Máchovské výročí se opět blíží a osoba básníka bude předmětem oslav i výstav – jednu z velkých připravuje Severočeská galerie v Litoměřicích. Karel Hynek Mácha (16. listopadu 1810 – 6. listopadu 1836) byl pro jedny národní modlou, pro druhé zas “surrealistou”. Přinášíme na toto téma pozoruhodný a dodnes podnětný text Bohuslava Brouka. A jaká byla tehdy kolem tohoto tématu atmosféra?
V roce 1936 se k stému výročí vydání Máje konaly velkolepé oslavy. V Litoměřicích byl odhalen Máchův pomník, vyšlo několik sborníků, razily se pamětní medaile. Proti oficiálním oslavám se ostře vymezili českoslovenští surrealisté, kteří v redakci Vítězslava Nezvala vydali sborník Ani labuť ani Lůna. S nejostřejší kritikou zde vystoupil Bohuslav Brouk (1912 – 1978) a potvrdil tak opět, že byl právem považován za enfant terrible české avantgardy a bohémy. Stal se zde jedním z prvních a jistě nejznámějším propagátorem psychoanalýzy a kritickým vykladačem Sigmunda Freuda. V roce 1934 se stal spoluzakladatelem Skupiny surrealistů v ČSR. Při jejím pozdějším rozkolu stál na straně Karla Teigeho proti Vítězslavu Nezvalovi.
Na jaře 1948 odešel do exilu.
Máchův kult aneb Šosácké pojetí našich velikánů
Všední lidé, skroušeni pocitem méněcennosti, potřebují modly, kterým by se klaněli. Ve středověku skýtalo jim tyto modly náboženství, dnes je jimi zásobují dějiny, věda a umění. Křesťanští svatí byli nahrazeni státníky, vojevůdci, vynálezci, objeviteli, vědci, filosofy, spisovateli, básníky, malíři, sochaři a skladately. U nás stává se jednou takovou moderní modlou i básník Karel Hynek Mácha, a jeho dílo patrně nevyvolává žádných námitek, aby se jí nestal. Naopak, Mácha je tak význačným zjevem českého písemnictví, že žádná pocta mu prokázaná nemůže být dostatečná. Leč nezapomínejme, že pocty skládané velikánům ducha nejsou často záviděníhodné. Každý člověk, jenž se stane objektem lidského uctívání, musí být k němu uměle přizpůsoben. Podobně jako o světcích, tak i o vynikajících lidech musí být nejdříve stvořeny legendy, jež jsou více nebo méně v příkrém rozporu se skutečností. Každý velikán lidských dějin a kultury musí býti zidealisován, aby lidé, jejichž modlou se má státi, nepostřehli v některých jeho rysech vlastní své slabiny a vlastní svou tupost a mělkost. V zemích západní kultury vyvinulo se uctívání význačných duchů v kult geniů, v němž slavní filosofové, umělci a pod. se stali podivínskými, tajůplnými bytostmi, zmítanými šílenými vášněmi a svatým nadšením. U nás se však kult geniů, jenž je zplodinou romantického ducha, neujal. Význační lidé nebyli u nás pojímáni romanticky, nýbrž „realisticky“, a byli idealisováni v rozvážné charakterní bytosti plné vlasteneckých a altruistických citů. Proto také Mácha není u nás ctěn jako geniální básník, jenž se zasloužil o poesii, nýbrž jako národní básník, jenž se zasloužil o povznesení českého jazyka.
