Prostory ateliéru Michaela Rittsteina (1949) se nacházejí v horních patrech paneláku uprostřed pražského sídliště s výhledem na nedalekou stanici metra. Je to příznačné místo. Tento malíř je ze zkoušené generace, jež zažila během studií převratné události šedesátého osmého roku, ale i následnou (ab)normalizaci. Nyní, po letech je hýčkán, jeho lidem srozumitelná díla jsou vyhledávána a stále více ceněna. Je nezávislý, zajištěný, také však plný energie a stále otevřený novým podnětům. Své si již namaloval a není tak hnán k dalším výkonům. Jeho obrazy – všední ve své výchozí podstatě a vypjatě nadnesené ve svém finálním zpracování – se staly významnou součástí českého výtvarného umění posledních desetiletí. Rittstein maluje v Praze či na Chodsku stále s chutí a zvědavostí, zpravidla zdravě nespokojen s dosaženými výsledky. Neuzavřel se ve svém dřívějším světě groteskních explozí a syrových gagů. Jeho současná malba je snad ještě více uvolněná, smyslná a podmanivá. Rittstein miluje svou práci a také na pražské AVU, kde je poslední dobou profesorem, je nezvykle činorodý a zřetelně oblíbený. Dělá vše naplno, bez salonních manýr, přesto neztrácí cit pro realitu, v které se nachází. Tu však nahlíží osobitě a mnohdy i zábavně. Skutečnost se stávala na jeho obrazech rozpohybovanou hořkou komedií, krvavým hororem, pokleslým kýčem, ale také stále častěji poklidnou krajinou, opuštěným zákoutím… stačí, aby vstoupil do ateliéru a řekl si: kdyby…
Michale, při osobním setkání na mě působíš, tak že jsi vždy ve formě, plný elánu a jasné mysli. Ani stopy po trudomyslnosti či stopách existenciálního přemítání o tragikomické lidské grotesce či vyšinutých panelákových vztazích. Jsi věcný, bez afektů, držíš si spíše odstup. Tvé obrazy se zdají být vším možným, jenom ne dílem pohodového člověka. Žiješ dvojí život nebo zkrátka striktně odděluješ život civilní (vlastní) a malířský (fantazijní)?
To jsi mě potěšil, ale sám víš, že každá osobnost je složitě strukturovaná a jen málokdy její veřejná podoba zcela vystihuje její problematičnost. Tím nechci říci, že jsem něco jako Jekyl a Hyde, ale pouze to, že každý obraz v sobě spojuje dvě složky, vědomou a nevědomou. Rozkrýt, to co tam provádělo podvědomí se často podaří i samému autorovi zjistit až po drahném čase. Neexistují dva životy, civilní a malířský, je jenom jedna zkušenost a ta je nepřenosná.
Nekouříš, asi moc nepiješ, sportuješ, zvláště plavání se věnuješ snad každý den, ani sprostě nemluvíš… Přesto, jak říkáme s kolegou: „Piják vody ještě žádnou báseň nenapsal.“ Jak je možné pracovat s takovým odstupem či nadhledem (kázní)?
Každý den neplavu, sprostě hovořím s oblibou. Nemám vůbec žádný odstup od práce a ona takzvaná kázeň vyplývá z mé zvědavosti. Jsem zvědavý na to, jak to dopadne, bláhově se na to těším, ačkoliv nejsem skoro nikdy spokojen. A k tomu pijákovi vody: netvrdím, že jsem abstinent, ale k práci žádné povzbuzovalo nepotřebuji, je to pro mne dostatečně adrenalinová činnost. Široký tah plným štětcem husté barvy vydá za pět piv.
Jaká byla pro Tebe léta studií na AVU? Musel ses jistě v té době (1968 – 74) potýkat s problémy, o kterých se současným studentům, které zde nyní vyučuješ, ani nezdá. Přesto jsi z generace, z které vzešli kvalitní malíři – Václav Bláha, Stanislav Judl, Svatopluk Klimeš, Vladimír Novák, Ivan Ouhel a další. Překonávání nepřízně osudu a jistá izolovanost vedla tedy k soustředěnému úsilí, které neznalo obcházení konfliktu. Jak jste to tehdy prožívali?
