V těchto dnech vychází další publikace C. G. Junga – a je evidentní, že zájem čtenářů o jeho dílo je stále značný. Tentokrát se na knižních pultech – v českém překladu již poněkolikáté – objevuje kniha nazvaná Mandaly / Obrazy z nevědomí. Jedná se o Jungovo pokročilé a zásadní téma, o významný archetyp, kde naplno rozkrývá svou inspiraci východním náboženstvím, respektive duchovními směry.

Slovo „mandala“ pochází ze staroindického jazyka (Sanskritu) a lze jej volně přeložit jako kruh. Jedná se však samozřejmě o mnohem více než jen o tvar. Kruhové vzory mandal jsou vnímány jako obrazová podobenství celistvosti světa (jeho vnitřní struktury a logiky). Lidé vstupující do tvořivého kontaktu těchto obrazců se intenzívněji cítí jako nedílná součást provázaného kosmického celku.

Z východního prostředí (ZDE) se takto intuitivně nahlížené vědomí souvislostí dostalo na západ. Vždyť se praví že: „Mandala je prostorem, kde se setkávají kultury, náboženství, staletí, věda a umění v jednom prostoru. Je to nadkulturní symbol jednoty a celistvosti.“

Tato posvátná geometrie je stále kdesi v nás. V Evropě se mandaly či náboženské kruhy projevovaly již ve středověku v rotundách, labyrintech a gotických katedrálách – nejviditelněji ve velkých rozetových oknech. Také půdorysy rostoucích měst vykazují cíleně soustředné kruhové předivo, což je zvláště patrné u papežského Říma. V novodobém myšlení se ale mandaly dostávají do hry jako nástroje v individuální psychologii coby pomůcky k sebeobjevování a sebepoznávání. Výsledky jsou jistými ideogramy nevědomí.

Na těchto znovuobjevených souvislostech má zásluhu právě C.G. Jung (1875 – 1961) zakladatel analytické psychologie. Vědcův zájem o mandaly jistě souvisí s jeho vášní pro mytologii a mystiku. Lidskou psyché se snažil pochopit také pomocí vizualizovaných symbolů a následně i postižením archetypů. Tak se dostal k mandalám, které sám roky každý den maloval. O tom napsal: „Každé ráno jsem si do svého sešitu načrtnul malou kruhovou kresbu, mandalu, která, zdá se, korespondovala psychiky každý den. Mé mandaly byly kryptogramy… v nichž jsem viděl sebe – tedy mé celé já – ve své aktivitě.“

Až po této dlouhodobé osobní zkušenosti začal Jung mandaly používat i při léčení svých pacientů. Tento proces vnímal jako účinný způsob sebereflexe a řešení osobních vnitřních konfliktů – cestě k harmonizaci a celistvosti. Ale je to ještě komplexnější – nejedná se jen o jakousi art terapii… Podle Junga vyjadřuje mandala nejdůležitější ze všech archetypů – tedy ideji pocházející z kolektivního nevědomí (kterou mají všechny lidské bytosti ukrytou a vztahují se k ní pod/vědomě). Je to tedy také – a především: archetyp bytostného Já (Self).

Mluvíme zde o jakémsi středu lidské duše. Naše ego (domnělé já) je vedle toho jen naší malou součástí – špičkou pověstného ledovce a tropí nám spíše traumata. Naopak celistvou (harmonickou) jednotu se sebou samými bychom měli hledat za hranicemi našeho ega – v oblasti nevědomí a stínů. „Dá se tedy říct, že až v momentě, kdy v sobě toto místo nakonec nalezneme, dokážeme být naplno sami sebou“, říká Jung. „Je empiricky zjistitelné a snadno pochopitelné, že takové obrazy mají podle okolností značný terapeutický účinek na své zhotovitele, protože často představují velmi smělé pokusy o souhrnný přehled a složení na pohled patrně neslučitelných protikladů a o překlenut zdánlivě beznadějných oddělení. Již pouhý pokus v tomto směru mívá léčivé účinky, ovšem jen tehdy, když se děje spontánně. Od umělého opakování nebo záměrné imitace takových obrazů nesmíme nic očekávat,“ dodává v knize Jung.

Střed naší psychiky neboli bytostné Já je konkrétním místem setkávání s vyššími (hlubšími) principy, po nichž pod/vědomě toužíme. Ve chvílích krize či vyhoření je vhodné sáhnout po tužce nebo štětci a vyzkoušet si svou malířskou mandalu či geometrickou jantru. Na její vizuální stránce se pozná, jak na tom jsme – a lze pokračovat a tvořit dále až k celkovému naplnění. K tomu Jung dodává: „Existuje souvislost mezi určitým typem mandal, které klient namaluje, a stavem jeho psychického, emocionálního a spirituálního zdraví v dané chvíli.“

Jung předpokládal, že stejně jako například pohádky, pocházejí i mandaly ze snů a vizí a lze je nalézt již paleolitu. Považoval motiv mandaly za tušení středu osobnosti, určitý druh centrálního bodu uvnitř duše, ke kterému je vše vztahováno – podle kterého je vše uspořádáno a který sám o sobě je zdrojem energie. Jung nás seznamuje také ale také s nejzákladnější alchymistickou mandalou kterou je Úroboros, drak požírající vlastní ocas. A připomíná v knižním výkladu další souvislosti.

Existuje také „velký kruh mandaly“ tvořený sérií 12 archetypálních mandal, který odráží cyklus vývoje lidské psychiky kopírující cyklus přírody. A někteří terapeuti s tímto tématem dále pracují. Vytváření mandal rovněž kreativně zakomponoval do svých sezení holotropního dýchání česko-americký psychiatr a vizionář Stanislav Grof. Po samotném dýchání následuje část, kdy dýchající vyjadřují a zpracovávají své zážitky právě za pomocí kresby mandal. Zkrátka, toto téma a se stalo uznávaným materiálem v teorii i praxi.

„Člověk je hoden toho, aby se staral o sebe samého, a ve své vlastní duši má to, z čeho něco může vzejít. Vyplatí se trpělivě pozorovat, co se v duši v tichosti děje …“ nabádá nás Jung v knize Mandaly, která nyní vychází v novém vydání.

Nakladatelství Portál připomíná Junga i další příbuzné publikace:

Carl Gustav Jung (1875–1961) byl švýcarský psychiatr, psychoterapeut, všestranně originální myslitel a zakladatel analytické psychologie. Zabýval se lidskou psychickou v širokých souvislostech mytologie, filozofie, religionistiky a umění. V Portále vyšla řada jeho knih, např. Červená kniha, Vybrané spisy C. G. Junga, Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, Rozhovory s C. G. Jungem, Aspekty mužství, Člověk a jeho symboly či Psychologické typy.

Byl C. G. Jung věřící člověk?

– Freeman: „Když jste byl mladý chodil jste do kostela?“

– Jung: „Ó ano! Všichni jsme chodili do kostela.“

– Freeman: „A věřili jste v Boha?“

– Jung: „Ó ano! Všichni jsme věřili.“

– Freeman: „A teď, věříte?“

– Jung: „Právě teď? …

… To je obtížné odpovědět…

… teď… vím… já nevěřím… já vím (že Bůh je).“

-rw-

foto: archiv