Dodnes toto dílo působí temným a zneklidňujícím dojmem a v hloubi duše cítíme skutečný prožitek. Je to vyjádření svébytné – ojedinělé, ale současně jej lze považovat za předvoj syrového informelu, art brut a možná i street artu. Výtvarný odkaz Aléna Diviše (1900 – 56) je trvalejší, než se zpočátku zdálo. Podobně jako Josef Váchal či Alfred Kubin byl již za svého života svérázným, poněkud zasmušilým a do hloubi nitra prostupujícím hledačem. Z odstupu času zastiňuje mnohé projevy svých zdejších současníků, kteří se náležitě poučovali v zaslíbené Paříži na nejnovějších trendech. Také Diviš však ve Francii strávil řadu let svého života. Ten však díky své povaze, ale i neklidné válečné době, prošel jinou – a značně dramatickou cestou. Letos si připomínáme 121 let od umělcova narození.
V roce 2016 proběhla výstava v pražské Galerii Smečky a byla vydána nová umělcova monografie. Jedná se o výsledky soustředěné práce Jaromíra Zeminy – žijícího klasika českých dějin umění. V následujícím roce probíhala přehlídka v AJG. V Zeminově osobě se totiž skrývá doslova objevitelský a jasnozřivý počin, který dlouhodobě navrací Aléna Diviše na místo, které mu bezpochyby dávno náleží. V této nelehké rehabilitaci byly důležité také tři Divišovy výstavy: v letech 1948 (Vilímkova galerie v Praze), 1974 (Dům pánů z Kunštátu v Brně) a 2005 (v pražském Rudolfinu). Poslední jmenovaná expozice byla dosud tou nejrozsáhlejší, neboť shromáždila a představila poprvé v celku dochovanou tvorbu z nejrůznějších státních muzeí i soukromých sbírek.
Alén Diviš, rodák z Blatě u Poděbrad, začínal jako úředník, následně se však rozhodl zajištěný post opustit a vydat se do Paříže.
Zde především navštěvoval přednášky slavného krajana malíře Františka Kupky. Ve Francii se jako samouk – amatér seznamoval dále s tehdejším aktuálním vývojem. A záhy se stal oblíbencem legendárního obchodníka s uměním Daniela Henry Kahnweilera, který pozorně sledoval jeho tvorbu a snažil se jej také podporovat. Ve své Galerii Simon se stal prvotním zaníceným obhájcem – mecenášem revolučního kubismu a byl také v pravidelném kontaktu s podobným českým osvícencem Vincencem Kramářem. Jemu také Kahnweiler píše pochvalně o Divišovi roku 1928: „Váš krajan Diviš mi řekl, že žádá u vašeho ministerstva o stipendium. Řekl mi, že mu můžete pomoci, a požádal mě o doporučení. Dávám mu ho ze srdce rád. Znám jej i jeho dílo už nějaký čas – od té doby, co je v Paříži. Je to jistě toho času nejzajímavější český malíř v Paříži. Pracuje v těžkých podmínkách se zápalem a pěknými výsledky. Myslím, že od té doby, co je v Paříži, udělal velký pokrok. Jistě bude v Československu patřit k nejvýznamnějším umělcům své generace. Jsem přesvědčen, že bude-li mu stát nápomocen, jedná tak ve svém nejvlastnějším zájmu.“
Divišova existence byla i přes dílčí úspěchy vskutku svízelná. I po čase do Prahy píše: „Jsem nucen vydělávati si drobnými pracemi (dekorace, návrhy na látky, kulisy pro fotografy apod.). Jsou to práce velmi špatně placené, vyžadují mnoho času, takže pro moji vlastní práci zbývají mi noce a neděle.“ Do Kahnweilerova okruhu v čele s Picassem, Braquem či Derainem se, jak se zdá, nakonec nedostal. Jistě také proto, že se nezařadil k žádné výtvarné skupině ani vyhraněnému trendu. Tehdy nejživější surrealismus – nespoutaná imaginace, psychický automatismus i experimenty s Freudovou psychoanalýzou – nebyl Divišovým gustem. Na počátku třicátých let se jeho pozornost obrátila spíše k expresi – hledal vlastní cestu – a nikdy neztratil ze zřetele realitu, z které vždy vycházel. Maluje to, co vidí, na co si může sáhnout, co sám prožil… tedy také abstrakce mu byla cizí.
Jak tehdy tvořil? Musíme však mít na zřeteli, že jeho předválečná tvorba se nezachovala nebo je stěží dostupná (přístupná) a to dokonce jen v malém počtu. A na svědectví případných krajanských návštěvníků také nemůžeme zcela spoléhat, neboť byla ojedinělé a spíše emotivní. Již v této době byl Diviš zjevně plachý, uzavřený do sebe a vyhýbající se společenskému ruchu. Přesto byl rozhodnut v Paříži zůstat delší dobu nebo natrvalo.