Začínali jsme stávkou proti ruské okupaci v roce 68. Naši tehdejší profesoři v té době stávku schvalovali. Z toho pramenila jejich pozdější zdrženlivost při normalizačním úsilí na naše ročníky. Tím, že celá naše generace zažila několik málo let otevřenější kulturní scény, vztahovala se k současnému umění bez předsudků. I později jsme slýchali, že jsme poznamenáni 68. rokem. To byla pro nás velká výhoda. A téměř po celé studium se nám podařilo v ateliéru uchovat otevřený dialog. Diskutovaly se současné tendence u nás i ve světě, například výstava amerického malířství ve Valdštejnské jízdárně, program Chalupeckého Špálovy galerie, výstava Kolářova v Platýzu nebo Knížákovy happeningy. Byli jsme ještě příliš nezkušení na to, abychom si dokázali představit co nás čeká. A to bylo dobře. Cítili jsme se svobodní a určitá izolace teprve měla přijít.
Přihodily se přeci jenom někdy vyhrocenější konflikty, vylučování ze studií apod.?
Do konfliktů jsem se moc nedostal, profesor respektoval určité množství práce, které jsem vykazoval. Později, koncem studia, se tu a tam, na AVU nově dosazený aparátčík povzdechl, že se mu nepodařilo nás předělat. Ale přesto jsem byl ale vždy hodnocen dobře.
Kdy a kde jsi poprvé vystavoval samostatně a čím ses prezentoval? Musel jsi dělat nějaké kompromisy?
Bylo to v Galerii mladých, která byla součástí Mánesa. Absolvoval jsem tzv. zemědělským cyklem, což byla malířská kronika obce Brnířov na Domažlicku, odkud pochází moje matka. Byla to rozsáhlá práce zahrnující asi 40 obrazů a velikou kolekci dokumentárních kreseb. Avšak pouze zlomek obrazů se mohl uplatnit při závěrečné zkoušce a komisi tak zůstala skryta bizarní hlavní část. Díky tomu, že sexuální orgie družstevníků na hnojišti zůstaly ne mojí zásluhou utajeny, byl jsem dva roky po škole svazovou komisí shledán vhodným k přidělení výstavního termínu. Nedělal jsem žádné kompromisy a vystavil to, čím jsem se v té době zabýval. Se zemědělstvím to mělo velice málo společného, již jsem pracoval na městské „lokální historce“. Já komplikace nezaznamenal, odnesl to Pavlík, který měl mít výstavu po mě. Komise mu ji zrušila. Stačilo, že je podvedl Rittstein. Milou vzpomínkou na tuto první výstavu je návštěvní kniha, kde mezi mnohými jsou zápisy Adrieny Šimotové, Siona a dalších. Bylo jasné, s kým asi budu v budoucnu kamarádit.
Michale, Ty jsi snad nikdy nechtěl malovat – řekněme meditativní kompozice, expresivní abstrakci či melancholickou středoevropskou lyriku, která u nás má tradici? Myslíš, že každý je předurčen k jistému projevu nebo si zkrátka nachází, to co mu jde? Měl na Tebe vliv např. nedávno zesnulý figuralista František Ronovský?
Myslím si, že každý má jiný temperament, jinou povahu, a proto domýšlí věci v různých rovinách. Rád pozoruji meditativní kompozice, méně již melancholickou středoevropskou lyriku. Respektuji celou škálu úplně protichůdných názorů, protože vím, že jedině tato mnohost dává informaci o komplikovanosti světa. O tom, jakým způsobem budu pracovat, jsem zpočátku nepřemýšlel. Přitahovalo mě fantaskní umění, pohyb a animalita. Tento zájem ve spojení s temperamentem je základem samotného rukopisu. Zajímá mě kontrast, ale i druhý plán. Co se týče Františka Ronovského, patřil tehdy společně se Zbyškem Sionem a Bedřichem Dlouhým k umělcům mě velice blízkým. Jeho novofigurativní obraz občanské akce s telefonním sluchátkem, visící dnes v Národní galerii v Praze, mě podvědomě přitahoval. Rozvolněná klasická technika a civilní akce zakotvená v současnosti. Vedle tehdy v Čechách vrcholící abstrakce či konstruktivismu byl pro mne tento přístup osvěžením.
Odmyslíme-li si teď Tvé krajiny z 90. let a pozdější práce, maloval jsi stále konflikty, přízraky, život jako by reflektovaný v jakémsi vypouklém zrcadle manýristického nazírání. Pokřivenost těla, ducha a snad i národní povahy je všudypřítomná. Pobyt v ateliéru je pro Tebe jistou katarzí, terapií, vyčerpávající prácí nebo relaxací?
