Budova věnovaná osobnosti a tvorbě slavného barcelonského rodáka nabízí různé výstavy a setkání. Nadace nesoucí jeho jméno pro tyto dny připravila přehlídku děl s názvem Melancholia, která akcentuje umělcovo rozpoložení po roce 1989. Byla to radost ze společenských proměn (sám v Praze uvedl výstavu Pocta Československu v roce 1991), ale také jistý smutek z krachu jeho dřívějších politických ideálů a vizí.
Otevřená výstava se zaměřuje na práci, kterou Antoni Tàpies vytvořil v první polovině 90. let. Během této doby ovládala umělce jistá melancholie. Navzdory úspěchu, kterého dosáhl – a přesto, že byl zaneprázdněn pořádáním velkých výstav i přebíráním různých cen, myslel na základní otázky lidské existence. Ohlížel se za svým životem i zabýval se proměnami společnosti s blížícím se závěrem 20. století. Tàpies se stále častěji zmiňoval o smrti – o konkrétní bolesti, o fyzickém utrpení, které je neoddělitelně spojené se životem. Tàpies si zkrátka začínal uvědomovat neúprosné plynutí času a svůj vlastní pokročilý věk, ale i nejasný směr sílící globalizace. Současná barcelonská výstava je plná této atmosféry umělcova vnitřního světa, jeho naléhavé prožívání, ale i zakoušení doby plné proměn.
Pád Berlínské zdi v roce 1989 a následný rozpad Sovětského svazu signalizovaly a dokládaly neúspěch politického projektu, s nímž se malíř kdysi ztotožňoval. Pro katalánského umělce Antoni Tàpiese (1923 – 2012), stejně jako pro mnoho dalších levicových intelektuálů a osobností jeho generace bylo stále evidentnější, že vysněný socialismus se v praxi neosvědčil. Namísto něj zůstal kapitalismus se svým „nepřekonatelným horizontem“, v němž jakýkoli smysl pro utopii již není možný a společnost je odsouzena jen k přežívajícímu provozu bez vyšších ideálů.
Tàpies prožíval bolestně i další nezdary či konflikty. Konkrétně to například byla válka v Bosně, ke které se umělec přiblížil velmi blízko, když navštívil Benátky, aby představil svou výstavu na Bienále v roce 1993. Také třeba rwandská genocida jej silně zasáhla. O té se dozvídal z novin nebo televize a zanechaly svou stopu na některých dílech tohoto období, ve kterých obrazy pohřebních šatů, kosti a lebky a často se objevují narážky na smrt a bolest. Tàpies byl citlivý i angažovaný člověk, v jehož umělecké tvorbě se veškerá dění dramaticky promítala.
Současná výstava nabízí reprezentativní díla tohoto období, jedná se o: Embolcall (Wrapping, 1994), Rèquiem (Requiem, 1995) a Dukkha (1995), spolu s díly, která nikdy předtím nebyla vystavena, jako jsou Quatre elements (Four Elements, 1992) a Abans-després (Before–After, 1994).
Zvláštní pozornost je zde věnována jednomu dílu se zdánlivě podivným názvem. Dukkha je buddhistický termín, který je obtížné přeložit, protože má velmi široký význam v původním jazyce Pali. Ten zahrnuje několik nuancí: zklamání, nespokojenost, utrpení, bolest, neklid, nedokonalost, nepohodlí, frustrace, podráždění, tlak, agonie, prázdnota, napětí, existenciální úzkost. Všechny tyto pojmy dokonale popisují stav Tàpiese v tomto konkrétním okamžiku. Jak však Tàpies vysvětluje v dokumentu Gregoryho Rooda z roku 1990 pro BBC, který výstavu také doprovází, nejedná se jen o téma bolesti a utrpení. To v sobě obsahuje také vědomý a vytrvalý pokus s tímto pocitem žít, překonávat jej a možná navzdory tomu všemu dosáhnout pokory a konečného štěstí.
Výstava v barcelonské Fundacio Antoni Tàpies potrvá do 25. září 2022
Více o díle Dukkah (1995) na videu ZDE.
Průřez Tápiesovou tvorbou ZDE.
P.S. Národní galerie v Praze vlastní Tapiésovo dílo informální povahy z roku 1965 – více ZDE. Jeho výstava Pocta Československu z roku 1991 (s textem Václava Havla) byla stěžejní výstavou v Míčovně Pražského hradu.
-red-
foto: Fondacio Antoni Tápies, Národní galerie Praha a archiv
Diskuze k tomuto článku