Na počátku 20. století byl svět ještě celkem přehledný. Také dějiny umění měly své konvence – a jejich překročení vyvolávalo pohoršení ba přímo skandály. O takových se může dnešním tvůrcům jen zdát. Většinový akademismus však měl již své trhliny – rány, které mu dříve uštědřil Manet, impresionismus, van Gogh nebo Gauguin. Stylotvorná secese pak zčeřené vlny hlavního proudu načas zklidnila. První pořádná revoluce v malířství měla teprve přijít…
Původní myšlenky secesního symbolismu začínaly degradovat – a tak bylo zákonité, že by se další generace mohla (měla) utkat s realitou přímým a svěžím způsobem. Hledající umělci se začali navracet k lidem a přírodě, avšak namísto “dojmů” chtěli předložit nový dramatický senzualismus. Bolestná dekadence konce 19. století – „fin de sicle“ – byla skupinou mladých malířů nahrazena plamenným elánem a přitakáním životu. Byla to „zkouška ohněm“, která však při své exaltovanosti nemohla v čisté podobě trvat dlouho. Krátká epizoda fauvismu započala!
V roce 1904 přicházejí Matisse, Derain a spol. s fauvistickými obrazy. Hnutí však nebylo příliš jednotné. Společným jmenovatelem byla snad jen nekompromisně zářivá barevnost. Ale už to stačilo, aby (odborná) veřejnost byla šokována. Fauvisté v Paříži již na Podzimním salónu „chrstli divákům do tváře pořádný hrnec barvy“. Nemohli jinak. (Matisse: „V příliš spořádané domácnosti, v domácnostech venkovských tetiček se nedá žít.“)
Především Matisse (a Dufy) rozvíjí dlouhodobě nastartované principy – prvky úžasu a stavby, fascinace a skladby, dramatu i harmonie, subjektu a objektu. V této syntéze hraje prim barva a plocha. Plošný náraz. Nemá to být Gauguinovo snění, ale přímé zření. Matissovi je spíše (jedině) blízký Cézanne. Avšak místo pečlivě zkoumané modulace obrazu přicházejí pádné skvrny a pak i linie. Matisse nechce realitu znásilňovat, ale splynout s ní na základě vnitřního rytmu. Podstatné je, že takový projev je přirozený a koresponduje se založením tvůrce, z jeho „pocitu ze světa“. Vnitřní vize chce vyrovnávat se skutečností. V tváři modelu hledá inspiraci, nezajímá jej však psychologie a vlastně ani námět. Hlavní je výtvarné řešení.
Henri Matisse (1869 – 1954) byl vše prozařujícím ústředním dnem/sluncem – Picasso nocí/měsícem. Přitahovali se, respektovali, každý ze svého prostoru a pólu. Matisse byl sluncem svého vesmíru. Spoléhal se na cit a intuici, vhled a podstatu. Bez teorie si je vědom sil, které využívá a na obrazech „projemňuje“. Látka však byla lhostejná, respektive obyčejná. Neměl rád teorie, sám se však k tvorbě někdy vyjadřoval. I zde je s postupem času patrná nejednotnost a místy až názorová rozrůzněnost…
Přinášíme 5 OBRAZŮ označovaných jako zásadní pro Matisse, ale i pro vývoj dějin moderního umění obecně:
Žena s kloboukem (1905). Obraz, který v Salónu šokoval a nastartoval fauvismus. Odtud vedla cesta k novému expresivnímu stylu. Malbu zakoupili manželé Steinovi, slavní sběratelé, mecenáši a hostitelé umělců ve svém pařížském bytě, jakémsi soukromém salónu avantgardistů. Matisse: „Síla výrazu, zmocňující se diváka, vyzařuje z barevných ploch.“
Zelený pruh / Portrét paní Matissové (1905). Stejně kontroverzní obraz jako předešlý a vzbudil i stejný výsměch tehdejší oficiální kritiky. Odvážné pojetí barvy šlo ještě o kus dále. Matisse: „Výrazové hodnoty barev vznikají ve mně instinktivně… O výraz lidskosti se nemusíme starat. Buď se jí zmocníme, nebo ne. Jestliže ano, prostoupí dílo tak jako tak.“
Radost života (1905 – 1906). Monumentální obraz s živou barevností a jasným a revolučním popřením tradičních prostorových plánů. Malbu, která se stala základem moderního umění zakoupila Gertruda Stein. U ní ji viděl soutěživý Picasso a chtěl dílo překonat… Začal pracovat na zásadním obrazu Avignonské slečny. Matisse: „Nemohu otrocky kopírovat přírodu, musím ji interpretovat, podřizovat ji duchu obrazu… Pro mne je nejdůležitější koncepce… Tvořit znamená to, co máme v sobě.
Tanec / Druhá verze (1909 – 1910). Obraz tanečníků v kruhu byl vytvořen pro ruského obchodníka Sergeje Ščukina. Dochází zde k omezené škále barev, větší roli zde hraje plocha, rytmus a linie. Tato malba je považována za malířovo vrcholné dílo. První verze, kterou autor považoval za přípravnou skicu, se dnes nalézá v newyorské MoMA. Matisse: „Dílo musí samo v sobě nést svůj veškerý význam a sugerovat jej divákovi ještě dříve, než si uvědomí námět… Mělo by uklidňovat a poskytovat pohodlí jako dobrá lenoška, v níž se odpočívá po fyzické únavě… Umělecké dílo je výsledkem dlouhého pracovního procesu. Umělec vyčerpá beze zbytku všechny možnosti jevového světa, které mohou posílit jeho vnitřní vizi…“
Modrý akt (1952). Poté, co v roce 1941 byla malíři diagnostikována rakovina žaludku, musel omezit svou pohyblivost. Svou kreativitu přenesl z obrazů na koláže z barevně pojednaných papírů, které pečlivě vyřezával a komponoval (z nich bývaly pořízené také litografické tisky). Dílo pochází z pozdní série 4 aktů. Inspiraci našel autor, když si vzpomněl na svou návštěvu Tahiti před 20 lety. Matisse: „Právě nejprostší prostředky dávají umělci největší možnosti výrazu… Nikdy nesmí být umělec zajatcem sebe sama, zajatcem manýry, zajatcem své slávy, zajatcem úspěchu.“
Henri Matisse závěrem: „Vývojové stadium našich smyslů neurčuje bezprostřední okolí, ale určitý okamžik v civilizačním procesu. Rodíme se s pocitovým bohatstvím určité epochy. A to platí víc než všechno, co se v této epoše můžeme naučit. Vývoj umění nevychází jen z jedince, ale také z vůle generace, jejíž dědictví jedinec zastupuje. Nemůžeme prostě dělat cokoliv. Nadaný umělec nemůže pracovat libovolně. Kdyby se opíral jen o svůj talent, nemohl by existovat. Nejsme pány své tvorby. Je nám uložena.“
Radan Wagner
foto: wikipedie
Diskuze k tomuto článku