Maloval jsem svůj život, svoji zkušenost. Nikdy mě nenapadlo, že bych nastavoval někomu zrcadlo. Přívlastky které uvádíš, se objevily až později v pracích teoretiků vztahujících se k mým obrazům. Umění přeci není jenom popisem či konstatováním. Vzhledem k tomu, že jsem na základě určitých životních peripetií citlivý na určitá témata, objevovala se často v mých obrazech. Zcela programově jsem nechtěl chodit pro důvod k malování daleko, byl všude okolo mne. Nezanedbatelnou příčinou byla umělecká situace 70. let, konec moderny, konceptuální a jiné spekulativní tendence. Můj temperament mě táhl jinam. Pobyt v ateliéru je pro mě vším, čím uvádíš a zároveň nejsmysluplnější činností kterou znám, kromě výchovy dětí.
Jsi přesvědčen, že máš odstup od svého díla? Je vůbec možné tvrdit o nějakém ze svých obrazů, že je dobrý a lepší než ty ostatní? Je těžké si dílo upřímně pochválit? Jaká máš při hodnocení kritéria, dají se verbálně alespoň trochu formulovat?
Odstup mám minimální, to ale neznamená, že o své práci intenzivně nepřemýšlím. Zpětně se dají vysledovat určitá období, která mají svůj začátek, vrchol a konec. Proto existuje několik obrazů, které považuji za klíčové. Patří k nim Karkulka, Mechaničtí sekáči, Atomové houby, Spořádané manželství a další. Vzhledem k tomu, že každá bezprostředně následující etapa částečně neguje tu poslední, je třeba být opatrný, protože důležitost některých prací se vyjevuje s časovým odstupem. Upřímně řečeno, nedokážu si po dokončení dílo pochválit, protože v té chvíli je rozdíl mezi volně elastickou představou a výsledkem. Otáčím proto obraz na nějaký čas ke zdi. Zároveň už ale pracuji na dalším, který by měl být přesnější.
A domníváš se, že jsi sebekritický? Nemíním to vůbec osobně a nějak cíleně, jen se ptám zda ta kritéria pro vlastní práci se skutečně mění s časem či jsou víceméně stálá?
Sebekritičnost je záruka dalšího vývoje. Je to otázka inteligence a informovanosti. Neznám dobrého umělce, který by netrpěl nejistotou o kvalitách svého díla. Sebekritičnost však nesmí z vítězit nad zvědavostí pokusit se o něco zdánlivě nemožného, nesmyslného a iracionálního.
Jak snášíš případnou negativní kritiku? Jsi tak úspěšný a žádaný, že jsi snad za poslední roky žádnou nemohl mít. Neodvykl sis v tomto směru?
Nejsem rád, ale každá kritika je dobrá. Zlomky různých názorů, které můžeme zachytit svém okolí nám zpětně rekonstruují obraz sebe sama a blíže určují naše místo, které jsou nám druzí ochotni ponechat. Pokud si vzpomínám, po kritice jsem vždy, ač naštván, odešel do ateliéru a nějaký čas pracoval se zvýšenou intenzitou
A co práce Tvých následovníků, jak se Ti jeví? Máš své favority mezi mladšími kolegy? Ptám se proto, že jeden ze známých teoretiků prohlašuje, že vývoj české malby chápe a uznává po Rittsteina a dál už ne. Jak je to možné? Napadá mě jediná odpověď – totiž, že chyba by mohla být v nastavení kritérií… on asi očekává od obrazu určitý efekt, zážitek, kvalitu, obsah… a ten když se nedostaví, tak nenaplní JEHO představu o dobrém umění. Ale těch kritérií může být přeci mnohem víc, než má on, že? Máš na to jinou teorii nebo se mnou souhlasíš?
Myslím si, že současná mladá česká malba je na světové úrovni. Mladí autoři jsou srovnatelní se svými kolegy jak z Evropy tak ze zámoří. Mluvím o malbě, neboť její rozmach v poslední době velice pečlivě sleduji. Můžu jmenovat: Soukup, Sedlecký, Kudrnáč, Černý, Špaňhel. Z čerstvých absolventů třeba Balej, Rathauský a Polách, či již obecně známí malíři jako Nesázal, Kuriš, Trabura a mnoho dalších. Též někteří z mých absolventů vypadají velice slibně. Co kritik, to jiná oblast zájmu. Není možno ale chtít od věcí něco co tam není. Za mnohem lepší považuji najít v i v mnohem pro mne vzdálenější oblasti určitou kvalitu a inspiraci. Mám proto názor radši otevřený, příčí se mi kategorické soudy. Odlišnostem se nevyhýbám, snažím se o nich přemýšlet.