Diviš hledající vstřebával podněty i mimo výtvarnou oblast. Do atmosféry jeho tvorby – přeci jen cizí malířskému experimentování – proniká četba Dostojevského, Célina, Sartra či Poea i „prokletých básníků“, tedy spíše literatura ponurá či existenciálně zabarvená, osobně introspektivní. Také se v Paříži seznamuje se skladatelem Bohuslavem Martinů, usazeným zde od roku 1923, a stává se napořád jeho blízkým přítelem či dokonce důvěrníkem. A nastupuje rovněž na cestu duchovnější – upínající se k východním naukám, zvláště k hinduismu: „Zákon karmy (příčin a jejich následků) přináší lidem to, co zaslouží. Uctívejte a milujte jednoho boha, ochránce, mistra, jako by byl vaším jediným spasitelem, a dosáhnete osvobození prostřednictvím lásky – bhakti.“
Na jaře roku 1939 se četná československá komunita v Paříži rozrůstá a Diviš je po více jak dvanácti letech zde považován za starousedlíka. A tak pod tíhou hrozícího válečného konfliktu pomáhá svým krajanům – emigrantům a sbližuje se zvláště s Antonínem Pelcem či Adolfem Hoffmeistrem. Nelehkou Divišovu situaci popisuje Jiří Mucha ve svých Podivných láskách: „Diviš už také dlouho žil v Paříži, třel bídu, chodil ve starém manšestrovém oděvu a Martinů byl jedním z mála jeho obdivovatelů, protože takřka žádnému své obrazy neukázal.“
Pro celou následující tvorbu Aléna Diviše má však význam jedna dramatická – klíčová událost, tedy zatčení francouzskou policií. Hoffmester, Pelc a Diviš se stali oběťmi politických machinací. Byli podezřelými, levicovými cizinci s organizovanou strukturou sídlící v Domě československé kultury, kde nebyl možný patřičný dohled ohroženého státu. Akce měla pro Diviše fatální důsledky psychické i tvůrčí. Již tak poněkud pesimisticky založen umělec vstoupil osobně přímo do existenciálního pekla. V jeho dochovaných zápiscích čteme „Dne 18. září večer jsem byl v Paříži na Montparnassu zatčen a odveden na policejní ředitelství. Výslechy, které trvaly asi týden, mi připadaly jako hra na schovávanou. Vyšetřující inspektor jmenoval někoho z komunistické strany nebo nějaké místo schůzek, nějakou událost. Byly to léčky a nástrahy, mnoho otázek obratně položených, že jsem nemohl rozeznat, co skutečně ví o mé činnosti a jaké má důkazy.“
Diviš se s pár přáteli dostal do obávaného „vězení – stroje“ s pozoruhodným názvem Santé (Zdraví). Vedle přísného řádu a poměry byl zde fascinován zdejšími celami. Na jejich zdech jej uchvátil svět kreseb a nápisů rozněcujících fantazii a vzpomínky na jejich autory – minulé vězně. S obrazností sobě vlastní do nich dále „vstupoval“ a dotvářel je. Společně s trhlinami, plísněmi, mapami oprýskaných omítek je komponoval do nových celků. Vznikaly kostlivci, úzkostné krajiny, tlamy nestvůr, propasti či hlubiny. Kreslil, ryl, škrabal. Zpřítomňoval si tak chybějící dialog a vyprávění a dostával se až k halucinačním scénám. Diviš o tom píše: „Ve vězení prožiješ celý život s detaily, na které jsi dávno zapomněl, pod mikroskopem. Izolovaný, koncentrovaný na pokraj šílenství, to člověka změní, něco objeví – vidí život pod jiným zorným úhlem.“
Santé se pro Diviše stalo zásadní zkušeností osobní i tvůrčí. „Nástěnná malba“, kterou pak musel opustit, zůstala však natrvalo v jeho představách. Následná tvorba zahrnující tuto zkušenost, jakási posttraumatická terapie, takto pokračovala i po jeho propuštění a pobytu ve Spojených státech. A tak bychom mohli následnou umělcovu činnost nazvat předchůdcem graffiti ve stylu art brut – zdánlivé chaotické čmáranice jsou však prostoupeny naléhavou reflexí – skutečnou halucinací, které se časem promítly i do pozdějších cirkusových témat.
Roku 1947 se Diviš konečně vrací do vlasti se stočenými rolemi svých pláten i papírů. Stýká se s okruhem kolem malíře Františka Tichého, který je mu blízký lidsky i umělecky. Již roku 1948 má výstavu ve Vilímkově galerii na Národní třídě. Tato úspěšná přehlídka však končila 22. února – tedy tři dny před únorovým převratem. Nastal počátek konce všech nadějí.
Následně osamocen „přestal existovat“, v ústraní svého holešovického ateliéru maluje obsáhlou sérii ukřižovaného Krista a jiná nadčasová témata. Také se dostává k ilustracím Také se dostává balad K. J. Erbena, zvláště ke Svatební košili, kterou umí nazpaměť. Alén Diviš je nadlouho umlčen, stává se neviditelnou legendou, umírá roku 1956 na následky těžkého věznění. Až další ojedinělé výstavy si na něj vzpomenou. Divišovo dílo je mimořádné – ať jsou ukázky jeho práce vybírány jakkoliv.
Radan Wagner
foto: Jaromír Zemina a archiv
Diskuze k tomuto článku