Ve sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku (slavném MET) se nachází řada pozoruhodných uměleckých předmětů starší provenience. Mezi nimi nás zaujme „bota“, tedy relikviář sv. Markéty pocházející z období mezi lety 1400 – 1450. Podíváme-li se blíže, zjistíme, že i středověký artefakt k nám může promlouvat a nabízet zajímavý příběh. Laura Tomsová, vybavena znalostmi a pozorným sledováním, nám takový příběh vypráví v příspěvku: Panna patronkou plodnosti: Jak číst vizuální vyprávění?

Relikviáře představovaly téměř objekty fetišismu. Lidé byli ochotni cestovat dlouhé poutě, jen aby pocítili přítomnost zbytků života svatých. V relikviářích byly ukryté relikvie, tedy ostatky světců. Mnohé relikviáře měly skleněná kukátka, která dotyčným umožnila nahlédnout na onen svatý předmět a čerpat jeho posvátnou moc. Právě určitá esence záhadna a zázraku dodává těmto výtvarným schránkám novou dimenzi, a právě skrze vizuální stránku mohl takový autor relikviáře formovat jeho požadovaný efekt. Relikviář svaté Markéty z Antiochu pravděpodobně sloužil jako ochranný talisman pro těhotné ženy. Jelikož svatá Markéta byla patronkou plodnosti a úspěšných porodů, předpokládáme, že háček na patě boty sloužil k zavěšení nad postel, kde tento relikviář mohl chránit těhotnou matku. V tomto případě tedy neznámý autor vyobrazil brutální legendu ve velmi inspirativním tónu.

REKLAMA

Relikviář má tvar dřevěné uzavřené boty. Bota je vyrobena z koženého pláště, který slouží k ochraně vnitřního kovového relikviáře, jenž kdysi obsahoval kosti z nohy svaté Markéty. Na kůži je kolem dokola celého objektu vyobrazeno dvanáct narativních scén a čtyři neidentifikované erby, které byly nejspíše zahrnuty jen pro dekorativní účely. Ve správném pořadí nás neznámý autor provází celou legendou o svaté Markétě. Z žádného úhlu nelze vidět všechny scény, což naznačuje nezbytnou fyzickou interakci a napovídá, že relikviář byl vytvořen pro soukromé využití. Autor tedy věděl, že těhotné ženy budou v blízkém kontaktu s tímto dílem. Díky tomu tento relikviář ukrývá celou škálu vizuálních aspektů, skrze něž komunikuje příslib ochrany.

Abychom porozuměli zakódovanému vizuálnímu jazyku, je třeba stručně uvést příběh svaté Markéty. Když patnáctiletá Markéta hlídala ovce, prefekt Olybrius ji uviděl a přál si ji učinit svou ženou. Kritizoval její křesťanskou víru, ale ona přesto chválila Krista a odmítla se vdát za Olybria, což jej rozzlobilo. Tudíž vydal rozkaz, aby byla brutálně mučena. Markéta byla uvězněna a když se modlila, objevil se před ní drak, který ji pohltil. Markéta ale, držíc svůj křížek, rozřízla draka, když svou rukou udělala právě znamení kříže, a tak se z něj vynořila bez zranění. V tu chvíli se objevil ďábel, který se ji snažil oklamat, ovšem ona jej porazila na zem, nohou mu šlápla na hlavu. Následujícího dne byla dále mučena, její křehké tělo však zůstalo nezraněno. Tento zázrak přiměl pět tisíc lidí přijmout křesťanskou víru, důsledkem čehož byli všichni, včetně Markéty, odsouzeni k popravě.

Vizuální vyprávění začíná na patě boty, zobrazující dvě postavy – jedna se stará o ovce, zatímco druhá ji sleduje. Středověké publikum, obzvláště ženy, bylo dobře obeznámeno s touto legendou, a tudíž by okamžitě poznali Markétu a Olybria. Vítr si laškovně pohrává s Markéty pláštěm, ukazujíc, jako lehce je schopen jej nadzvednout, naznačujíc Olybriovu touhu. V psané verzi se Markéta explicitně stává podnětem jeho erotické podívané. Ovšem zde je jejich setkání naznačeno jen pohybem rukou.

