Vyšla vydatná kniha o umění – a přesto neváží 5 kg! Závažná však je svým skutečným zaujetím, obsahem a dosahem. Hlavním tématem je meziválečné kulturní dění v Praze s důrazem na zdejší okruh surrealistů, který si vydobyl mezinárodní renomé. O tomto fenoménu je kniha, která je navíc plná přesahů, odboček a širších souvislostí. Výborně se čte – a přitom je založena na pravdivém, faktickém a jasně výstižném textu. Máme zde psaní mimořádně poučené, fundované i přirozeně plynoucí. Je zvláštní, že takovou knihu dosud nikdo nenapsal. Až nyní se toho ujal cizinec. A to je velice dobře.
Na pohled nenápadná publikace čítá 500 stran a je nepřebernou studnicí příběhů s cennými informacemi. Jmenuje se Praha / hlavní město dvacátého století / surrealistická historie. A napsal jí Derek Sayer (nar. 1950). Autor je kanadsko-britský bohemista, emeritní profesor University of Alberta, na níž zastával i pozici profesora kulturní historie. A tohoto zaměření se drží i v knize, která vyšla anglicky v roce 2008; v českém překladu pak nedávno – v letošním roce. Z dalších Sayerových publikací jmenujme například Prague Crossroads of Europe (2018) či The Coasts of Bohemia: A Czech History (1990).
Za nynější knihu o surrealismu v Praze obdržel Derek Sayer mimo jiné cenu F.X. Šaldy za „výjimečný přínos dějinám umění a kritice.“ Bylo to poprvé, kdy cena byla udělena cizojazyčnému dílu.
Kniha neobsahuje pro českého čtenáře obvyklé nešvary (zbytečnosti, respektive známé skutečnosti) z pera cizího autora píšícího o zdejším prostředí. Není tedy plná informací (důležitých pro zahraniční čtenáře), které jsou nám všeobecně známé (politika, slavné památky, švejkovství, pivo, kafkárna, magie, absurdita). Naopak je nasycená pozoruhodnými skutečnostmi, které se zde odvážně (neobvykle) linou a bez předsudků prolínají. Přesto má atmosféru. Téma surrealismu je zde přesně sledováno, avšak s jakousi pisatelovou neodbytnou asociativností je načas opouštěno (k Rudolfu ll. Josefu Sudkovi, Milanu Kunderovi, Tančícímu domu apod.). Sayer se na českou (československou) meziválečnou atmosféru dívá s důrazem na živoucí kulturu (umění) z tolik potřebné „ptačí perspektivy“ – kterou zasvěceně sleduje a dává i do mezinárodních souvislostí (v tomto případě zvláště Francie).
Seyerovo vyprávění je monumentální mozaikou, a přesto drží pohromadě. Je složena ze střípků kulturních dějin Prahy a Československa mezi dvěma světovými válkami. To byla i v mezinárodním měřítku pro avantgardní směry doslova zlatá éra. V Evropě, ale i u nás.
Sledování a popis tohoto unikátního období však není suchým výčtem událostí, jmen a dat. Autor se jeví spíše jako očitý svědek. Jako znalec místních poměrů vyhodnocuje vše s nadhledem, aniž by ztratil ze zřetele různé detaily, které však mají cennou výpovědní hodnotu.
Kniha o aktérech českého surrealismu v něčem připomíná slavnou knihu Magická Praha (italsky 1973, česky 1992) od Angelo Marii Ripellina (a také jej Sayer mnohdy cituje). Ital Ripellino byl jeden z nejlepších znalců, milovníků a propagátorů české kultury. Tento profesor slavistiky v Římě při psaní vybočuje ze striktně vědeckých konvencí, četbu ozvláštňuje básnickým (magickým) duchem. Mísí přítomné a minulé, vysoké a nízké, skutečnost a fikci. Toho se Sayer nedopouští – a přesto je zajímavý. Ripellino se nejvíce zaměřuje na rudolfinskou Prahu – v připomínkách moderního umění se dostává až (jenom) k Apollinairově legendární návštěvě Prahy (1902) a básníkova vlivu na zdejší literární avantgardu (Nezval, Seifert). Tedy na generaci společenství kolem Devětsilu, z kterého vzešel poetismus a následný artificialismus (Toyen, Štýrský). Ripellinova kniha má stálý dopad a dostala se do seznamu: Deset knih, kvůli kterým cizinci míří do Prahy.