Ve svém díle jsi byl zaměřením především kritik konzumní a masové společnosti ovládané televizí, pop kulturou, všudypřítomnou průměrností. Tu však nelíčíš jako šedivou a fádní (tedy takovou jak je na povrchu vidět), ale v nadsázce necháváš ožívat extrémní až fantaskní (snové) podoby. Ruce se tak mění v klepeta, byty v klece, stroje v nebezpečná monstra, s kterými je nutno se utkat a zápasit o přežití. Matrix, iluze, skrytá erupce a záměna skutečného a možného je intenzivně připomíná v Tvých obrazech. Jak se Ti s tímto „světonázorem“ žije? Myslíš, že jsme na tom tak špatně?
Mým principem je kdyby, domýšlím, fabuluji, hraji si jak s námětem tak se způsobem zpracování. Využívám všechny dostupné podněty, počínaje procházkou v přírodě či sportem, až k dennímu tisku či televiznímu programu. Průběžně si zaznamenávám, rozkresluji a později třídím. Možná jsem tak ustrojen, ale vše vidím v pohybu a v čase. Herci však po dramatickém představení odcházejí domů zdrávi.
Sám žiješ se svou rodinou také na sídlišti, takže máš inspiraci a zkušenost přímo bezprostřední. Myslíš, že by téma tvého uměleckého projevu bylo jiné, kdybys žil na místo v Zahradním Městě kdesi na venkově či dokonce na samotě? Krajiny a venkovské výjevy (např. hudební zábavu skupiny Brutus) maluješ spíše poslední dobou, jinak to byly městské výjevy, ne? Jak dlouho máš chalupu? Vždy jsi na ní byl schopen malovat a soustředit se?
Na venkově trávím alespoň čtyři měsíce v roce. To není málo. Cítím se tam doma, ne jako na chalupě. Náš dům postavil můj praděd a žila v něm moje babička, kterou jsem měl moc rád. Malovával jsem na dvoře, hlavně velké formáty, často i s městskou tématikou. Na dvoře vznikla například Karkulka i Pocta Burianovi, v současné době visící v Národní galerii v Praze. Moje nápady vznikaly paralelně ve městě i na vesnici. Na Chodsku jsem posbíral luxfery, skalky, bruselské ploty, váleček, vzory šatových zástěr, kýče a mnoho dalších. Z estetiky 60. a 70. let vznikla přímo na venkově série Brusel v Čechách. Protože moje vidění je kombinované, o krajinu jsem zavadil až počátkem 90. let, aby mi posloužila k reorganizaci obrazu.Připomínám znovu prostředí vesnické kuchyně, které je po dlouhá léta svědkem někdy i velice intimních aktivit všech generací. Byl jsem u každodenní přípravy oběda (Zrádné těsto) a při osobní hygieně šlo sledovat televizní program s estrádou. Takže, na samotě bych asi nevydržel, ale u nás v Brnířově na návsi jsem často.
A co forma? Ještě v poměrně nedávné minulosti se prorokoval tradiční malbě (závěsnému obrazu) definitivní konec. Věštba se nenaplnila. Věřil jsi, že to tak dopadne? Vím, že není dnes možné generalizovat a zjednodušovat, hned se vše zaštítí postmoderním pluralismem atd. Ale malba – zvláště ona expresívní – tak typická pro Tvou generaci – se vrátila na výsluní spíše jen na českou scénu, ne? Např. pro dnes světoznámou sochařku Magdalenu Jetelovou, kterou jsem nedávno navštívil v jejím německém ateliéru, je tento „existenciálně expresivní“ projev neaktuální, překonaný, zastaralý…
Dělám výtvarné umění kvůli malířství. Kdyby neexistovalo, byl bych třeba truhlář. Necítím potřebu vyjadřovat se jinou uměleckou formou. Surfování po různých médiích, abych se tak vyjádřil ke stavu světa, mně není vlastní. To ovšem neznamená, že občas nespolupracuji s filmem, televizí, či divadlem, dělám grafiku a ilustruji. Avšak jestliže mám nějaké prostorové ambice, vždy je to jen proto, abych neustrnul v malbě, neboť každá nová zkušenost dává obrazu další rozměr. Ročně se mi hlásí okolo 70 žáků, beru dva. I z toho se dá usoudit, že malba je samozřejmým výtvarným prostředkem. Spousta nově vzniklých mediálních disciplín se k ní vymezuje. Proč přemýšlet o tom, zda-li malba končí, když třicet studentů zrovna začíná nový obraz. Ač je