Romantický kult geniů byl u nás nahrazen osvícenským kultem národních buditelů, kteří mají býti spíše vzorem ideálních občanů než ideálními typy vědců a umělců. Zatím, co jinde kult geniů jitří v lidu smysl pro krásu a hloubku, náš buditelský kult pěstuje v lidských duších vlastenecké a jiné ethické city. Tímto vlasteneckým a mravním pojímáním našich velikánů musíme si vysvětliti i legendy o Máchovi. Jaké tendence sloužily ke zkreslení Máchy, je zřejmo již z obvyklého výkladu Máchovy účasti při nočním požáru, jenž prý byl příčinou jeho předčasného skonu. Namísto aby v tomto případě nám byl kreslen Mácha jako básník-romantik, jenž neodolav kouzlu plamenů, neváhal běžeti skorem celou hodinu k požáru, aby se jím mohl zblízka kochati, bývá nám líčen jako obětavý měštěnín, jenž pospíchá zúčastniti se hašení vzdáleného požáru, aby pomohl zachrániti majetek svého bližního. Ovšem především byl Mácha nežádoucím způsobem zkreslen nesprávným pojetím Máje. Ačkoliv Máchův Máj čpí spíše popravištěm a hřbitovem, než kvetoucí májovou přírodou a spíše nezkrotnou zločinnou vášní, než sentimentálním milostným roztoužením, přece se stal Mácha patronem studentských lásek, ochráncem dostaveníček naivních milenců a symbolem tělesně nenáročných snů starých panen. Konečně i turisté vidí v Máchovi svého člověka a snaží se jeho toulky a cesty vykládati naivní láskou k přírodě a zbožňováním vlasti. Jedinou útěchou může nám alespoň býti, že žádná hasičská jednota, ani Svaz katolické mládeže, jakož ani Klub československých turistů nemůže dnes doručit Máchovi diplom čestného členství. V romantickém nebo ethickém zkreslování významných lidí, jež každé kultovní uctívání vyžaduje, nemůže žádný kritický člověk nalézti zalíbení; přece však romantické legendy o geniích jsou zajisté bližší skutečnosti než šosácké pojetí našich velikánů. Proto nejen z estetického, ale i z vědeckého stanoviska bylo by daleko přijatelnější, kdyby nám máchovské legendy zobrazovaly Máchu jako nadmyslného giganta, než jako rozněžněného počestného vlastence. Geniálnickým, romantickým pojetím Máchy, které by mu zajisté nejlépe vyhovovalo a prospělo, mohly být konečně z části odčiněny křivdy, které se na Máchovi páší různými formami jeho uctívání a oslavování. Lidé si sotva uvědomují stupidnost a hanebné motivy rozličných způsobů uctívání slavných lidí, ačkoliv je průzračné, že tu běží vesměs o pouhé lišácké čachry vydřiduchů, kteří se snaží týt ze slávy význačných osob, podobně jako dříve kněží z oblíbenosti různých světců. Stejně jako světci, tak i slavní pozemšťané mají svá poutní místa, kde již číhají všelijací kupčíci, aby z poutníků vyždímali pokud možno nejvíce peněz.
Považme jen, kolika míst by se netkla noha ani jediného turisty, kdyby se v tom neb onom městě nemohli chlubit pamětní deskou, hlásající, že tehdy a tehdy tam žil nebo nocoval, či jen na chvíli poseděl nějaký genius. Bylo by zajímavé zvěděti, kolik hostinských živností vyživují takovéto pamětní desky. Zajisté bychom zjistili, že slavní lidé jsou výhodným zbožím pro podnikavé živnostníky. Zvláště dobře můžeme hospodářský význam slavných lidí pozorovati na letošních oslavách Máchových. V novinách trousí se zprávy, kudy Mácha všudy cestoval, a to jen proto, aby malý český člověk vylezl ze svého zápecí a dal utržiti nějakou korunu místním hostinským. Hlavní účast na tržbě z Máchy budou mít letos ovšem Litoměřice. Tamější živnostníci očekávají jistě již s netrpělivostí, kolik jim vynese nestvůrný pomník, který tu slavnostně Máchovi bude odhalen. Bezpochyby zanechají tam proudy návštěvníků dosti peněz za stravu a nocleh, a jejich žízeň citelně zvýší zisky litoměřického pivovaru. Konečně i místní podnikaví papírníci mají příležitost obohatiti se prodejem pohlednic s Máchovým úmrtním domem, hrobem a pod. Přes všechny tyto krásné vyhlídky na tučný výdělek nesehnali však Litoměřičtí mezi sebou dostatek peněz na Máchův pomník a nestyděli se žádat české umělce, aby jej svými dary pomohli zaplatit. Pokud se týká Litoměřic nesmíme rovněž zapomenouti, že většina obyvatelstva tohoto města je národnosti německé a že proudy českých turistů, které se tam přiženou, vydatně podpoří českou menšinu. Musíme tedy koneckonců pohlížeti na litoměřické