Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy prezentuje nové práce přední představitelka generace osmdesátých let Erika Bornová. Na výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci, která je pojmenována dle verše z Knihy o putování Rainera Maria Rilkeho, na jedné straně navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby věnované významným historickým osobnostem – jejich vášním, dramatům, posedlostem a vizím. Stěžejní částí výstavy jsou ale práce na papíře: autoportréty malované s obsedantní náruživostí v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku a fantaskní, velkoformátové „portréty“ podmořských rostlin a živočichů, které ukazují bizarní krásu lidským okem neviditelného světa.
Erika Bornová je vypravěčkou silných, mnohoznačných příběhů. S groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě.
Pod povrchem na první pohled obyčejných motivů v díle Eriky Bornové jsou často skrytá zneklidňující poselství – frustrace, nejistoty, úzkosti, (sladko)bolné obsese –, jež oživují zapomenuté zážitky anebo potlačované city a postoje. Důležitým leitmotivem autorčina díla byly od počátku návraty do minulosti, ať již do osobní nebo kolektivní historie. Zprvu se cesty zpět v čase zhmotňovaly skrze mytologická témata, avšak v posledních dvaceti letech se stále častěji objevují prostřednictvím mýty opředených příběhů významných, avšak také rozporuplných a rozpolcených osobností. Bornová skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou, závislostí a zničující posedlostí a že nepříčetnost či zcestnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit.
Název výstavy Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Marii Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Rilke však na výstavě nefiguruje jen jako jedna z postav, s níž Erika Bornová (coby horlivá čtenářka) rozehrává imaginární představení pojednávající o milostných vztazích plných vášně, traumat, obětí i intrik (Rilke a jeho ženy, 2018–2019; Alma a její muži, 2018–2019), ale rovněž jako neviditelný duchovní průvodce rozsáhlými cykly autoportrétů a fantaskních, velkoformátových „podobizen“ podmořských rostlin a živočichů.
Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. (V jejích sochách hrála nicméně barva vždy důležitou roli.) Je to vlastně paradoxní. Cyklus kompulzivně malovaných autoportrétů totiž vznikal v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku, kdy by se bývala materialita a haptičnost plastického tvaru mohla zdát jako vhodnější než výsostně zrakové médium dvojrozměrné malby či kresby.
V cyklu Autoportrétů (2018) Erika Bornová během několika měsíců umanutě a popaměti zachycovala unikající podobu vlastní tváře. Jakkoli by identický formát papíru a monotematičnost mohly vést k rutině, autorka ve více než 60 akrylových podobiznách provedených spontánními malířskými gesty ukazuje nestálost lidské identity stejně jako nedokonalé, rozostřené, „tápavé“ vidění, jež narušuje hegemonii zraku pro smyslové poznání. Rysy jejího obličeje se rozpíjejí v barevných skvrnách, jako by vystupovaly ze snu, delirického stavu mysli anebo amnézií zakalených vzpomínek; zrak je zastřený, oči působí jako rány a propadliště do nicoty, jsou spíše okny do duše než recepčními orgány. S postupnou obnovou zraku se Bornová nicméně odvrátila od introspektivních podobizen a začala objevovat dílem bizarně krásný a dílem znepokojivý (a pro člověka i nebezpečný) život v hlubinách oceánu.
Ve výrazně imaginativních velkoformátových kresbách, z nichž nejdelší dosahuje sedmi metrů, se nechala volně inspirovat rostlinami a roztodivnými, někdy odpudivě slizkými, avšak výrazně ornamentálními těly bezobratlých vodních živočichů, skrytých lidskému oku v hlubinách moří a oceánů anebo viditelných pouze pod mikroskopem. Podivuhodné tvary a barvy hydrogamní flóry, trubýšů, hlavonožců, žahavců, korálnatců, mořských mlžů, plžů a slimáků, z nichž mnozí byli objeveni teprve nedávno a na svá fantastická jména teprve čekají, společně vytvářejí vizuálně opulentní a současně surreálný „přírodopis“. Jakkoli Erika Bornová nezastírá svou fascinaci nevídanou přírodní ornamentikou stejně jako zázračnými schopnostmi některých vodních tvorů (například mořských slimáků, kteří díky autoregeneraci dokáží oddělit hlavu od těla a vypěstovat na ní tělo nové), jde jí o více než formu a rozhodně ne o naturalistickou ilustraci. Cykly Rostliny (2019–2020) a Vodní bytosti (2021) jsou – částečně i environmentální – odpovědí na stále umělejší, umělohmotnější, virtuálnější a racionalizovanější existenci lidstva. Jak uvádí sama autorka, jde „o únik z betonu a virů do přírody a do světa, který je pro člověka neuchopitelný“.
Martina Pachmanová
Erika Bornová (*1964) studovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1983–1988). Její rané práce byly ovlivněny neoexpresionismem „nových divokých“ a postmodernou; v době pozdní normalizace se jimi prezentovala na neoficiálních výstavách Konfrontace. Od devadesátých let se věnovala výhradně sochařství (od drobných objektů až po monumentální figurální plastiky), a to v materiálu, který byl v umění v podstatě nevyužitý – polystyrenu. Zároveň začala využívat jiné, veskrze nesochařské a často kýčovité materiály (kožešiny, šupiny, peří, celofán, bižuterní kamínky), které jejímu dílu vtiskávají subverzní pop(art)ově ironický podtón. Bornová ve svém díle dlouhodobě tematizuje mezilidské vztahy, ženskou identitu, fetišizaci ženského těla stejně jako osamocení člověka uprostřed moderní společnosti. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy – Klenová, Muzea umění a designu v Benešově a v řadě soukromých sbírek v České republice i v zahraničí, včetně Collett Prague – Munich a. s. a Wanniek Gallery. Retrospektivní česko-anglickou monografii Křehké monumenty, která shrnuje vývoj tvorby Eriky Bornové a její výstavní aktivity, vydalo v roce 2016 nakladatelství KANT. Jeho péčí nyní vychází rovněž dvojjazyčná publikace Šílenství je stráž noci ke stejnojmenné výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci s texty Martiny Pachmanové a Otty M. Urbana.
Erika Bornová: Šílenství je stráž noci: do 31. 10. 2021
Křest knihy Šílenství je stráž noci a komentovaná prohlídka výstavy Eriky Bornové: 15. 9. 2021, 18 h v prostorách výstavy.
foto: Tomáš Souček, GHMP a archiv
Diskuze k tomuto článku