Zároveň, penetrace Markétina těla ve formě mučení vytváří paralelu se sexuální penetrací, po níž Olybrius touží, ale jíž nemůže dosáhnout. Tento relikviář představuje paradoxní dichotomii motivu invaze těla. Jeho ironická povaha zpochybňuje rozdíl mezi vnitřním a vnějším. Původní legenda si pohrává s motivem vnějšku a vnitřku, a to jak při mučení, tak při rozřezání draka. Zatímco tato bota zobrazuje ironicky nejen Markétu bez zbytečné sexualizace, ale jeho hlavní princip je v sobě uzavřít část Markétiny nohy. O to více, je dnes tato ironie úsměvná, že noha v relikviáři dnes už chybí.

Ve srovnání s psanou verzí legendy ukazuje tento příběh velmi jemné vizuální drama z hlediska brutality a sexuality. Bylo by rozumné předpokládat, že díky tomu představuje spíše inspirativní příběh než hororové scény. Přestože původní text uvádí, že rány na Markétině těle byly tak brutální, že Olybrius pohled na ně nemohl snést, scény na botě zcela vynechávají zobrazení vnitřností jejího těla. To jasně ukazuje, že umělec při aranžování legendy záměrně použil méně konfrontační tón, přestože brutalita v předchozích verzích hrála zásadní roli. Lze předpokládat, že jeho záměrem bylo zmírnit negativní pocity vůči relikviáři a podpořit inspirační síly legendy. Obzvláště na brutálních scénách s mučením je nepříjemná atmosféra zjemněna květinovým vzorem v pozadí.

Chaotická podrážka boty, která zobrazuje draka požírajícího Markétu, se skládá ze tří téměř překrývajících se scén, které vytváří rušivé prostředí bez jakéhokoliv konkrétního zaměření. Drak je komicky malý, pravděpodobně z praktických důvodů, aby se vešel na malou plochu, zároveň ho to ale činí méně hrozivým. Post-klimatický brutální okamžik, kdy Markéta vylézá z draka je také zobrazen velmi sympatickým tónem bez krvavého chaosu.

Vnímání svaté Markéty jakožto patronky plodnosti se překvapivě vyvinulo až kolem patnáctého století. Před tím představovala její legenda spíše morální poučení pro (většinou) pobožné ženy, obhajujíce tak celibátní způsob života v klášterech. Jak se tedy patnáctiletá panna stala vílou kmotřičkou? To je v legendě zašifrováno prostřednictvím pozoruhodné interakce s drakem. Markétina legenda nepochybně nabízí výrazně odlišný obraz než běžný porod, její násilná anatomická erupce představuje brutální císařský řez, který zabíjí. Ve středověku to, že někdo „nebyl narozen z ženy“ často předurčovalo jedinečný osud takového člověka. Význam této scény posiluje Markétinu sílu skrze její znovuzrození. Dalším možným spojením mezi matkami a draky je odkaz na Bibli, kde rodící žena čelí rudému drakovi na obloze, který chce pohltit její dítě, nicméně Bůh ochrání dítě a matku, zatímco drak (Satan) je svržen z nebe. Pobožné ženy dobře znaly dvojznačnou povahu motivu draka. Je důležité si uvědomit, že pokud by bota visela nad postelí, podrážka zobrazující boj s drakem by byla jednou z nejviditelnějších částí tvoříc paralelu mezi úspěchy Markéty a těhotných žen, naznačujíc, že víra jim pomůže vše překonat. Můžeme také vidět, jak konec Markétina pláště stále visí z dračích úst a symbolizuje útěchu toho, že celý „porod” byl velmi rychlý.

Bota jako celek představuje jakousi vizuální mapu, která prostřednictvím překrývajících se obrazů přitahuje pozornost diváků z jedné scény na druhou. Relikviář vyžaduje čas, aby byl oceněn ze všech úhlů, což naznačuje, že by to mohla být forma dlouhodobější zábavy pro těhotné ženy, které by mohly ležet v posteli, zatímco znovu prožívají legendu o sv. Markétě a připomínají si, jak jim pevná víra pomůže dostat se skrz porod. S přítomností relikvie prochází bota metamorfózou z uměleckého objektu do posvátného předmětu se zázračnými schopnostmi. Objekt posílený antierotismem a téměř jemnou brutalitou nabízí pocit naděje.

Laura Tomsová

Foto: https://www.metmuseum.org/art/collection/search/471296