oslavy Máchovy i jako na nacionalistický hec, obdobný sokolským výletům do německých měst našeho pohraničí, který rozhodně nepřispěje v dnešní tísnivé politické situaci k dorozumění mezi Čechy a Němci. Závěrem upozorňujeme ještě na nakladatele, kteří o překot vydávají Máchova díla v nejrůznějších úpravách, neboť i oni službou slávě básníkově poslouží svým kapsám. Jak zřejmo, nejsou pohnutky Máchových oslav tak nezištné, abychom tyto oslavy mohli považovat za kulturní podnik a aby se o ně slušný člověk mohl zajímat. Jejich úspěch bude toliko důkazem větší či menší kupčícké zdatnosti českého živnostnictva. Kupčíci a ztřeštilí nacionalisté nejsou však jedinými cizopasníky na slávě Máchově. Mácha je slibným objektem nejen pro ziskuchtivé vydřiduchy, ale i pro slavomamské osobičky, které se snaží urvati ze slávy Máchovy trochu slávy i pro sebe. Najdou se totiž vždy různí lidé impotentního ducha, kteří nemohouce proraziti vlastními schopnostmi, přidržují se nějakého velikána a kořistí z jeho slávy. V letošním roce našlo se již dosti podobných štěnic a vší, které se chytají i Máchy, neboť chystané oslavy básníka Máje jsou opravdu jedinečnou příležitostí, aby se různé kulturně činné postavičky „proslavily“. Z těchto štěnic a vší, ssajících slávu Máchovu, je předně nutno uvésti různé více nebo méně bezvýznamné spisovatele a umělce, kteří se snaží získati popularitu úvahami, románky a básničkami o Máchovi, nebo obrazy a sochami Máchovými, jakož i zhudebňováním Máchových veršů a podobně. Zvláště mnozí malíři vydávají s oblibou všelijaké stupidní portréty za imaginární zobrazení Máchy, neboť dobře vědí, že bez tohoto označení sotva kdo by jim takovéto hnusné výtvory reprodukoval, natož odkoupil. Na štěstí běží však jen o příležitostné parasity, kteří zajisté příštím rokem na Máchu úplně zapomenou. Jsou tu ovšem také, i když velmi poskrovnu, různí olysalí duchové, kteří si z nadbytku času a nedostatku jiných schopností, vzali za úkol sloužiti Máchovi doživotně, a vybudovati si tak na slávě Máchově svoji karieru. Takoví potentáti nemají nic kloudnějšího na práci, než s fetišistickým zaujetím sbírati kdejakou nejapnou zmínku a zprávu o Máchovi. Skoupili by každou židli, na níž seděl Mácha, jen kdyby se jim ji podařilo poznati a nalézti. Hrabou se neúmorně ve starých papírech, aby sehnali doklad pro každou vteřinu básníkova života, aby zjistili kolikráte byl Mácha na tom či onom hradě nebo v jaké roli a kolikrát hrál na té či oné ochotnické scéně. Jsou hrdí, podaří-li se jim na příklad zjistiti, od koho si Mácha vypůjčil zlatku a pospíchají s takovými objevy do redakcí, které z nedostatku materiálu dopřávají jejich hnidám místa. Kdyby se tito hnidopisci spokojili pouhým vyhledáváním takovýchto hnid ze života a díla Máchova, přecházeli bychom je s úsměvem a pohrdáním, ne-li s úporností a soucitem nad jejich idiotskými zájmy. Na neštěstí osobují si však tito hnidaři výhradní právo na Máchu a vystupují na jeho obranu pokaždé, když někdo chce dokázati, že Mácha nebyl žádným turistou, který slézal ze sportovních důvodů hrady, anebo člověkem, který se v lásce nezmohl na víc, než na přivánění ke kytici bezu. S puritánskou úzkostlivostí třídí své hnidy a uveřejňují z nich jen ty, které neodporují dnešnímu šosáckému pojetí Máchy. Uveřejňují, kterak Mácha rokoval za noci v parku se svou milou o české otázce, snaží se naivně vyložiti každý výrok, jejž Mácha k své dívce pronesl, avšak intimní šifrovaný deník, v němž Mácha zanechal důkaz, že neměl pohlaví zarostlé mechem, jako snad oni, pečlivě střeží, aby nikdy nevyšel na veřejnost. Intimní deník Máchův nestane se patrně četbou pro širší vrstvy, avšak dnes, vzhledem k šosáckému znetvoření postavy Máchovy a k hnidařským zprávám o životě a díle tohoto básníka, je třeba, aby i tento zápisník byl vydán, neboť je nutno upozorniti lidi, že ani básník není nadčlověkem, kterému by se mohlo podařit plně sublimovat pohlavní pud. Jestliže jsme v této stati poukázali na kupčíky a slavomamy, kořistící ze slávy Máchovy, učinili jsme tak se záměrem, aby si každý slušný člověk vytkl za povinnost oslaviti v letošním roce Máchovu památku předně tím způsobem, že pomůže odehnati roje těchto cizopasníků od geniálního zjevu Máchova.