pro teoretika sem tam méně aktuální, zůstává jedinečná. Je to způsob existence. Nejsem expresionista, jsem figuralista, více či méně expresívního výrazu. Ani v mé generaci o žádném takovém nevím. Možná Kroča. Generační vrstva sestává z dost odlišných typů. Třeba já – Ouhel – Kafka. Pokud vím, je v současnosti v diskuzi zejména figurální malířství, a to jak expresivní tak realistické. Některé hodně expresivní, jiné dosti realistické a pochopitelně i jiné tendence, neboť škála je velice rozvolněná. Spíše se jedná o autentický vhled do vlastního osudu. A k tomu má česká scéna blízko. U Magdy jsem byl před měsícem též. Navštívil jsem ji se studenty. Dlouho jsme spolu hovořili, z části také o obrazech. Navštívili jsme společně některé aktuální výstavy současné malby v Mnichově. Magda ji začíná pro sebe objevovat a její kritéria nebyla již zdaleka tak striktní. Vidím to jako problém některých našich teoretiků, kteří formulují a ukazují vše s „mírným“ zpožděním. A tak nyní splácíme dluh konceptu, a za deset let současné malbě. Pro svět přicházíme pozdě a tak se nám trochu usmívá, ale ve skutečnosti české umění nikdo nezná, podobně jako my neznáme umění rumunské či finské.
Nedávno byly Tvé práce vystaveny na několika veletrzích v zahraničí spolu s díly Michala Gabriela, Milana Kunce a dalších. Jaké byly reakce a výsledky? Lze se z takových – byť komerčních – mezinárodních konfrontací nějak poučit? Má to vůbec smysl nebo individualismus v umění je tak rozvinutý, že se ztrácejí jakákoliv objektivnější měřítka a tendence a každý si dělá co chce?
Nemám o tom dostatek informací. Galerista to zkouší v rámci svých možností a tak se moje obrazy objevují na akcích, kterých jsem se už kdysi zúčastnil. Protože tyto akce znám, nepřikládám tomu tak velkou váhu. Fungují totiž na bázi tržního mechanizmu, a ten zase potřebuje určitou „promotion.“ Sice se vedle jejich „Adidasek“ objeví české „Botasky“, ale proč je zkoušet, když v „Adidaskách“ se jim běhá relativně dobře. Zatím. Umělec si musí dělat co chce, objektivním měřítkem je zájem, ale ten často přichází až po letech. Kdo se v tom má vyznat?
V jakém případě (za jakých podmínek) by mohl český umělec uspět na mezinárodní scéně? Hraje ještě nějakou roli, tedy kromě zmíněné promotion, kvalita či originalita?
Musel by odejít z Čech a napojit se na rozvinutý kulturně-ekonomický systém. K tomu potřebuje kurátora a galeristu, také vysokou odolnost a maximální produkci. No a ještě trochu štěstí se trefit, být chvíli aktuální, dostat se do velkých přehlídek. To se zatím nikomu od nás nepodařilo. Účasti jsou pouze ojedinělé. Nejblíže tomu byl Sýkora, Kolíbal a Malich, z těch co odešli na západ Jetelová a Kolář. Nicméně každá generace to znovu a znovu zkouší, ale jednotlivec má malou naději. Zajímavá musí být celá scéna, projevovat se navenek, a to nejen v uměleckých činech, ale i v originálních teoretických reflexích, otvírajících jí cestu ven formou zajímavých a zasvěcených srovnání. Ve Finsku či Rumunsku jsou určitě také dobří malíři a nic na tom nemění, že o nich nic nevíme.
Proč myslíš, že je u nás o Tvou práci takový trvalý zájem? Přitom pověsit si na stěnu neveselé výjevy „lehkého neurotika“ vyžaduje kus odvahy a silné nátury, ne?
S trvalým zájmem bych to nepřeháněl – obecně lidi zajímá jak ten druhý pojmenoval věci, které spolu sdílíme. Úhel pohledu, zakotvení představy a v neposlední řadě zpracování. V mém případě zpracování ruční. Mělo by být překvapivé, osobité, nevykalkulované, upřímné. Potom nějakou tu neurózu odpustí. Podotýkám, že maluji různé obrazy a některé z nich považuji dokonce za dost dekorativní. Obvykle ale chci, aby obraz nenudil ani mě ani diváka. A tak některé významy spojuji s poměrně atraktivní výpravou, vždyť pestrost okolního světa nám toho tolik nabízí.
Tvá malba je taky teatrální, plná dramatických momentů s vcelku čitelným příběhem… Možná se dotýká podvědomé lidské potřeby hledět (bezbolestně, protože nezúčastněně jako pouhý pozorovatel, vouyer) zkáze, zápasu a hrůze do očí a bahnit se v tomto pozemském pekle. Asi ze stejného důvodu chodí lidé do kin na horory a jiné drasťáky, ne?
I pokleslá produkce vypovídá o složitosti existence. To, že neexistuje sobotní večer u televize, aniž by na všech stanicích současně neprobíhal nějaký filmový akt násilí, mnohdy ve formě komedie, je dostatečně výmluvné. Při hbitém přepínání se mi dokonce podařilo zjistit, že ve stejném okamžiku, na různých kanálech, je na obrazovce detail kouřící zbraně ohrožující člověka. Tím nemám na mysli přírodovědné a hudební specializace, ale i sportovní arény uvolňují pudy značně. To jsem cítil už jako student, když jsem si otevřel Darwinovo srovnání zvířecí a lidské psychiky.
Jádro a dužina – neboli kresba a velké formáty obrazů… tak jsi svou tvorbu dělil a deklaroval na výstavě v Míčovně Pražského hradu v roce 1998. Kresby, mnohdy seriálově řazené coby gagy či okamžité vtipné nápady působí lehce a nahodile. Mnohdy tak i obrazy… Připravuješ se na plátno pečlivě a promyšleně? Do jaké míry se Tvá původní představa kryje s výsledkem?
Jak jistě víš, kresby jsou v mém případě výsledkem průběžné sbírky postřehů a pozdějších asociací. Tvoří základ celé poetiky. Systematicky je třídím a chronologicky řadím. Oblast mého zájmu se v čase přesouvá a způsob mého záznamu mění. Od čisté tužky let sedmdesátých přes pastelky až k akvarelu současnosti. Na druhé straně uvažuji o způsobu zobrazení samostatně. O tom jak, zdali znak či příběh, barvu či prostor. K aktuálním prioritám se volně přiřazují nasbíraná témata. Takže se připravuji promyšleně, průběžně a systematicky. V průběhu celé realizace se může ale původní záměr měnit či pročisťovat.
Příprava je při bližším pohledu někdy na obraze patrná, bývají vidět kresebné rozvrhy a poznámky, málokdy tedy stopy tápaní a hledání. Tvá gesta jsou jistá a přesně cílená. Tam asi improvizovat moc nejde…
Je pro mne důležité dostat se do správné nálady, stavu. Z mého pohledu se gesta tak přesná nezdají, cílená často jsou, ale i v rovině probuzené asociace. Nepracuji v jednom tahu, dělám kratší či delší pauzy, obraz je mnohdy rozpracován více než rok. Nevím-li přesně jak dál, nepokračuji. Průběžně pracuji na několika věcech.
Jak velkou důležitost přisuzuješ měřítku díla? Jsou malíři (např. Jan Merta), pro které je určitý (jediný) námět formát přímo posvátným dogmatem. Ty s některými motivy pracuješ volněji a v různých plochách, měřítkách, že?
Změny měřítka dovolují poznat odlišné druhy práce. Rád střídám velikosti. Každé téma má svůj rozměr. V zásadě ale s oblibou pracuji na věcech buď velkých nebo malých. Střední formát mi občas dělá problém, vypadá moc normálně. Nedá se do něj vstoupit, ani balancovat na hraně zkratky. Malý nutí vytěžit z minimálních prostředků maximum a rozloha velkého je velice důležitá. Metr čtvereční barvy centimetrem nenahradíš. O tom by američtí malíři barevných polí mohli vyprávět. Mám ale slabost pro malé „žánrovky“, snad právě proto, že jsou na okraji tzv. velkého umění.
Vyžíváš se zjevně v práci s netradičními materiály. S barvami kombinuješ pryskyřici, různé hmoty, laky atd. Nebojíš se budoucího praskání či odpadávání? Máš to nějak vyzkoušené? Už si někdy v tomto smyslu narazil?
Rád si práci ozvláštňuji použitím určitého méně obvyklého materiálu. Nepracuji ale s ničím, co by už moderní umění nevyzkoušelo. Braque, Medek, Tapiés, Rauschenberg a mnoho dalších experimentovalo v tomto ohledu dávno přede mnou. Měl jsem ve škole poměrně důkladnou technologii, a proto vím, že chyba není v samotném materiálu, ale v návaznosti jeho použití. Moje obrazy jsou dosti odolné a doufám, že tak, jako geniální Leonardo da Vinci při malbě Poslední večeře, jsem se ještě nespletl.
Někdy dokonce „ozvláštňuješ“ obraz tak, že se stává až jakýmsi reliéfem či asambláží. Nerozpakuješ se sáhnout po textilu, dokonce ponožkách, chlupatém kovralu, sametu, písku, pletivu, dřevu, hřebících… Kupodivu to zpravidla citlivě zapadá do celého výjevu. Kam se nyní v tomto směru ubíráš?
Použití, například vlepené šatovky je pro mne výzva. To, že použiješ materiál s autonomní estetikou určité síly, je jako když máš mluvit v místnosti, kde je puštěné rádio. Materiál si určí intenzitu svého okolí. Ke všem asamblážovaným věcem mám osobní vztah a velice pečlivě je vybírám. Používám-li ponožky či textil, jsou to vždy ponožky z našeho domu, léta sledované v rukou mé babičky při nekonečných opravách. A tak se také dostaly její zástěry jako pozadí Karkulky do Národní galerie. Jejich vzorek byl pro mne synonymem domácí pohody a obětavého bezpečí. V současné době počítám též s růzností povrchu, pouze jsem nahradil některé jiné materiály prostředky vyrobenými speciálně pro uměleckou činnost. Jak mohu sledovat, mají obdobné složení.
Kýč… nedávno o něm hovořil v televizi Milan Knížák a opět jsme se vcelku nic nedozvěděli. Je jasné, že definice je složitá, kritéria proměnlivá, těžko vyslovitelná. Důležitá je navíc osobní zkušenost, geografická lokace atd. Ale přesto – zkus nějakou definici, přeci jenom jsi tím vysokoškolským profesorem… Sám s ním vlastně pracuješ, záměrně se ho dotýkáš, ironizuješ jeho uctívání, dáváš ho do různých souvislostí. Líbivost, vyprázdněná forma bez prožitku, povrchní intelektualismus, předstírání… co ještě je znakem kýče?
Prozradím pouze, že mám kýč rád. Je to substrát sentimentu, nekomplikovanosti a nevkusu, proto s ním rád pracuji. Jeho prvoplánová univerzálnost je pro mne velikou výzvou. Hranice kýče neznám, ale jako protiklad velkému umění je důležitý, dává mu lidský rozměr. Je zajímavý už tím, jak před ním prostý člověk jihne a vzdělanec se odvrací. Někdy. V tom je jeho bezprostřední síla. Zároveň mě ale ve spojení s kýčovitými obrazy potkalo mnoho příjemných zážitků. Patří k prostředí, které mám rád. Venkovské interiéry, hospody, chodby, skalky, ploty atd. Všechny kultury mají svůj kýč (v USA jsem si přišel na své). Víla třepotající opalizujícími křidélky za zvuků sladké melodie, kdo by odolal. Takže zase nic konkrétního, natož definice. V oblastech citu jsou definice na nic.
Někdo dokonce považuje za kýč – a snad i právem – přílišné předvádění malířské dovednosti. Zřejmě tedy když efektní zvládnutá malba je o krok před obsahem – sdělením, takové formální „bel canto“ v malbě. Co Ty na to?
Mám rád malířskou dovednost. Co by bez ní byly obrazy okázale prezentující nedovednost jako program. Nemyslím tím dovednost jenom v klasickém slova smyslu. Za dovednost považuji adekvátní použití prostředků tak, aby sloužilo výrazu. Může být hýřivá i úsporná. Žasnu nad čínskou a japonskou úsporností, nad gotickou plošností, renesanční čistotou, barokní zkratkou atd. Každá doba má své mistry. Rád stojím před mistrovským dílem. Před něčím, co bych neuměl. Žasnu nad tím, jak to někdo dokázal a snažím se mu porozumět. Dává mému životu nový rozměr. Belcanto mě nezajímá, vyrostl jsem na Hendrixovi a Zeppelinech.
Maluješ a kreslíš jen když máš co, nebo jdeš do ateliéru – tedy do práce a pravidelně děláš bez ohledu na rozpoložení?
Zatím mám co, docházím, pokud možno, pravidelně do ateliéru, kde v různých rozpoloženích pracuji. Do obrazů samo nic nenaskáče, a tak jinou cestu nehledám.
Jak to máš s vystavováním? Soudě podle četné frekvence účastí s tím nemáš problém. Někdo stále zvažuje, váhá… „s tím budu a s tím nebudu vystavovat“ apod., chce být elitním, nedostupným, ojedinělým… U Tebe mi vystavování připomíná přirozenou nezakomplexovanou komunikaci s jakýmkoliv ochotným divákem, která samozřejmě k profesi malíře patří…
Některých výstav se zúčastňuji s radostí, někdy váhám, občas odmítám. V poslední době se nabízí více možností, a proto si mohu vyzkoušet ukázky ze sérií neprezentovaných zatím vcelku. Svoji poslední větší výstavu jsem měl v roce 2002 v Národní galerii. Nedávno mně vystavili v galeriích v Opavě a v Hradci Králové dvě odlišné kolekce a umožnili mi tak upřesnit si svůj současný program. Některé účasti respektuji též na bázi přátelských vztahů. I tak ale bych chtěl vystavování omezit a soustředit se na něco většího.
V 70. a 80. letech jsi se strefoval do svého (našeho) nepřítele – konzumu, omezování jedince, diktatury všeho druhu. Groteska, lokální historka, paneláky a sídlištní sex či krvavý horor – to jsou nálepky, které Ti už asi nikdo neodpáře. Soulože na trubkách, nabouraná auta, splašené domácnosti, vysavače… absurdity sis užil asi dost. Jak na tento panoptikální svět vzpomínáš? Je už opravdu minulostí? Vždyť problém vlastně trvá…
Byl jsem mlád, měl přátele, rodinu a energii. Vzpomínám s nostalgií,. Samotný občanský život mě bavil. Existence tehdejší umělecké komunity byla koncentrovaná a šlo opravdu o umění. Mám na mysli umělce neoficiální. Co se týče tematiky mých obrazů odehrávající se mezi čtyřmi stěnami příbytků, tvary televizí a aut jsou odlišné, ale situace a dokonce i móda stejná. Pocit, že už to mám namalováno mě přesto neopouští. Nějaký čas figura na obrazech fungovala v krajině jako jedna z objektivních stavebních složek. Jako nositelka určitého významu se vracela postupně, avšak v jiných souvislostech. Její pohyb není konfrontační, transformoval se v relaxační. Když doba stagnovala, určité věci bylo třeba rozhýbat. Dnes pádí, a tak rozvolňuji. S vědomím, že něco mám hotové, se cítím svobodnější, více si hraji.
Rozhodně ses zase tak nezklidnil. Řekl bych, že v Tvém projevu zůstal náboj, švih, emoce, gesto, smyslnost, barevný úder, nadsázka. Upozadila se ale ilustrativnost a prvky reálného zobrazení, výpravnost. Formát je ovládán více barevnými plochami s výraznými hutnými akcenty. Třeba se mýlím a máš na chalupě právě rozdělanou nějakou „lokální historku“… Na čem teď pracuješ? Jak moc dopředu si děláš plány?
Jednu vzpomínkovou „lokální historku“ v ateliéru skutečně mám a docela mě baví. Pozoruji ji s odstupem, vzpomínám a také srovnávám její význam dnes. Zůstává pořád kuriozitou ve světě velkých rozhodnutí, i uměleckých. Moje plány jsou v kresbách – poznámkách. Vybrané leží na stole a čekají na čas zpracování. Zatím, jako vždy, hledám nejvhodnější formu pro obraz, tentokrát malovaný v roce 2006.
Je znát, že jsi požitkář těla i ducha a také barvy, akce… vstřebáváš různé podněty. Přes den maluješ šťavnaté nekompromisní obrazy, pouštíš si k tomu rockovou nálož, večer pak pročítáš Reynkovu poezii – mystickou, tichou, jemnou. Vím, že jsi podle vlastních slov „starší plavací medvídek“, ale prozraď závěrem o sobě ještě něco…
Protože nechci čekat jak to dopadne, čtu večer poezii. Přes den poslouchám různou hudbu, někdy též velice jemnou – ambientní. Prozrazuji, že bych alespoň částečně chtěl být takový, jak vyplývá z položených otázek a že nedočkavě čekám, až mi narostou husté mírně zvlněné černé vlasy.
Radan Wagner
psáno pro Revue Art, 2006
Diskuze k tomuto článku