Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy prezentuje nové práce přední představitelka generace osmdesátých let Erika Bornová. Na výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci, která je pojmenována dle verše z Knihy o putování Rainera Maria Rilkeho, na jedné straně navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby věnované významným historickým osobnostem – jejich vášním, dramatům, posedlostem a vizím. Stěžejní částí výstavy jsou ale práce na papíře: autoportréty malované s obsedantní náruživostí v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku a fantaskní, velkoformátové „portréty“ podmořských rostlin a živočichů, které ukazují bizarní krásu lidským okem neviditelného světa.
Erika Bornová je vypravěčkou silných, mnohoznačných příběhů. S groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku