Technicky vzato byla Calderovou první kinetickou sochou malá kachna, kterou v roce 1909 daroval své matce jako vánoční dárek. Byla vyrobena z tvarovaného mosazného plechu a při dotyku se houpala sem a tam. Bylo to čiré potěšení, které se už nikdy nevytratilo. Příběh začíná…
Alexander Calder byl zřejmě nejtypičtějším (a nejviditelnějším) sochařem amerického umění 20. století. Jeho vrcholná díla mají nezaměnitelný charakter i moderní noblesu zbavenou evropsky tíživého obsahu. Ladné abstraktní tvary a zářivé barvy mobilních i stabilních objektů se nacházejí na mnoha veřejných prostranstvích, ale i v prestižních sbírkách. Je to tvorba hravá – spojující v sobě organické přírodní tvary i důmyslně projektované kompozice, které se někdy ve vánku volně pohybují. Newyorské The Museum of Modern Art – tedy MoMA – nyní nabízí přehlídku pod názvem Alexander Calder s podtitulem Modern from the Start. Krátký filmový profil je k vidění ZDE.
Alexander Calder (1898 – 1976) je ve výstavní budově již „zdomácnělým umělcem“ – poprvé zde vystavoval v roce 1930 jen několik měsíců po otevření této slavné instituce. Také byl v minulosti vyzván, aby speciálně pro toto místo vytvořil různá díla včetně proslulé Fish Tail. Krásná řízená náhoda: tento pestrobarevný mobil, visí na stejném schodišti, pro které byl vyroben již v roce 1939.
Současná výstava čerpá z rozsáhlé sbírky MoMA a je doplněna o půjčky z Calderovy nadace. K vidění je rovněž jen vzácně vystavované rozměrné dílo z roku 1945 Man-Eater with Pennants. Po více než padesáti letech je umístěno na tzv. sochařské zahradě. Zajímavý je také až posmrtně zveřejněný Calderův vzpomínkový text z roku 1943, který si můžete přečíst ZDE.
Letošní přehlídka nabízí 70 umělcových děl ze všech tvůrčích etap, ale i filmy a historické dokumenty.
Pro Alexandra Caldera byly v jeho příběhu důležité dva momenty: objevení cirkusové atmosféry a návštěva ateliéru malíře Pieta Mondriana v Paříži. Calderova počáteční cesta nevedla přímo k umění, ač pocházel z umělecké rodiny. Studoval technicky zaměřené školy a po jejich absolutoriu v roce 1919 prošel několika zaměstnáními až se v roce 1925 rozhodl pro vlastní tvůrčí dráhu. Odstěhoval se do New Yorku dále zdokonalovat, ale také pokračoval ve své momentální profesi ilustrátora. Jeho zaměstnavatel – noviny National Police Gazette jej v roce 1925 vyslaly na turné s tehdy oblíbeným cirkusem. A manéž se stala jeho celoživotní láskou a inspirací. Umění bral spíše jako zábavu.
Když se roku 1926 přestěhoval do Paříže, vytvořil tam vlastní Cirque Calder. Byla to kompletní konstrukce vytvořená z drátů, kůže a látek. V podstatě šlo o přenosnou osnovu – rozkládající objekt, s kterým umělec-bavič cestoval a předváděl své kousky divákům. Vlastně se jednalo se o prapočátky pozdějších světových performancí (ty však bývaly velmi vážně míněné). Hromotlucký, ale něžný Calder vzbuzoval pozornost – a přicházel i úspěch: objevily se první nabídky na samostatné výstavy ve Spojených státech i Evropě. (Na staré představení Calderova Cirkusu se můžete podívat na videu ZDE).
K abstrakci se Calder přiklonil v říjnu 1930 – tedy po tom, co navštívil pařížský ateliér holandského Pieta Mondriana. Tento duchovně založený a revoluční malíř používal ve své tvorbě jasné barvy, oproštěné tvary a konstruktivně (až technicky) vyhlížející kompozice (projekce podstaty a procesů veškerého bytí). A tady to Calderovi blesklo hlavou: nezajímal se vůbec o malířovy hluboké teosofie a další esoterické nauky. Zajímala jej spatřená a tvarově oproštěná pestrá barevnost a lehká lapidárnost. Hravý Calder už skoro našel výrazové prostředky pro své hry! Při průzkumu množství geometrických pláten v Mondrianově ateliéru dokonce poznamenal: „Bylo by asi zábavné, kdyby se tyto obdélníky pohybovaly.”
