Na počátku 20. století byl svět ještě celkem přehledný. Také dějiny umění měly své konvence – a jejich překročení vyvolávalo pohoršení ba přímo skandály. O takových se může dnešním tvůrcům jen zdát. Většinový akademismus však měl již své trhliny – rány, které mu dříve uštědřil Manet, impresionismus, van Gogh nebo Gauguin. Stylotvorná secese pak zčeřené vlny hlavního proudu načas zklidnila. První pořádná revoluce v malířství měla teprve přijít…
Původní myšlenky secesního symbolismu začínaly degradovat – a tak bylo zákonité, že by se další generace mohla (měla) utkat s realitou přímým a svěžím způsobem. Hledající umělci se začali navracet k lidem a přírodě, avšak namísto „dojmů“ chtěli předložit nový dramatický senzualismus. Bolestná dekadence konce 19. století – „fin de sicle“ – byla skupinou mladých malířů nahrazena plamenným elánem a přitakáním životu. Byla to „zkouška ohněm“, která však při své exaltovanosti nemohla v čisté podobě trvat dlouho. Krátká epizoda fauvismu započala!
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku