URSONATE patří k vrcholným „číslům“ dadaistického přednesu. Je to bezesporu kontroverzní dílo… vznikající v německém Hannoveru, stranou tehdejších kulturních center. Kurt Schwitters (1887 – 1948) byl postavou i skupinou v jednotném čísle s názvem MERZ. Všestranný Schwitters je dokonce autorem sonáty, ke které se zachovaly i netradiční partitury. URSONATE, dokončená roku 1932, je přitom jen jedno z významných Schwittersových děl. Prohlížíme-li si jeho celou tvorbu, máme pocit, že listujeme pestrou encyklopedií umění 20. století: koláže, asambláže, objekty, malby, grafický design, prostorové instalace, happening, poezie…
Nejproslulejší je samozřejmě pověstná MERZBAU – dlouhodobě rostlé a rozpínající se dílo, zabírající snad celý Schwittersův byt. Krabice, papíry, fotky, fragmenty nečitelného odpadu, fetišů, prý i podprsenka měla zde své místo… ano: „prý“ neboť tento hannoverský unikát (nakupenina, slepenina, labyrint, environment) byl zničen při anglickém bombardování Hannoveru za druhé světové války v roce 1942. Zachovaly se jen tři celkem kvalitní, avšak v záběru značně omezené fotografie. Nešlo jen o jakousi pomatenou atrakci, ale je zřejmé, že MERZBAU byla svědectvím dobové atmosféry rozpadu identity moderního člověka atd., ale že tato „stavba z odpadků“ předznamenala v mnohém i další vývoj umění.
Dokonce bylo toto „sběrné dílo“ coby členitý sochařský byt/objekt rekonstruováno v hrubých rysech a představách (asistovala například i umělcova vnučka) a vystavováno, i když se mi zdá, že v poněkud zestetizované formě.
Samotný Schwitters do svého domácího labyrintu zval hosty a těšil se z jejich tak různých ba protilehlých reakcí – v tom viděl smysl, neboť umění nevnímal jako politikum či jinak skrytě symbolické. Nicméně jeho klíčové slovo Merz vzniklo preparováním a odtržením z původního tvaru. KOMMERZ. Jako dadaista na druhou – založil si Merz skupinu, jejímž byl jediným členem a vydával dokonce Merz magazín atd. Berlínští dadaisté ho „moc nemuseli“ – pro ně byl právě, že nepolitický a někdy i sentimentální (báseň Annakvítek).
URSONATE – primordinální sonáta, dřevní opus vzniklo s potřeby a přetlaku. Parodií cíleně nebylo, avšak pohrávalo si provokativně s atmosférou snobských literárních salonů a „věcně vzletných“ diskusí. U nás na toto téma je nepřekonatelná pseudointelektuální scénka divadla Sklep známá dnes jako „Vybli bibli“…
URSONATA má i klasické členění symfonické o 4 dějstvích – tématech, autor napsal i pár stránek – instrukcí pro recitátory a správný přednes, výraz atd. Však dodnes se tu a tam objeví nadšení interpreti i posluchači a to například v punkových klubech či před koncertem The Stranglers (1886). A v klubech je této recitaci nejlépe…obecenstvo bývá zde zaskočeno, provokováno i nadšeno.
Nejen samotné dílo, ale i jeho následný příběh je netradiční ba detektivní. Až do své smrti v roce 1996 si na autorských právech seděl Schwittersův syn Ernst a tvrdil, že jedině pravá a správná verze Ursonaty je ta v jeho vlastnictví. Odborníkům se však zdála být poněkud v jiném duchu a tedy nevěrohodná.
V roce 1993 vypátral Jaap Blonk, že Ernstova „pravá verze“ není originálem a že si ji synáček nahrál v roce 1958 sám! Blonk dokonce vypátral originál jednom z německých archivů (originál byl nahrán a vydán samotným autorem distribuován coby příloha jeho Merz magazínu ve zkrácené verzi 2 x 3 minuty). Nalezený materiál, byl pečlivě prozkoumán včetně hlasových diagnostických přístrojů a jeho pravost byla potvrzena odborníky i umělcovou vnučkou, která disponovala důležitými informacemi. Při dnešních možnostech sociálních sítí je však legendární URSONATA dostupná všem zájemcům.
Autorský záznam naleznete ZDE, historický záznam ZDE a novodobou interpretaci v podání Jaap Blonka z roku 2007 ZDE. Dada žije!
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku