Museum van Gogh nabízí opět zajímavou výstavu. Letošní tematická expozice se zaměřuje na jeden z klíčových fenoménů. Tím je vliv japonského umění na formující se postimpresionistickou malbu, která si hledala své cesty na konci osmdesátých let 19. století – a samozřejmě zvláště v osobě Vincenta van Gogha. Ten plně vstřebával a ve své tvorbě rozvíjel objevující se inspirativní projevy, a to paradoxně stranou pařížského života. Od roku 1888 pobýval v jihofrancouzském Arles, avšak kontakty s novým děním ještě nějaký čas udržoval.
Japanismus je označení pro jev pronikající do Evropy již od počátku sedmdesátých let 19. století, kdy jej formuloval a pojmenoval historik umění Philippe Burty. Zvláště japonské dřevořezy měly vliv srovnatelný v minulosti s antikou, která působila na renesanci. Zájem o Japonsko, jeho životní styl a umění se v Evropě konkrétně datuje od pařížské světové výstavy v roce 1867. Od té doby se dřevořezy začaly do Francie dovážet ve velkém a vzbudily zájem malířů, kteří se později stali vůdčími postavami moderních tendencí.
Van Gogh v roce 1887 kopíroval Hirošigeho práce: Kvetoucí švestkový strom a Most v dešti. Édouard Manet již roku 1868 namaloval svého přítele Émila Zolu v interiéru vyzdobeném japonským tiskem. Velkým ctitelem ukijo-e, vyobrazením prchavých okamžiků, byl také Claude Monet. U svého ateliéru v Giverny dokonce vybudoval v zahradě japonský můstek a v domě mu na zdech visely desítky dřevořezů od Hirošigeho a dalších asijských autorů. Snad nejvíce byl touto tvorbou okouzlen James Whistler, americký malíř žijící v Paříži, který tuto módu rozšířil do Londýna.
Pařížská zima roku 1887 byla zvláště bohatá na výstavy. Jedna z nich probíhala v ošumělém předměstí Clichy, v zastrčeném, ale prostorném sále restaurace, kterou tehdy neznámý van Gogh proměnil v dočasnou galerii. Tento Holanďan přijel do Paříže teprve nedávno a snažil se shromáždit podobně smýšlející malíře – postimpresionisty. Louis Anquetin, Henri de Tolouse-Lautrec či mladý Émile Bernard neměli však žádnou teorii nebo program, které by je „vědecky“ sjednocovaly jako Georgese Seurata a Paula Signaca s jejich pointilismem. Byly to však japonské techniky, které právě formující se malíře tolik lákaly. Zvláště Anquetin se chytil dramatických úhlů a zkrácené perspektivy, které používal Hokusai. Také čistá barva a jasné kontury rozhlížející se malíře fascinovala. Tak mohli ve svých obrazech spojovat inspiraci objektivní realitou se subjektivním vkladem a symbolickým podtextem. Malba byla osvobozena.
Na této výstavě se pravděpodobně van Gogh poprvé setkal Paulem Gauguinem, který sem zvědavý zavítal. A byl to osudový kontakt. Van Goghovi bylo tehdy třicet čtyři a Gauguinovi třicet devět let – oba se k umělecké tvorbě dostali pozdě. Ale zvláště dnes již málo známý Anquetin ukázal ostatním, jak použít japonské prostředky vedoucí ven z bludného kruhu dosavadního a spíše stále napodobivého impresionismu. Jeho brilantní technika mu umožnila rychle absorbovat styl japonských tisků. Na jeho pověstném obraze Avenue de Clichy: Pět hodin odpoledne (1887) jsou porušena navyklá pravidla barvy a perspektivy – ustálené kompoziční prvky západního evropského umění. Některé postavy na obraze doslova vystupují z rámu. Existují van Goghovy obrazy, které doslova kopírují Anquetinovo porušení perspektivy a jeho dělení prostoru čerpající z Hokusaie. Ostré kontury s nestínovanými barevnými plochami opouštěly naturalismus, respektive zachování fotografické přesnosti. Proti malířství „zraku“ přibylo malířství, které „dávalo věcem smysl“, duchovnější charakter a symbolistní podtext. Takový charakter tvorby nově charakterizoval Édouard Dujardin – šéfredaktor kritického listu La Revue Indépendante a definoval tak jasně novou uměleckou školu prozatím v čele s malířem Anquetinem.
A tak se stal na chvíli Anquentin vůdcem avantgardy a jeho umělecké názory pronikly do děl současníků. Lze to vidět na plakátech Toulouse-Lautreca i na obraze Kavárna večer (náměstí Fora, Arles) od van Gogha (září 1888), ještě neoslabeného dědičnou formou epilepsie a počínající syfilitidou. V Arles, kam odjel z Paříže, našel relativní klid, motivy, světlo a ohnivé barvy, které s oblíbeným japanismem souzněly. Malíř zde na jihu Francie toužil založit uměleckou komunu v čele s obdivovaným Gauguinem, který jako jediný pozvání přijal. Van Gogh se však nakonec, po známých dramatických rozkolech, musel spolehnout jen sám na sebe a vytvořit v krátkém čase jedinečné originální dílo. To je nyní k vidění v nových souvislostech.
-rw-
foto: autor a Van Gogh Museum Amsterdam
Diskuze k tomuto článku