A tak se šťastný – již abstraktní – sochař stal členem Abstraction-Création a účastnil se skupinových výstav. A Galerie Percier na pravém břehu Paříže hostila v roce 1931 další a důmyslnější představení Cirque Calder, které nakonec upevnilo Calderovo postavení světoznámého umělce. Však se taky tohoto představení zúčastnila téměř celá pařížská umělecká scéna, mimo jiné Le Corbusier, Man Ray, Jean Cocteau nebo Pablo Picasso. Ale sláva je jedna věc a živobytí věc druhá. Navzdory nespornému úspěchu nebylo „v cirkusu“ prodáno ani jedno dílo. Všichni se náramně bavili nespoutanými tvary, důmyslnými liniemi a různými hříčkami. Nicméně byl Calder v Paříži považován za až příliš amerického (formálního) umělce. Upřímné přátelství mu zůstalo snad jen se španělským malířem Juanem Miróem.
Calder se však nevzdával. V následných třicátých letech dále inovativně obohatil svou stále abstraktnější tvorbu (sám vnímal svůj projev jako vytváření organických tvarů – květů na dlouhých stoncích – či jako listy ve vánku nebo mořské pohupující se živočichy na lehkých nekonečných vlnách). Dojem z Mondrianovy tvorby jej ani po čase nepřestával pronásledovat a časem dostal odvahu své nápady také konečně realizovat. Přišla správná chvíle k rozhodnutí – místo statických objektů se začal bavit (a stále lépe živit) pohyblivými sochami. Vliv stručného Pieta Mondriana a rozvolněných surrealistů se plodně mísil – zrodil se svérázný a zapamatovatelný Calderův přednes plný důmyslných kompozic, jasných barev (nejvíce typicky červené) a volně se pohybujících imaginací. Termín „mobily“ první použil dada umělec Marcel Duchamp. Calder je povznesl k vpravdě až artistickým výkonům.
Vlivný filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre byl velkým fanouškem Calderových výtvorů, v kterých spatřoval poněkud existenciálnější podobenství, než samotný umělec nejspíš zamýšlel.
Nastala tvůrčí erupce. Vše se odehrávalo a proměňovalo v celé škále měřítek – od několika centimetrů až do více než pěti metrů. Calder vytvářel mobily (pohyblivé kompozice), ale i stabily (statické sochy), které se staly slavné po celém světě – zvláště se vyjímaly na veřejných městských prostranstvích. Výjimky činil v době druhé světové války, když byl nedostatek kovového materiálu. V té době sochař používal dřevo a vytvářel tak nový typ soch, kterým říkal konstelace.
A přicházela uznání. Calder získal první cenu na Benátském bienále v roce 1952, které ho katapultovalo ke slávě a bylo katalyzátorem několika významných veřejných realizací po celém světě. Jmenujme například masivní mobilní objekt nazvaný Flight (Let) instalovaný na letišti Johna F. Kennedyho v New Yorku. Muzeum moderního umění v New Yorku ocenilo Caldera retrospektivní výstavou již v roce 1943; tehdy se stal nejmladším umělcem, který kdy byl předmětem retrospektivy v muzeu. Amerika takového umělce potřebovala. Také snad proto žil a pracoval po pařížské anabázi ve Spojených státech, kde dostával celou řadu velkolepých zakázek. (Ačkoli byl Calder známý především svými většími uměleckými díly byl také talentovaným klenotníkem a během své kariéry vyrobil celou řadu pozoruhodných šperků). Podrobnější dokument o Alexandru Calderovi sledujte ZDE.
Alexander Calder zemřel ve věku 78 let na infarkt, jen několik týdnů po největší retrospektivě dosavadní kariéry v New Yorku (Whitney Museum) v roce 1976.
Radan Wagner
P. S. Nejvíce se snad vyjímá Calderova socha Flamingo (1973) na náměstí v Chicagu. Je to umělecké dílo vydávající zvláštní energii. Červená magická plastika se odráží (vzpouzí, konfrontuje, vede dialog) před plochou černých budov ze skla a oceli. Autorem této architektury je pověstný Miese van der Rohe, autor brněnské vily Tugendhat.
Diskuze k tomuto článku