V historii umění se vyskytuje jen málo osobností, jakou byl William Blake. Je pozoruhodný komplexně – svým myšlením, životem i tvořením: básnictvím, filozofií, malířstvím, ilustracemi a vlastní tvorbou knih. Dodnes se k němu mnozí vrací v různých souvislostech a dobových proměnách – v nejrůznějších úhlech a rovinách...

Odkaz Williama Blakea není jednoduchý a pro současníky nebývá vždy náležitě čitelný. Avšak jakási vnitřní síla a skutečná transcendence je stále přitažlivá – podobně jako v jeho oblíbených dílech, která ilustroval (především Danteho Božská komedie a Miltonův Ztracený ráj).

V poezii i výtvarném umění je řazen k období preromatismu (v době panujícího racionálního klasicismu nejen v jeho Anglii), avšak svou bezvýhradní originalitou se vzpouzí obvyklému zařazování. Zůstává gigantickým solitérem a látkou na celý život.

Nedávno byl doplněn a zpřístupněn obsáhlý ARCHIV jeho tvorby. ZDE si můžete prohlížet jeho fascinující knihy, rukopisy, ilustrace a další díla v nebývalém – podrobném rozlišení.

Příběh Williama Blakea

Když byla v roce 2014 otevřena v Art Gallery of Ontario výstava „Terror nad Beauty“ sochaře Henry Moora a malíře Francise Bacona, vyjevila hloubku jejich díla, ale i vazby k minulosti. Ikonickým dílem této přehlídky se stal obraz malovaný podle posmrtné masky Williama Blakea (1757 – 1827). To jistě nebyla náhoda. Tento grafik, malíř, básník a vizionář či politik byl zásadní postavou nejen anglického umění a myšlení 19. století, byl a je trvalým inspirátorem jistého pojetí člověka, světa i umělecké tvorby. Jakožto představitel (pre)romantismu měl mimořádné imaginativní zření vzhlížející k jednotě subjektu a objektu – k znovu nastolenému univerzu, k svobodě těla i ducha, také k původnímu křesťanství, kabale i východnímu učení, metafyzice či dramatické kosmologii.

Pro moderní umění se tak stal poněkud osamoceným vzorem celistvého a nepřikrášleného uchopení člověka s jeho anděly i démony. Tak jako tvorba 20. století zdál se přes své vize být nejednoznačný, ale čímsi nebývale naléhavý. Kde se vzala tato podoba geniálního a stále inspirativního umělce, k němuž se Francis Bacon tak vehementně hlásil?

William Blake ztotožňoval své duchovní poznání s erotickou extází – spojením v úplnosti – s prolnutím ženského a mužského prvku. Zjevil se však v době, do které se nehodil. Svým vizionářstvím, dílem, povahou, mystikou a erotikou mu byla tehdejší přítomnost – společnost příliš těsná.

Vztahoval se k minulosti a ohlašoval budoucí směřování umění, víry i světa. Rozpažoval se napříč časem, ale životní těžiště jeho reálné existence se ocitlo právě ve zlomové době odhazující přežité a teprve tušící nové. Devastující požár trvající po několik zářijových dní roku 1666 Londýna byl obecně vnímán jako apokalyptické znamení ničící dosavadní zvrhlé pořádky. Zvláště zmizení gotické katedrály sv. Pavla se jevilo jako boží trest a jasné gesto katolickým odpadlíkům – protestantům uvolněných mravů. Architekt Christopher Wren vyprojektoval záhy novou stavbu inspirovanou vatikánským sv. Petrem, avšak jako správný svobodný zednář propašoval sem dimenze starobylého Šalamounova chrámu ze země zaslíbené. „Novým Jeruzalémem“ – nebem na zemi, takovým, jaké spatřil ve svých vizích sv. Jan, se měl stát právě Londýn. Chrám dokončený roku 1708 stanul coby dominanta města a centrem očekávání. Namísto toho se stal Londýn svědkem nemilosrdného odumírání humanismu, kdy celá Anglie je zbavována ducha, magie a svátosti.

Historické pozadí

Imaginace a teologie se zde mění v upjatý strohý kalvinismus, kdy zákon nahrazuje víru (Hobes), prožitek je zaměňován za liberálně nazíraný rozum (Locke). Konstituční monarchie se stává pouze jakýmsi štítem zištného „svobodného“ podnikání určeného však pouze „vyšší“ třídě (Borling). Anglie začíná nemilosrdně ovládat spolu s Holandskem světová moře (onen symbol smrti, podvědomí a podzemí) a dálné kolonie. Od roku 1760 však propuká velká krize zvětšující rozpor mezi „zavrženými“ chudáky a „vyvolenými“ blaženými boháči. „Náboženství a obchod jsou dvě různé věci“, prohlašuje hugenotský lékař Bernard de Mandeville. Puritánští podnikatelé tehdejší Anglie proměňují dobýváním uhlí a železa kraj v mrtvé sutě. Vznikají kalvínské chudobince a káznice – kde lidé, včetně dětí, podléhali „hladové dietě“ a čtrnácti hodinové dřině každý den. A tak musíme mít před očima krutou staroklavínskou vizi pekla spolu s tímto reálným novopuritánským peklem na zemi ve jménu vzývané hospodářské expanze. A toho byl svědkem William Blake.

