Charles Baudelaire se stal zásadní osobností pro nadcházející moderní umění – byl „prokletým“ básníkem, ale také břitkým kritikem výstav, inspiroval celé generace svou tvorbou, názory i životními příběhy. V těchto dnech si připomínáme 200 let od jeho narození a jeho stále živou poezii; Český rozhlas u této příležitosti nabízí celý cyklus pořadů – premiérové četby a zcela nový překlad Květů zla – nejznámější básnickou sbírku z roku 1857.

Občas je zajímavé si představit, jak by asi vypadala životní pouť a poezie Charlese Baudelaira (1821 – 1867), kdyby v létě 1841 doplul až do Indie… Zde by patrně oslavil své dvacáté narozeniny. Na onu cestu se totiž skutečně vydal, avšak po neshodách s kapitánem i ostatními pasažéry odmítl dále pokračovat a vystoupil na ostrově Bourbon (dnes Réunion). Důvody neznáme, básník nezmiňuje žádné, ale naopak čtenáře mystifikuje, když v autobiografické poznámce líčí své „první dobrodružství, loď bez stěžní, Malabar, Ceylon, Hindustan, Mys Dobré naděje, šťastné procházky…“. Býval by napsal místo temně syrové reflexe – Květů zla třeba Lotosové květy prozářené mystickou nadosobní harmonií? To už se nedozvíme; o tak bytostné změně se však dá pochybovat.

Prokletý básník naplňoval svůj osud v Paříži či Bruselu během 19. století „uprostřed úpadku“, aniž by jej stačila zasáhnout vlna importované indické moudrosti zvláště prostřednictvím mezinárodní Theosofické společnosti. Ta začala aktivně působit až osm let po jeho smrti. Baudelaire však zemřel předčasně ve věku 42 let – nemocen a zesláblý v náručí své matky roku 1867.

Rok po nezdařené námořní cestě do Indie vrhá se mladý básník do pařížského života, stává se bezstarostným dandym, rozhazuje peníze zděděné po milovaném otci. U žen nachází podoby lásky, která se namísto horoucího odevzdání jeví spíše „jako ohavná užitečnost“. („Žena je opak dandyho. Proto z ní musíme mít strach… když říjí, chce to, žena je přirozená a tedy hnusná… proto je vždycky vulgární“). Takto cítící dandy Baudelaire zachovává chladný postoj a výraz („nenechat se nikdy dojmout“) a v tomto nevázaném čase se také nakazil syfilidou, jejíž tělesné i duševní projevy v plné míře budou teprve následovat. Léta těkavosti žije nakonec přeci jenom s družkou – milenkou Jeanne Duval – mulatkou, které vděčíme za několik nejkrásnějších milostných veršů Květů zla. Baudelaire se sbližuje s literáty a malíři, společně s nimi také vstupuje do tajemné říše hašišového opojení, ale také vydává svou první knihu: Salón 1845. Tak se kromě básníka stává rovněž teoretikem nebo spíše kritikem výtvarného umění – autorem statí, které v tomto oboru přinesly zcela nové přístupy, inspirativní daleko do 20. století.

Baudelairovo kritické uvažování se formovalo v atmosféře pokročilého romantismu, klasicismu a naturalismu či parnasismu. Ani jedna z těchto alternativ se jeho kritickému duchu a syrovému naturelu nezamlouvala. Pro jevící se „úpadkovou dobu, v níž žijeme“ hledal vlastní smutnou velikost i tragickou nádheru, kterou nelze ignorovat ve jménu jakési věčné krásy; skutečná krása, jak byl správně přesvědčen, je „zakleta ve světech melancholie a nevyléčitelného zoufalství, nahromaděného jako mraky na vnitřní obloze člověka.“ A takový pohled (nikoliv hledaný, ale v této neupřímné době ozdravně nutný) je věcí vnitřního vidění světa, a nikoliv vlastní slepé a brutální přírody.“ Proti ní – a nad ní! – je nucen stvořit „nadnaturalistickou přírodu umělou“.

Otázka vztahu k přírodě, potažmo přírodě jako uměleckému tématu, byla klíčová. Vždyť času, kdy se takto začal orientovat, předcházely dva extrémně protilehlé směry. Za příklad této různosti si vezměme téma Alp. 1) Klasicismus: když slavný kusthistorik, archeolog antické kultury a teoretik klasicismu poloviny 18. století Joachim Winckelmann (1717 – 68) přejížděl z Německa do Itálie, projížděje kolem alpských štítů, zatahoval si záclonky svého kočáru („Ty velehory jsou nesnesitelně ohavné“).

A Thomas Burnet, teolog, se alpských scenérií dokonce hrozil: „Není možné, aby Bůh stvořil Zemi v takové podobě; původně to musela být hladká koule; krása nemůže přece být než matematická. Taková je velkolepá uspořádanost parku ve Versaillích… to se muselo stát nějakou pohromou… strašným hněvem božím seslaným na hříšné lidstvo. To, co bylo Rájem, je nyní velikou zříceninou a rumištěm,“ čteme v jeho Posvátné teorii na Zemi z roku 1681, sepsané jistě také pod vlivem Descartova Principu filozofie z roku 1644. 2) Romantismus: kořeny, zvláště ty německé sahají k Sturm und Drang, tedy k Schillerovi a Goethovu Utrpení mladého Werthera, k jeho rozháranosti a sebevražednosti. Ve Francii pak Revoluce z roku 1789 přinesla nadšení a pak neprosazena trvale – zklamání. Ale zůstalo zde jedno důležité dědictví a tím je „zčasovění dějin“. Od této události se datuje nové vědomí a s ním pojem neopakovatelnosti, někdy pokroku, evropanství, také pomíjivosti a jinému vztahu k minulosti.

V romantismu byly Alpy jako i celá příroda svobodným dílem božím ve své nezkaženosti – panenství. Romantismus, coby historická entita spadá do let 1770 – 1830, nazírá člověka v jeho nitru jakožto celku celého univerza, avšak tato představa je zásadně estetická s náboženským až mystickým zabarvením. A tak před uměním stanul úkol: jak podstatu a stavy duše uchopit slovem či obrazem? A hledaný slovník – metafory nachází právě v přírodě a v jejích vesmírných cyklech či náladových proměnách (Novalis: „Krajina se má pociťovat jako nějaké tělo.“).

Baudelaire ještě zpočátku staví rovnítko mezi romantiku a modernost, velebí dílo Richarda Wagnera i Eugéna Delacroixe. Ale brzy pochopil, že původní životodárné zdroje tohoto myšlení roztroušeny vyschly v měšťanských domácnostech. Vyzbrojen takovým poznáním provedl s geniální intuicí „první kritickou revizi a bilanci duchovní činnosti svého století.“ Avšak v této době (roce 1845) se mu navíc jakousi červí dírou (abychom použili dnešního vědeckého slovníku) zjevuje E. A. Poe, který měl na Baudeilera pak nepolevující vliv. Stále levnější francouzské sentimenty a sladká ´poezie srdce´ tak měly být definitivně zastíněny tématikou sice pochmurnou, ale pravdivou, zpracovávanou nepatetizovaným paradoxem. Poe totiž nehledal inspiraci v nadpřirozenu a při procesu psaní využíval rozvahu – rozumovou základnu – vědomě stanovená pravidla s očekávanými účinky evokovanými řízenou imaginací. To bylo doslova revoluční činění! A tak si také Baudelaire zapisuje: „Šťastný nález je prostým důsledkem správné úvahy… obraz i báseň je strojem, jehož všechny systémy jsou pro cvičené oko pochopitelné.“ To byla zcela nově nepokrytá teorie a následně i efektní praxe. Tento zdánlivý paradox (o skutečném uměle či o sžíravém s rozvahou apod.) měl vliv na další moderní postupy a autory, vzpomeňme například na Bauelairova obdivovatele a vykladače T. S. Eliota a jeho legendární Pustou zemi (1922).

Baudelaire však jistě nepsal suchou poezii. Jeho osobní, mnohdy démonické, prožitky a těsnější vztah mezi Bohem a Satanem byly strhujícím způsobem zaklety do magie slov – estetické kontemplace, nad níž se vznáší „královna schopností“, totiž imaginace, coby zracionalizovaný živel podřízený zákonům, pravidlům, stavbě a pořádku. Je zarážející (nebo naopak logické?), že jak Poe, tak Baudelaire byli celé roky těžkými alkoholiky, na což oba „dojeli“.

Avšak teorie poznání i tvoření je jedna věc a neodbytná osobní existence, prožitky, emoce i skutečná láska je věc druhá – mnohdy silnější, byť zpravidla destruktivní a časem bolestná. Baudelaire to věděl, vždyť si zapsal: „Tak jako pro teology svoboda spočívá v tom, že se pokušením raději vyhnou, něž aby jim čelili, tak i v lásce svoboda spočívá v tom, že se vyhýbáme kategorii nebezpečných žen: totiž nám nebezpečných žen…“. Avšak málo platné: s Jeanny Duval se stále rozcházel a usmiřoval. „Bylo v ní cosi božského i bestiálního, havraní vlasy s ocelově modrým přísvitem, veliké hnědé oči, smyslné rty, hrotitá ňadra…„, to můžeme číst v Květech zla (1857). A z různých svědectví také víme, že Jeanny byla navíc potměšilá, prolhaná, zhýralá, propadlá alkoholu, milenka básníků…

Život Baudelaira, který se uzavřel v roce 1867, byl (ne)dobrovolnou cestou do tajemných hlubin duše, bez kterých by skutečně moderní člověk nemohl být důvěryhodně líčen. Tuto průzkumnou cestu vzal jako člověk i básník jako jeden z prvních, a bez kompromisů, na sebe. Byl nepohodlně pravdivý v poezii i kritice, samozřejmě i v životě, jehož nástrahy jej nakonec zahubily.

P. S, Roku 1870 zahlédl Nadar, jemuž vděčíme za pozoruhodné Baudelairovy portrétní fotografie, Jeanne Duval naposledy. Belhala se o berlích sama pařížskými ulicemi.

Radan Wagner

foto: Nadar a archiv