(Pro dotvoření úplnějšího obrazu o české kultuře je dobré si přečíst vynikající knihu Evropa v novém světle / evropská kultura jako střed mezi Východem a Západem /1995/. Autorem je holandský filozof a sociolog Harrie Salman – spojující při psaní vědecké a duchovní /antroposofické/ přístupy).
Ripellino píše esejistickou syntézou a připomíná takto Prahu také coby město tří národů (Čechů, Němců, Židů). Bývá subjektivní, avšak stále svým způsobem pravdivý. (Ostatně nyní vychází v podobném beletrizovaném duchu životopis Toyen. Milena Šráfeldová napsala knihu: To je on! O té, co si říkala Toyen. Díky svědectvím, ale i pátráním po archivech „domyslela“ zkušená autorka životní pouť záhadné malířky, kterou sám André Breton zařadil mezi 10 nejvýznamnějších světových umělců 20. století).
Poetismus, artificialismus, surrealismus, Toyen – to nyní táhne a zajímá i širší veřejnost hlavně díky hojně propagované malířčině výstavě ve Valdštejnské jízdárně (Národní galerie Praha). Její upravené pokračování bude probíhat v Hamburku i Paříži. Český surrealismus je v mezinárodních odborných kruzích pojmem stejně jako zdejší kubistická architektura. To jsou bezpochyby dva evidentní české přínosy světovému modernímu umění 20. století.
Kniha Dereka Sayera se odborným, avšak přístupným stylem blíží však ještě jednomu zajímavému počinu s titulem Umění a život v modernistické Praze od amerického literárního historika Thomase Orta (2016). Jak podtitul naznačuje (Karel Čapek a jeho generace) zde je zaměření cíleno k času před první světovou válku a končí Čapkovou smrtí. Sleduje tedy především umělecký a filozofický vývoj Čapka a jeho současníky, dobový kontext i analýzu expresionistického a kubistického programu. A také je to o polemikách dvou odlišných intelektuálních táborů. Autor knihy – profesor historie na City of New York pojímá vše v rámci dějin středoevropské kultury. Výborná záležitost.
Sayerova kniha (se vzorným poznámkovým aparátem a jmenným rejstříkem; bohužel chybí záložka) se může číst i na přeskáčku. Jednotlivé kapitoly jsou zajímavé i každá zvlášť. Samozřejmě i v nich se dočteme o atraktivních stálicích: Čapkovi, Kafkovi, Muchovi a třeba i o Karlu IV., Němcové nebo na závěr i o Tančícím domě. Avšak rovněž o dalších skutečnostech pro českou kulturu podstatných. Kolem nich se však dočteme o celé řadě situací méně známých, avšak důležitých.
„Děj“ knihy zaměřené ale nejvíce na avantgardu – začíná legendárním příjezdem nejvýznamnějších pařížských surrealistů do Prahy s datem 27. března 1935. „André Breton v Praze! Křičely letáky českých surrealistů. Surrealistický vůdce dorazil do hlavního města Československa… v doprovodu svého starého přítele Paula Éluarda, novomanželky Jacqueline Lambové a českého malíře Josefa Šímy,“ tak Sayer přibližuje památný okamžik na Hlavním nádraží (je pozoruhodné, že se Šíma na rozdíl od Nezvala, Teigeho, Toyen, Štýrského či Brouka na žádných dobových fotografiích s pařížskými surrealisty neobjevuje). K setkání došlo tři měsíce po první výstavě Československé surrealistické skupiny v Mánesu a tři roky po výstavě Poezie 1932, která se odehrála na stejném místě a je považována ze tehdy dosavadní největší přehlídku mezinárodního surrealismu na světě! Franz Kafka zemřel v létě roku 1924; (Milan Kundera jej považuje ve svých Ztracených testamentech za předchůdce surrealistů „v tom smyslu, že druh představivosti, jímž nás okouzluje, je přesně tím skloubením snu a skutečnosti, po kterém André Breton volal v manifestu surrealismu…“ (Derek Sayer).
Kniha Dereka Sayera, vydaná nakladatelstvím Volvox Globator, je skvělým počinem (koupit ZDE). Je také zdrojem informací, poučení i zábavy. Svazkem oživujícím českou historii, textem přibližujícím její četná zákoutí, souborem (ne)známých příběhů, na které můžeme být zpravidla hrdí, neboť dokládají hodnotné místo našeho kulturního dění a umění v první polovině 20. století. Patřili jsem k avantgardě a Derek Sayer o tom umí psát.
Radan Wagner
Foto: archiv
Na titulu: Koláž Karla Teigeho z roku 1945
Diskuze k tomuto článku