Rozpadu Anglie zamezili v první řadě síly prostého lidu, mobilizovaní „odpadlíci“ a nonkonformisté, kteří současně probouzeli svědomí horních vrstev. To by nebylo možné bez anglického básnictví, jež se od vrcholného středověku jako jediné vyslovovalo o všem otevřeně a odvažovalo se vidět, přemýšlet i vykládat situaci člověka (vinu či milost) mnohem hlouběji než teologové a politici.

Velcí angličtí tvůrci bývali zpravidla života znalí vizionáři. Podobně jako velký Milton, autor Ztraceného ráje, byli radikálními pesimisty (v pohledu na přítomnost) i optimisté (ve svých proroctvích). K takovým osobnostem patřil také William Blake – ojedinělý, o to však radikálnější, hlubší a naléhavější. Ve svém životě i tvorbě smířil či umocňoval vlastní náboženské vize s mystickým prožitkem duše i těla. Stal se tak dědicem revolučního lidového sektářství na pozadí kruté a sebe-stravující okolní společnosti včetně bratrovražedných válek.

Andělé a démoni

Určujícím momentem Blakeova díla se stala vidění, která zažíval již od dětství (za což byl matkou bit). Blake rozlišoval mezi viděním a pamětí. Paměť podle něj byla svázána s časem, a proto se stala součástí padlého světa; skutečnou „říší vzpomínek“ mu byl prostor vidění, v němž mohl „spatřit ty dávné dny, než se Země zjevila ve své živořící smrtelnosti“. Také Coleridge a Shelly měli svá vidění. (Psycholog pravoúhlý tyto jevy však vnímá jako „eidetické obraznosti“ respektive halucinace). Blake upřednostňoval obskurní a esoterické systémy poznání směřující do minulosti (středověku), k starobylým tradicím a trvalým pravdám. Nebyl však pasivně nábožný, ale hlásal: „Nestřídmost mládí je nutná pro život.“ Spolu s biblickými či mytologickými příběhy se pro jeho pojetí života stala v zásadě sexuální magie. Současníkům připadal výstřední, špinavý, podivínský a konfliktní. Až do konce svého života byl přesvědčen, že manželky by měly být „společné“. Ale jak k tomu přišel?

Příběh začíná na Moravě, kde byli hojně pronásledováni poutníci hlásící se i v pobělohorské době k protestantským zásadám. Tak jako jinde Valdenští, kataři, adamité či bogomilové, vznikaly na našem území sekty, respektive uzavřená společenství odmítající katolicismus. Od husitského povstání ožívá myšlenka prostého, ale aktivního naplňování skutečně zbožného života. Vzniká Jednota bratrská, která se však v 17. století musela vypořádat s nepřízní osudu a pronásledováním oficiální církve. Jednotlivci i celé skupiny odcházeli do bezpečného exilu. Jedním z takových míst se stalo panství náboženského reformátora rozkládající se poblíž sasko – česko – polského pomezí. Hrabě Mikuláš Ludvík von Zinzendorf (1700 – 1760) na pozemku svého panství Berthelsdorf dovolil pronásledovaným Moravanům vybudovat na státě a kléru nezávislou osadu Ochranov (dodnes jsoucí pod názvem Herrhut), kteří sem přicházeli v letech 1722 – 32. Zde byl zaveden bohoslužebný řád a svérázný přístup platný pro celou komunitu. Šíření těchto myšlenek se časem rozneslo po celém světě (misionáři), ale také do Londýna, kde se tato Jednota stala známou pod jménem Moravian Church (Moravská církev).

Proč paní Blakeová plakala?

V prvně zde vybudovaném sídle „London Moravians“ – ve Fetter Lane Chapel – se vzývaly a praktikovaly myšlenky „Rabbi Zinzendorfa“, tedy kabalistická sexuální mystika coby most mezi různými vyznáními včetně zednářství. Jak dokládá z dobových pramenů ve své pozoruhodné knize Marsha Keith Schuchard (Why Mrs. Blake cried) byla tato nauka založena na aktivním splynutím ženského a mužského prvku. Taková evokace měla mystické dávné tradice, které upomínaly na androgynního Boha. „London Moravians“ tedy praktikovali sexuální mystiku společnou a ceremoniální. Stoupenci a pravidelnými účastníky tohoto společenství byli Blakeovi rodiče – zvlášť jeho matka byla horlivá. Blake tedy vyrůstal v atmosféře „United Brotherhood“, kabalistických praktikách užívajících sexuální energii pro plnější a vyšší mystické procítění.

Na Moravskou církev, a zvláště na Blakea, však zapůsobilo ještě jedno zásadní vyznání, jehož autorem a šiřitelem se stal Emanuel Swedenborg (1688 – 1772), švédský vědec, filozof a teolog, z jehož učení pak vzešla Církev Nového Jeruzaléma. Mnohem více ale byl jeho vliv patrný u sexuálně mystických praktik prolínajících tantrické techniky a křesťanskou mystiku, která měla tak zásadní, avšak málo připomínaný význam. William Blake ukazoval nejen na výšiny ducha, ale i na hlubokou a těžce zakoušenou duši, která provázela či podněcovala jeho tvorbu, tak blízkou proudu existenciálně laděného umění 20. století, jehož výrazným protagonistou se stal rozháraný a nekompromisně hledající slavný malíř Francis Bacon.

Radan Wagner

P.S. Je libo „martensky“ v limitované edici William Blake?