Kdo nás chce ještě nutit, abychom netečně hleděli na odpuzující podívanou, na pitvorné hemžení pálených kostelníků oficiální české kultury, na tu řečnickou parádu, která se zve opovážlivě oslavami Karla Hynka Máchy! Panstvo, v němž je nepopiratelně ztělesněno vše, co nejodpornějšího a nejzvrhlejšího zplodila velká i malá buržoasie, representanti třídy, jejíž instituce odsoudily Baudelairea, pro urážku té otrokářské řehole, která se zve morálkou, představitelé režimu, jenž nařídil konfiskaci Lautréamonta a Heineho, a s nimi úřední písaři tak zvané literární kritiky a domestikovaní spisovatelé, – všichni rodní nepřátelé myšlenky a poesie – legitimní potomci těch, kdož před stoletím pronesli nad Máchou národní klatbu, odvažují se aranžovati oslavy básníka, jehož dílo je velkolepou a neodvolatelnou negací té osvěty a toho pořádku, pod jejichž přístřeším dožívá ona infamie svůj čas. Velmi jasně a hlasitě je nutno říci, že Mácha, cizinec v zemi, jejíž vůdcové a ideologové, klečící na stupních trůnu evropské kontrarevoluce, spojili v epoše revolučních otřesů národní obrození s nejpoťouchlejší reakcí, zůstává i po stu letech, která uplynula nad hlavami akademické Krásy a Pravdy, cizincem v prostředí, v němž doposud vládne třída, jejíž zřízení jsou nezbytně nepřátelská poesii a jejíž jedinou svobodou je svoboda zaplatit hotovými. Buržoasie, která zapovídala před stoletím Máchovi vstup do salonu své vlastenecké idyly, nemá dnes právo přisvojovat si Máchovo dědictví, které nesmí být zneuctěno dotekem rukou dnešních potomků téhož biedermeierovského vzdělance, který zasypal Máj nejtupohlavějšími nadávkami. Revoluční a žhnoucí jiskry Máchovy poesie se udržely pod popelem století konformismu, aby zahořely úžasným plamenem před očima revoluční avantgardy poesie a myšlenky, jejíž poměr k současné společnosti a její kultuře je také nepřátelským utkáním.
Ať si oslavují úředně oprávnění spisovatelé své akademické či církevní a patriotické modly, ať řečníci buržoasie pohřbívají své mrtvé: romantická revolta Karla Hynka Máchy však nemůže být kanonisována a otupena. Poesie, vypověděná z buržoasního světa, nestane se už nikdy vlastnictvím a dekorací měšťáckého pořádku. My, kdož vzýváme rovněž budoucí vlast, svobodu, promítnutou do budoucí skutečnosti, jsme přesvědčení, že v době kulturního zatmění slunce, měsíce a všech hvězd, v době, jejíž vládnoucí třída se svými literáty a celou svou intelektuální a morální kocovinou by se zděsila, kdyby pochopila hluboký a pravý smysl Máchovy poesie a každé skutečné poesie, že v době a v národě, jehož morálka a soukromovlastnický nárok censurují Máchův deník, dosud nenadešel den skutečných Máchových oslav. Oslavu Karla Hynka Máchy si nedovedeme opravdu představit jinak, než jako svrchovaný akt, jímž překrásní hrobaři nestvůrné třídy „velkých měkkých hlav“ předají zachráněné dědictví poesie do rukou svobodných lidí společnosti, v níž „poesii budou dělati všichni“. Tento slavnostní akt vidíme jako akt pomsty!
Konstantin Biebl – Bohuslav Brouk – E. F. Burian – Adolf Hoffmeister – Jindřich Honzl – Jaroslav Ježek – Záviš Kalandra – Vincenc Makovský – Vítězslav Nezval – Laco Novomeský – Jindřich Štyrský – Karel Teige – Toyen
Ani labuť ani Lůna. Sborník k stému výročí smrti Karla Hynka Máchy (ed. V. Nezval), Praha 1936, s. 82–83
A dobová reakce na surrealistický sborník Ani labuť ani Lůna:
Obludný kankán surrealistů K stému výročí smrti K. H. Máchy vydali pražští surrealisté sborník „Ani labuť ani Lůna“, v redakci V. Nezvala. K. H. Mácha je jen záminkou, aby několik příslušníků stárnoucí generace na sebe upozornilo, Nezval s Teigem v článcích plných šarlatánství předčí jarmareční vyvolávače pouťového zboží. Nescházejí ani silné výrazy a zupácké nadávky, B. Brouk odhání „ty roje cizopasníků“ buržoasní společnosti. A závěr: šarlatánství se snoubí clownskou naivitou (na př. Ad. Hoffmeister v článku „Poznámka o vylhané podobě básníkově“), Štyrský v koláži docílil vrcholu nevkusu a tak je nám opravdu s podivem, najde-li se ještě vážný kritik, který může o téhle makulatuře našich velkých masturbantů obšírně referovat.
–ou–,
Diskuze k tomuto článku