krutosti? Může nám historie nabídnout nějaké ponaučení? Co pobízí naši touhu existovat, trvat a vytrvat? Je to žízeň po životě, touha přežít, nebo snad zvědavost? Co povzbuzuje náš pokrok? Poučné, moudré příběhy? Umění? A co brání naší cestě k vytvoření nebe či ráje na Zemi? Proč lpíme na představách pekla a očistce?
Co třeba… Nevědomost, neznalost, ignorance?
Nevědomost postrádá schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží. Vyvolává pocit zbytečnosti, bezmoci a úzkosti. Bez-mocní se nechají snadno svést mocí. Explozivní směs úzkosti a moci vybuchuje v hněv, a zahaluje vše do dezorientující temnoty.
Hannah Arendtová nás varovala. „Zanedbaní a zapomenutí lidé touží po příbězích, jakkoli fiktivních, které by odstranily jejich úzkost a příslíbily vykoupení. Autoritářská moc využívá těchto úzkostí a vytváří či vyrábí fikce, které tito lidé ochotně přijímají“. Fiktivní příběh, který slibuje vyřešení vlastních problémů (bezmoci), je mnohem přitažlivější než fakta a „racionální“ argumenty. Arendtová varovala před podlehnutím nihilismu, cynismu nebo lhostejnosti a obhajovala transcendenci a osvícení.
Vrátíme se k otázce, co nás udržuje a pohání; co nám dává naději — David Brooks se ve své eseji „Jak zachránit smutnou, osamělou, naštvanou a zlou společnost“ ptá: „Udělá z vás konzumace umění, hudby, literatury a všeho ostatního čemu říkáme kultura, lepšího člověka?” David Brooks tvrdí, že “se už vůbec neobtěžujeme pokoušet se vcítit do myslí našich bližních“. Podle jeho názoru jsme „přepolitizovaní a stále méně moralizovaní, nedostatečně oduševnělí a podkulturovaní“. Alternativou, navrhuje, je „znovuobjevení humanistického kódu“.
Umělecká tvorba je fundamentální lidská aktivita. Většina lidské činnosti byla v průběhu historie zapomenuta, překonána nebo musela být revidována, upravena a aktualizována nebo je o ní uvažováno s pocitem nadřazeného sarkasmu. Existuje pouze jedna jediná výjimka. Navzdory tisíciletí, které uplynuly od jeho vzniku, si umění dokázalo stát na svém; stále vzbuzuje úctu a respekt. Učí nás, jak žít; jak existovat.
Tvorba Veroniky Holcové, její typicky explozivní a naprosto nevyčerpatelná kombinace nejednoznačností, slouží jako hvězdná brána do mezi-světí; světa, kde vládne temnota i světlo. Její zahrada nebeských slastí se může během zlomku vteřiny proměnit v zahradu ne-nebeských muk. Nejednoznačnost tu má sílu rozbít, prorazit naši primární kognitivní obranu a umocnit naši schopnost empatie. Veronika neví, co je lhostejnost. Veronika se stará — o všechno a o všechny. Shromažďuje vzpomínky na veškerou existenci a lidské jsoucno. Její meditativní svět, či pod/mimo/mezi-světí, oscilující v binárním algoritmu, je zároveň přitažlivé i odmítavé, ohavné a okouzlující, mazlivé a pobuřující. Její kulturní paměť zahrnuje a přesahuje miliardy let evoluce a poskytuje tolik potřebnou transcendenci a iluminaci.
Lumír Hladík, Toronto
BIO: Malířka a kreslířka Veronika Holcová (*1973) má výjimečnou představivost, intuitivně balancuje mezi realitou a fantazií. Svět intuice a imaginace nemá pevné hranice, proto její obrazy umožňují volnou interpretaci. Do všech se promítá její osobní život, pocity, zážitky, vzpomínky, představy, sny. Její tvorba se rozvíjí ve dvou základních liniích – kresbě a malbě.
Její malby jsou poetické a křehké, nacházejí se na pomezí mezi malbou a kresbou štětcem, spojují volnost náhodně utvořené skvrny s propracovanými detaily. Vznikají postupně jako výsledek dlouhého procesu a intenzivního soustředění. Zobrazuje hlavně krajiny, které jsou na první pohled známé a reálně existují a nebo skutečná místa připomínají. Působí přitom meditativně, snově a trochu znepokojivě, protože skrývají zvláštní tajemství. Primárním záměrem není věrně zobrazit viditelnou skutečnost, ale vyjádřit její podstatu. Zobrazení krajiny tak získává metafyzický přesah.
Její dílo je zastoupené ve sbírkách Národní galerie v Praze a v soukromých i veřejných sbírkách v České republice, Kanadě, Švýcarsku, Itálii, Německu, Velké Británii a USA.
-red-
Výstava: Veronika Holcová – Analýza očistce, kurátor: Petr Vaňous, Trafo Gallery Praha, do 21. dubna 2024
foto: archiv, Trafo Gallery a Dita Lamačová
Diskuze k tomuto článku